Po pěti minutách perné chůze se dostali zpátky na pěšinu, kde se jim šlo líp. Evanlyn byla zpocená a těžce popadala dech, ale zarputile nastoupila další cestu směrem do kopce.
Kůň se trpělivě pachtil za ní a Will se vlekl kousek vpravo. Jeho nepřetržité tiché naříkání jí už začínalo lézt na nervy, ale ze všech sil se snažila ho nevnímat, protože věděla, že se s tím nedá nic dělat. Snad posté od chvíle, co opustili Hallasholm, si přála, aby už přišel den, kdy se Willovo tělo nadobro zbaví posledních stop toho jedu.
Ten den se bohužel ještě o kousek vzdálil. Po několika hodinách urputného plahočení a trmácení čerstvým sněhem Willa náhle přepadl nezvladatelný záchvat třesavky.
Zuby mu jektaly, tělo se mu chvělo, třáslo a škubalo. Padl do sněhu a s pokrčenými koleny se bezmocně převaloval ze strany na stranu. Jedna ruka naprázdno plácala do sněhu, druhou měl nacpanou v puse. Vyděšená Evanlyn sledovala, jak se tlumený nářek mění v děsivý křik, tryskající z hlubin duše a přerývaný křečemi.
Klesla na kolena vedle Willa, obemkla ho pažemi a snažila se ho utišit. Ale vytrhl se jí a znovu se válel a tloukl kolem sebe a Evanlyn pochopila, že nezbývá než mu dát trochu hřejivé trávy, kterou jí přibalil Erak. Už ji zahlédla, když hledala teplé oblečení a pokrývky. Bylo tam malé množství sušeného listí ve voskovaném plátěném pytlíčku. Jarl Erak ji varoval, že Will se nedokáže vzdát drogy naráz. Hřejivé trávě propadne celé tělo oběti, takže když žádnou nemá, strašlivě trpí.
Měla by Willa odvykat hřejivé trávě postupně, říkal jí Erak, a dávat mu stále menší množství po stále delších přestávkách, dokud si neodvykne úplně.
Evanlyn doufala, že Erak se třeba mýlil. Podle jejího soudu každá dávka prodlouží období odvykání, a tak si myslela, že postačí, když Willa prostě od trávy jedním rázem odstřihne a pomůže mu snášet bolest a trýzeň.
Teď mu však nebylo pomoci a Evanlyn se zdráhavě odhodlala dát mu trošku sušeného listí. Když vytahovala pytlíček z vaku, zakrývala ho tělem, a stejně tak, když ho ukládala zpátky.
Will popadl hrstičku suché našedlé hmoty s děsivou dychtivostí. Poprvé v jeho jinak tupém pohledu zahlédla záblesk nějakého výrazu. Jeho pozornost se však upírala výlučně na drogu a Evanlyn si konečně uvědomila, jak bezvýhradně ovládla jeho život i jeho mysl. Když tiše sledovala prázdnou skořápku, která kdysi bývala její přítel plný života a nadšení, oči se jí zalily slzami. Proklínala Borsu a všechny Skandijce, kteří měli tohle na svědomí, zatracovala je do horoucích pekel nebo nač to vlastně věřili.
Hraničářský učeň nedočkavě nacpal listí do pusy, zastrčil ho pod jazyk a nechal nasáknout slinami. Tím se uvolnila šťáva, s jejíž pomocí se omamná látka dostala do celého těla. Třas a křeče zvolna ustupovaly, Will klečel shrbený ve sněhu vedle pěšiny a mírně se kolébal vpřed a vzad. Oči měl přivřené a se slabým sténáním se uchyloval do svého osamělého, bolestného vnitřního světa.
Pony lhostejně přihlížel veškerému dění, čas od času zaryl kopytem hluboko ve sněhu a potom oždiboval řídká stébla trávy, která se mu podařilo vyhrábnout. Evanlyn posléze uchopila Willa za ruku a zvedla ho bez odporu na nohy.
„Pojď, Wille,“ vybídla ho sklesle. „Máme před sebou ještě dlouhou cestu.“
Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že tím má na mysli mnohem víc než jen vzdálenost, která je dělila od lovecké chaty v horách.
Opět se jako první vydala na cestu do kopce. Will ji následoval a tiše si přitom pobrukoval jakousi píseň bez nápěvu.
Než se jí podařilo objevit chatu, už se skoro smrákalo.
