Řekla Willovi, ať počká u dveří, obešla chatu směrem, který ještě neprozkoumala, a nalezla řešení.
Vedle chaty stál nízký přístavek. Z jedné strany byl otevřený, ale ponymu by mohl i v zimě stačit. Na železných hřebech visely nějaké zapomenuté věci, kožený postroj a pár jednoduchých nástrojů. Přístavek zjevně sloužil jako stáj.
Jak s radostí zjistila, měl ještě jiné využití. Podél vnější stěny chaty, s níž přístavek sousedil, byla naskládaná velká hranice dříví na otop. Už předtím si říkala, co bude dělat, až spotřebuje zásobičku uvnitř chaty.
Zavedla ponyho do přístavku a sejmula mu sedlo i uzdu. Stálo tu malé vědro se zrním, tak mu trochu dala. Vděčně stál, přežvykoval a zuby rozmělňoval zrní pokojným způsobem, který je koním vlastní.
V tuto chvíli neměla pro ponyho žádnou vodu. Ale přes den si všimla, že líže sníh, a usoudila, že si s tím vystačí, dokud se jí nepodaří zařídit to jinak. Chvíli se strachovala, že malá zásoba zrní ve stáji mu do jara určitě nevystačí. S pokrčením ramen však tu myšlenku zahnala, jelikož se rozhodla, že se nenechá trápit věcmi, které nemůže změnit.
„Nechám to na potom,“ řekla si pro sebe a vrátila se zpátky do chaty.
Zjistila, že Will se už seznámil s vnitřkem chaty a usadil se na jedné z lavic u ohně. Považovala to za dobré znamení a připravila prosté jídlo ze zbytků zásob, které jim Erak dal do vaku.
U ohniště visel otlučený kotlík. Evanlyn ho napěchovala sněhem a upravovala závěs tak dlouho, až kotlík konečně visel přímo nad plameny, sníh začal tát a posléze voda vřít. Ve špižírně předtím zahlédla malou krabičku s něčím, co připomínalo čaj. Alespoň se napijí něčeho teplého a vyženou z těla poslední zbytky zimy a vlhka, pomyslela si.
S úsměvem pohlédla na Willa. Lhostejně žvýkal jídlo, které před něj postavila. Zaplavila ji zvláštní vlna naděje. Ještě jednou přejela pohledem vnitřek chaty. Venku už se setmělo a místnost osvětlovala jen mihotavá, ale vesele žlutavá zář ohně. V jeho záblescích vypadala chata celkem přívětivě a přátelsky. Evanlyn také doufala, že vůně dýmu z borového dříví zažene vlhkost a zatuchlinu, kterou byla místnost prostoupena, když do ní poprvé vešla.
„Nu,“ řekla, „není to moc, ale stačí to.“
Netušila, že jako ozvěnou zopakovala slova, která stovky mil od ní směrem na jih pronesl Halt.
Třicet dva
Halta s Horácem nepřekvapilo, že druhý den poté, co se odehrál onen nerovný souboj, jim seržant osobní stráže sdělil, že lord Deparnieux očekává jejich společnost u večeře v hodovní síni. Šlo o rozkaz, nikoli o pozvání, a Halt nehodlal předstírat, že je to něco jiného. K seržantovu sdělení se nijak nevyjádřil, pouze odvrátil pohled a podíval se ven z věžního okna. Seržantovi to zřejmě bylo jedno. Otočil se čelem vzad a vrátil se na svůj post na vrcholu točitého schodiště vedoucího do hodovní síně. Vzkaz vyřídil. Oba cizinci ho slyšeli.
Toho večera se umyli, oblékli a společně sestupovali po točitém schodišti do nižší části hradu. Při chůzi po kamenných dlaždicích chřestily ostruhy na jejich botách. Druhou polovinu odpoledne strávili probíráním plánu na večer a Horác se už nemohl dočkat, až ho začnou uskutečňovat. Když dorazili k deset stop vysokým dveřím do síně, položil Halt Horácovi ruku na předloktí a zadržel ho. Dobře viděl netrpělivost vepsanou do mladíkovy tváře. Už týdny tu byli zavřeni a museli poslouchat Deparnieuxovy jízlivosti a skryté urážky a přihlížet jeho surovému a krutému zacházení se služebnictvem. Příhody s kuchařkou a mladým rytířem byly pouze dvě z dlouhé řady jim podobných. Halt věděl, že Horác se s přirozenou netrpělivostí mládí nemůže dočkat, až Deparnieuxe stihne zasloužený trest. Zároveň ale věděl, že plán, na němž se dohodli, závisel na trpělivosti a správném načasování.
