Opřel se v těžké židli, zhoupl se vzad a vyprázdnil stříbrnou číši, kterou držel v levé ruce. Druhou rukou s okázalou přezíravostí mávl směrem k Horácovi.
„Odejdi už, chlapče,“ rozkázal, aniž by na Horáce vůbec pohlédl. Když kluk po kratičkém zaváhání a rychlém pohledu na svého společníka zvolna vstal a odpověděl jediným slovem, zatetelil se radostí.
„Ne.“
Slovo zůstávalo viset ve vzduchu. Deparnieux zajásal nad chlapcovým odporem, ale dal si pozor, aby to nenechal na sobě znát. Místo toho v předstíraném rozhořčení hrozivě svraštil obočí. Pomalu otáčel tvář k mladíkovi. Všiml si, že Horácovi se napětím zrychlil dech. Konečně nadešel rozhodující okamžik.
„Ne?“ opáčil Deparnieux, jako by nemohl uvěřit vlastním uším. „Já jsem pánem tohoto hradu a moje slovo je tu zákon. Mou výsadou je vládnout všem ostatním. A ty si dovoluješ být tak nezdvořilý a odporovat mi na mém vlastním hradě?“
„Ta doba, kdy bylo třeba bez námitek splnit vaše slovo, už skončila,“ pečlivě odpověděl Horác, čelo zkrabacené úsilím odříkat přesně slovo od slova to, co chtěl Halt. „O právo vyžadovat poslušnost jste se připravil svými nerytířskými skutky.“
Deparnieux zatím dál předstíral pobouření. „Ty zpochybňuješ mé právo poroučet v mém vlastním lénu?“
Horác opět zaváhal. Chtěl mít jistotu, že odpoví přesně. Halt ho důrazně varoval, že doslovná přesnost je v tuto chvíli nanejvýš důležitá. Horác si až příliš dobře uvědomoval, že je to vlastně otázka života a smrti.
„Je na čase, aby toto právo bylo zpochybněno,“ odpověděl po chvíli. Deparnieuxovy hrozivé rysy se stáhly v krutém úsměšku. Vstal, předklonil se mírně vpřed a rukama se opřel o holou borovou desku stolu.
„Ty mě vyzýváš?“ zeptal se. Z jeho hlasu zaznívala nelíčená radost. Horác se však zachoval zdrženlivě.
„Dřív než dojde k nějaké výzvě, musím žádat, abyste ji uznal,“ prohlásil a hradní pán se trochu zamračil.
„Uznal?“ opáčil. „Co to ňafáš, ty jedno štěně?“
Horác umíněně potřásl hlavou a urážku přešel. „Požaduji závazek, že dodržíte podmínky výzvy. A chci, abyste tak učinil v přítomnosti vašich lidí.“
„Aha, tak ty chceš?“ Nádech zlosti v Deparnieuxově hlase už nebyl zdánlivý. Byl opravdový. Pochopil, kam Horác míří.
„Myslím, lorde Deparnieuxi,“ vmísil se tiše Halt, „že ten hoch má dojem, že vládnete pomocí strachu,“ řekl. Galik otočil tvář k němu.
„A co je vám dvěma po tom, lukostřelče?“ zeptal se, i když si myslel, že už to ví.
Halt pokrčil rameny a potom s klidem odpověděclass="underline" „Vaši lidé stojí za vámi kvůli vaší pověsti bojovníka. Myslím, že Horác by byl raději, kdyby byla výzva vyslovena a přijata před vašimi muži.“
Deparnieux zachmuřeně uvažoval. Věděl, že když už byla výzva před několika jeho muži víceméně vyjádřena, nemá jinou volbu než ji přijmout. Vládce, který by vzbudil třeba jen zdání, že se bojí šestnáctiletého kluka, by se nesetkal s velkou úctou u mužů, jimž poroučí, ani kdyby následný souboj vyhrál.
„Máš pocit, že se bojím výzvy takového kluka?“ zeptal se uštěpačně. Halt výstražně zvedl ruku.
