Byl z toho zmatený. Překvapeně si uvědomil, že kdyby tu s ním nebyla, život by skoro neměl cenu. Lehce se dotkl její ruky. Opět na něj pohlédla a tentokrát to byl on, kdo se usmál jako první.
„Udělala bys to znovu?“ zeptal se jí. „Víš, ten most a to všechno?“
Evanlyn tentokrát neodpověděla úsměvem. Na pár vteřin se vážně zamyslela a pak řekla: „Bez váhání. A ty?“
Will přikývl. Pak si opět povzdechl při pomyšlení na všechno, co museli opustit.
Erak jejich krátký rozhovor nepozorovaně vyslechl. Pokyvoval hlavou. Je pro ně pro oba dobře, že mají kamaráda, pomyslel si. Až se dostanou do Hallasholmu a k Ragnakovu dvoru, čeká je těžký život. Budou prodáni jako otroci a jejich život bude jen tvrdá práce do úmoru a bez konce. Jeden trýznivý den za druhým, celé měsíce, rok za rokem. Při takovém životě jim kamarád přijde vhod.
Tvrdit, že Erak měl ty dva mladé lidi rád, by bylo příliš nadnesené. Ale získali si jeho uznání. Skandijci byli válečníci, kteří si nade vše cenili hrdinství a chrabrosti v boji. A Will i Evanlyn prokázali odvahu, když zničili Morgarathův most. Ten kluk, pomyslel si, je hotový bojovník. Tím malým lukem kosil wargaly jako kuželky. Erak asi nikdy neviděl rychlejší a přesnější střelbu z luku. Hádal, že to bude výsledek hraničářského výcviku.
I ta holka projevila hromadu odvahy. Napřed musela zařídit, aby se oheň na mostě pořádně rozhořel, a potom, když šel kluk k zemi omráčený kamenem, který tak šikovně hodil Nordel, se snažila popadnout luk a střílet.
Bylo těžké nemít s nimi soucit. Oba jsou tak mladí, měli by toho ještě hodně před sebou. Eraka napadlo, že až dorazí do Hallasholmu, pokusí se jim všechno co nejvíc usnadnit. Jenže toho asi moc nezmůže. Pak se dopáleně otřásl a zahnal slabošskou náladu, která na něj sedla.
„Zatraceně, co tady fňukám!“ zahučel sám pro sebe. Všiml si, že jeden z veslařů se pokouší ztopit pěkný kus masa z nedalekého žoku se zásobami. Nenápadně se přikradl za něj a nakopl ho do zadnice tak prudce, až muž nadskočil.
„Dej ty zlodějský pracky pryč!“ zavrčel. Potom s hlavou sehnutou, aby se neuhodil o zárubeň, vešel do temné, kouřem čpící chaty, aby si pro sebe zabral nejlepší kavalec.
Čtyři
Krčma byla malé, ubohé doupě s nízkým stropem, plné kouře a nijak zvlášť čisté. Stála však blízko řeky, kam připlouvaly velké lodě přivážející zboží určené pro obchod se sídelním městem, a tak tu obvykle bylo velmi rušno.
I když právě teď tu moc živo nebylo. Důvod, proč obchody dočasně vázly, byl usazený u jednoho z pobryndaných stolů nedaleko krbu. Nyní zaměřil pohled žhnoucích očí pod hustým obočím na krčmáře a prázdným korbelem třískl do hrubých borových prken stolu.
„Je prázdný,“ rozčiloval se. Nepatrně ztěžklý jazyk krčmáři připomněl, že to bude poosmé nebo podeváté, co korbel naplní lacinou ostrou pálenkou prodávanou v přístavních krčmách, jako je tahle. Kšeft je kšeft, povzdechl si krčmář. Ale z tohohle hosta koukaly spíš potíže a krčmář si vroucně přál, aby odešel a dělal potíže někde jinde.
Když malý muž přišel a začal s takovou vervou popíjet, pravidelné osazenstvo krčmy neomylně vycítilo, že se blíží malér, a většina vyklidila pole. Zbyla jen hrstka. Jeden z nich, hromotlucký přístavní nosič, se na malého chlapíka zadíval a usoudil, že s ním bude snadné pořízení. Ale i když byl malý a třeba i opilý, podle šedozelené pláštěnky a pouzdra s dvěma noži na levém stehně bylo zřejmé, že je hraničář. A s hraničáři, jak uzná každý soudný člověk, není radno si zahrávat.