Dvakrát ji minula, i když se řídila pokyny, které se na Erakovo přání naučila zpaměti: sto kroků za borovicí rozčísnutou bleskem odbočit doleva; dát se úzkou roklí dolů asi sto třicet kroků a pak zase nahoru; mělkým brodem přes horský potůček.
V duchu si odškrtávala jednotlivé orientační body a ve večerním šeru sedajícím pod stromy napínala zrak na všechny strany. Po chatě však nebylo ani stopy — všude ležela jen jednotvárná bílá sněhová pokrývka.
Nakonec jí pochopitelně došlo, že v tomhle ročním období chata nemůže vypadat jako chata. Musela být pokrytá sněhem. Jakmile si tu jednoduchou věc uvědomila, povšimla si veliké kupy asi patnáct kroků před sebou. Pustila poníkovu uzdu, klopýtavě se brodila vpřed lepkavým sněhem a rozeznala stěnu, pak šikmou střechu a roh stavby, které byly mnohem pravidelnější než všechny tvary vytvořené přírodou a ukryté pod sněhem.
Obešla hromadu a zjistila, že na závětrné straně vykukuje víc — dveře a malé okno s dřevěnými okenicemi. Napadlo ji, jaké má štěstí, že dveře jsou na závětrné straně, pak si však uvědomila, že tam jsou zcela záměrně. Jenom blázen by umístil dveře chaty na návětrnou stranu, kde se v zimě tvořily vysoké závěje.
Zhluboka si oddechla úlevou, vrátila se po vlastních stopách a zvedla uzdu. Willovy skrovné síly vyprchaly už před mnoha hodinami, a tak se opět hrbil v nákladním sedle, kde se kolébal a sténal tím svým nepřetržitým hrdelním nářkem. Zavedla ponyho k malému přístřešku u dveří a přivázala uzdu ke sloupku zapuštěnému do země. Napadlo ji, že to nejspíš vůbec nebylo třeba. Pony zatím nijak neprojevil úmysl utéct. Ale opatrnosti nebylo nikdy dost. Poslední, oč by stála, by bylo honit se v houstnoucím šeru za ponym a jeho nákladem.
Přesvědčila se, že pony je pevně uvázaný, strčila do křivých dveří a vešla do chaty, aby se porozhlédla po novém útočišti a jeho příslušenství.
Bylo malé, jen jedna místnost a v ní hrubý stůl se dvěma lavicemi. U protější stěny stála dřevěná postel s něčím, co vypadalo jako slamník. Místnost vlhce a zatuchle páchla a Evanlyn okamžitě nakrčila nos. Potom si uvědomila, že se zápachem se dá něco udělat, když rozdělá oheň v kamenném ohništi, které zabíralo téměř celou západní stěnu místnosti.
Vedle ohniště byla příhodně nachystaná hromádka dříví na otop a také křesadlo.
Několik minut se zabývala rozděláváním ohně a veselé praskání dřeva a mihotavé žluté plameny, které po chvíli osvětlily místnost, jí pozvedly náladu.
V rohu, který zřejmě sloužil jako špižírna, objevila mouku, sušené maso a fazole. Vypadalo to, že o zásoby už projevili zájem místní malí hlodavci, ale měla pocit, že na další měsíc nebo dva pravděpodobně postačí. Žádné bezstarostné hodování je s Willem nečekalo, to bylo jisté, ale na přežití to stačilo.
Zejména pokud se Will zbaví účinků trávy a vrátí se mu jeho někdejší schopnosti. Všimla si, že za dveřmi visí malý lovecký luk a kožený toulec se šípy. Určitě i uprostřed zimy tu kolem byla nějaká drobná zvěř — hlavně sněžní králíci a zajíci. Ti by docela dobře mohli doplnit skromné zásoby jídla.
A pokud ne — při té myšlence pokrčila rameny. Alespoň že byli volní a že měla možnost zlomit Willovu závislost na hřejivé trávě. Dalšími problémy se bude zabývat, až přijdou.
V chatě začínalo být tepleji. Evanlyn se vrátila ven a vybídla Willa, aby sesedl. Když to provedl, padl její zrak na ponyho a zamyšleně se zamračila. Uvědomila si, že pony asi sotva může zůstat uvázaný venku pod širým nebem. Jenže představa, že prožije zimu v jedné místnosti spolu s ním, nebyla příliš lákavá. I když včera v noci byla vděčná za jeho teplo, velice dobře cítila silný zvířecí pach, který kolem sebe šířil.