„Žádná výzva nebyla vyslovena… zatím,“ upozornil. „Pro nás je nyní důležité vědět, že máte odvahu dodržet každou výzvu, která bude následovat.“
Deparnieux si znechuceně odfrkl nad hraničářovými pečlivě volenými slovy. „Teď vidím, co jsi vlastně zač, lukostřelče,“ prohlásil. „Myslel jsem, že jsi možná čaroděj. Teď vidím, že nejsi víc než obyčejný hnidopich, který se handrkuje o slovíčka.“
Halt se strojeně usmál a mírně sklonil hlavu. Nic nenamítal. Nastalo ticho. Deparnieux střelil pohledem po dvou strážných, kteří stáli u velkých dvoukřídlových dveří hodovní síně. Jejich obličeje prozrazovaly zájem o vše, co se v síni odehrávalo. Kdyby teď výzvu odmítl nebo se pokusil získat nad chlapcem nějakou nepoctivou výhodu, do hodiny by se to rozneslo po celém hradě. Věděl, že jeho muži ho příliš v lásce nemají, a kdyby se nezachoval čestně, začal by je ztrácet. Možná ne hned, ale postupně by po jednom po dvou mohli začít opouštět jeho prapor a přebíhat k nepřátelům. A Deparnieux měl tuze mnoho nepřátel.
Upřeně se zadíval na chlapce. Vůbec nepochyboval, že Horáce v řádném souboji porazí. Protivilo se mu však pomyšlení, že ho k souboji dotlačili. Na hradě Montsombre mohl něco takového dělat jen Deparnieux. Přinutil se k úsměvu a snažil se vypadat, že ho celá záležitost nudí.
„Nu dobrá,“ prohlásil ledabylým tónem, „když vám na tom tolik záleží. Budu se řídit podmínkami výzvy.“
„A zavazujete se k tomu tady před svými lidmi?“ rychle doplnil Horác. Hradní pán se na něj zamračil a zanechal veškerého předstírání, že k tomu hádavému klukovi i jeho bradatému společníkovi nemá odpor.
„Ano,“ vyhrkl zlostně. „Jestli to nutně potřebuješ slyšet slovo od slova, tak se před svými muži zavazuji, že souhlasím.“
Horác si zhluboka oddechl úlevou. „Takže,“ spustil a začal vytahovat jednu z rukavic, které měl pečlivě zastrčené za opaskem, „je možné přistoupit k výzvě. Souboj se bude konat do čtrnácti dnů.“
„Souhlasím,“ řekl Deparnieux.
„… na turnajové louce u hradu Montsombre…“
„Souhlasím.“ Téměř to slovo vyplivl.
„… před zraky vašich mužů a dalších obyvatel hradu…“
„Souhlasím.“
„… a bude to souboj na život a na smrt.“ Horácovi se při těch slovech malinko zadrhl hlas. Rychle pohlédl na Halta a hraničář mu nepatrným kývnutím dodal odvahy. Na rty hradního pána se vrátil úsměv — křivý, divoký a krutý.
„Souhlasím,“ prohlásil opět. Jenže tentokrát to bylo téměř spokojené zabručení. „Tak jen pokračuj, kloučku, než ti dojde kuráž a naděláš si do kalhot.“
Horác vztyčil hlavu a poprvé se cítil být pánem situace.
„S vámi je ale těžká práce, Deparnieuxi,“ řekl tiše. Černý rytíř se naklonil přes stůl a vystrčil bradu k obřadnému plesknutí rukavicí, které výzvu uzavře a učiní souboj neodvolatelným.
„Bojíš se, hošíku?“ poškleboval se. Potom však sebou cukl, když ho rukavice štípla do tváře.
Ne že by sebou cukl kvůli bolesti. Spíš to bylo kvůli nečekanému vývoji. Protože mladík za stolem se nepohnul. Místo toho vousatý, prošedivělý lukostřelec vyskočil na nohy tak rychle a hbitě, že se hradní pán na nic nevzmohl, a udeřil ho do obličeje rukavicí, kterou posledních pět minut držel v ruce pod stolem.
„Tedy tě vyzývám, Deparnieuxi,“ prohlásil hraničář. A když hradní pán zahlédl hluboko v těch upřených, neústupných očích záblesk uspokojení, zmocnila se ho na několik vteřin pochybnost.
Třicet tři
Tenký sluneční paprsek putoval jedinou místností chaty. Evanlyn podřimovala v židli, a když ji sluníčko zašimralo na tváři, bezděčně se usmála. Venku stále pokrývala zemi vrstva hlubokého sněhu, obloha však byla v pozdním odpoledni zářivě bezmračná.
Evanlyn v polospánku vnímala, jak příjemné teplo postupuje po jejím těle. Přes zavřená oční víčka mělo sluneční světlo jasně červenou barvu.
Pak na ni najednou dopadl stín a Evanlyn oči otevřela.
Stál před ní Will, v postoji, který se pro ni v posledním týdnu stal důvěrně známým. Ruce měl sepjaté a tmavohnědé oči, kdysi tak jiskrné a usměvavé, plné úpěnlivé prosby. Stál a trpělivě čekal, co udělá. Trochu smutně se na něj usmála.