Halt pochopil, že Deparnieuxova potřeba vypadat před svými lidmi nepřemožitelně byla zároveň i slabinou, kterou mohli využít. Samozvaný vládce tohoto kraje vytvořil podmínky, v nichž byl nucen přijmout každou výzvu vyslovenou před svědky. Nemohl si dovolit nějaké výmluvy nebo vytáčky. Kdyby dal najevo strach či neochotu výzvu přijmout, byl by to začátek jeho pomalého pádu.
Když se zastavili, setkal se Horácův dychtivý, nedočkavý pohled s Haltovým — vyrovnaným, trpělivým a chladně uvážlivým.
„Pamatuj si,“ připomínal Halt, „nebudeš dělat nic, dokud ti nedám znamení.“
Horác přikývl. Tváře měl lehce zčervenalé vzrušením. „Já vím,“ přitakával a s trochou úsilí přemáhal svou nedočkavost. Cítil hraničářovu ruku na předloktí a upřený pohled jeho očí. Třikrát se zhluboka nadechl, aby se zklidnil, potom znovu přikývl, tentokrát s větším rozmyslem.
„Vždyť já vím, Halte,“ zopakoval. Tentokrát se díval do hraničářových očí pevně. „Nic nezkazím,“ sliboval svému druhovi. „Čekali jsme na tuhle chvíli moc dlouho a já si to uvědomuji. Nemějte strach.“
Halt se na něj ještě jednou dlouze a zkoumavě zadíval. To, co četl v chlapcových očích, ho zřejmě uspokojilo, protože kývl hlavou a pustil Horácovu ruku. Pak rozrazil dvoukřídlové dveře, aby obě jejich poloviny na druhé straně práskly o zeď. Horác s Haltem rázně vešli do hodovní síně, kde je očekával Deparnieux.
Jídlo, které jim předložili, bylo další smutnou ukázkou přehnaně vychvalované galické kuchyně. Přinášené pokrmy oplývaly na Haltův vkus až zbytečně velkým množstvím tučné smetany a přemírou česneku. Moc toho nesnědl, všiml si však, že Horác při své mladické chuti k jídlu spořádal všechno, co mu předložili.
Během jídla se hradní pán staral o nevysychající proud kousavých a pohrdlivých poznámek stran nešikovnosti a hlouposti služebnictva obsluhujícího u stolu a také pošetilého jednání neznámého mladého rytíře ze včerejška. Jak bylo jejich zvykem, Halt při večeři pil víno, zatímco Horác se spokojil s vodou. Když těžké, příliš tučné jídlo dojedli, sluha přinesl konvice s kávou.
Halt musel uznat, že příprava kávy byla jednou z věcí, v níž Galikové vynikali jako velcí umělci. Jejich káva byla přímo božská, mnohem lepší než ta, kterou kdy pil v Araluenu. Vychutnával voňavý, horký nápoj a přes okraj šálku hleděl na Deparnieuxe, jak si jeho i Horáce prohlíží s obvyklým pohrdlivým úsměškem.
Galický rytíř už dospěl k rozhodnutí ohledně Halta. Byl přesvědčen, že není důvod, proč se toho prošedivělého cizince obávat. Zřejmě uměl docela dobře zacházet s lukem. A pravděpodobně toho věděl hodně o lese a vyznal se ve stopování. Ale co se týkalo jeho původních obav, že Halt by mohl mít nějaké tajemné, čarodějné schopnosti, s úlevou zjistil, že se mýlil.
Teď když měl Deparnieux pocit, že mu nic nehrozí, nedokázal odolat pokušení a častoval Halta posměšky a urážkami mnohem víc než dřív. Skutečnost, že nějaký čas se vůči tomu vousáčovi držel zpátky, jen zdvojnásobila jeho úsilí vyvést ho z míry. Hradní pán si rád s lidmi pohrával. Rád je nechával dusit ve vlastní šťávě, miloval pohled, jak trpí nebo vřou bezmocným vztekem pod jízlivými šlehy jeho jazyka.
A jak narůstalo jeho pohrdání Haltem, stupňovalo se i jeho hulvátské chování vůči Horácovi. Pokaždé, když všichni tři společně večeřeli jako dnes, Deparnieux netrpělivě čekal na okamžik, kdy bude moct urostlého mladíka vyhodit od stolu a poslat ho zrudlého zlostí a rozpaky zpátky do věže. Usoudil, že nadešel čas to opět udělat.