Přístavní nosič se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Boj netrval ani dvě vteřiny a už ležel v bezvědomí na zemi. Jeho společníci se překotně odebrali jinam, někam, kde by našli přátelštější a bezpečnější prostředí. Hraničář přihlížel jejich úprku a ukázal, že chce znovu dolít. Krčmář překročil nosiče, bázlivě naplnil hraničářův korbel a pak se rychle stáhl k výčepnímu pultu, kde se cítil jistější.
Pak začaly ty pravé potíže.
„Doneslo se mi,“ prohlásil hraničář a snažil se pečlivě vyslovovat jako člověk, který si uvědomuje, že moc pil. „Doneslo se mi, že náš dobrý král Duncan, vládce našeho království, není nic víc než obyčejný bačkora.“
Pokud předtím v krčmě něco viselo ve vzduchu, nyní ten vzduch zhoustl napětím. Pár zbývajících hostí upřelo oči na malou postavu u stolu. Hraničář se rozhlédl a přes rty mu mezi prokvetlou bradou a knírem přeběhl sotva viditelný úsměšek.
„Bačkora. Zbabělec. A hlupák,“ prohlásil zřetelně.
Nikdo se ani nepohnul. Tohle byly nebezpečné řeči. Takhle veřejně urážet a tupit krále, to by u obyčejných obyvatel království znamenalo závažný přestupek. U hraničáře, člena zvláštního královského sboru, který byl pod přísahou, se to téměř rovnalo zradě. Přítomní se ustrašeně dívali jeden na druhého. Pár zbylých hostů by nejraději potichu zmizelo. Něco v hraničářově klidném výrazu jim však sdělovalo, že už je pozdě. Všimli si také, že dlouhý luk, opřený o stěnu za jeho zády, je připravený ke střelbě. A toulec vedle něj se ježil šípy. Věděli, že za prvním, kdo by se pokusil odejít hlavními dveřmi, by rychle vylétl šíp. A všichni také věděli, že hraničáři, dokonce i opilí hraničáři, téměř nikdy neminou cíl.
Jenomže zůstat uvnitř, když hraničář nadává a spílá králi, bylo stejně nebezpečné. Kdyby se někdy někdo dověděl, co se tu dělo, jejich mlčení by mohlo být považováno za tichý souhlas.
„Mám z důvěryhodného zdroje,“ pokračoval hraničář téměř zvesela, „že dobrý král Duncan nesedí na trůně právoplatně. Slyšel jsem, že ve skutečnosti je prý synem opilého čističe záchodů. Taky se ještě šeptá, že je následkem obdivu jeho otce k jedné potulné hopsandě. Tak si vyberte. V obou případech je to sotva vhodný původ pro krále, že ano?“
Kdosi z přítomných tiše povzdechl. Šlo čím dál víc do tuhého. Krčmář ustaraně přešlapoval za pultem. Všiml si, že v zadní místnosti se něco pohnulo, a šel se tam podívat. Jeho žena nesla do šenku mísu pirohů, a když uslyšela hraničářovo poslední prohlášení, strnula. Stála tam celá bledá a upírala tázavý pohled na svého muže.
Krčmář chvatně pohlédl na hraničáře, ale jeho pozornost byla nyní upřena k povozníkovi na druhém konci výčepu, který se snažil tvářit nenápadně.
„Nemyslíte, pane… vy v té žluté kazajce, co ji máte pobryndanou ještě od včerejší snídaně… nemyslíte, že někdo takový si nezaslouží být králem téhle krásné země?“ zeptal se. Povozník něco zahuhlal a zavrtěl se na židli. Nebyl ochoten podívat se hraničáři do očí.
Krčmář téměř nepostřehnutelně kývl hlavou směrem k zadnímu východu. Jeho žena se tam podívala, potom zpátky na něj s obočím tázavě zdviženým. „Stráž,“ četla mu ze rtů a v očích jí blýsklo porozumění. Tichými kroky a tak, aby ji hraničář neviděl, prošla zadní místností, vyklouzla zadními dveřmi a zavřela je za sebou, jak nejtišeji dokázala.
Přes veškerou její snahu klika slabě cvakla, když dveře zapadly. Hraničářovy oči bleskově přejely ke krčmáři. Hleděly podezíravě a tázavě.
„Co to bylo?“ obořil se na něj. Krčmář jen pokrčil rameny a ustrašeně si utíral zpocené dlaně do flekaté zástěry. Ani se nesnažil promluvit. Věděl, že na to má v krku moc sucho.