Přesto se na turnajové louce shromáždili snad všichni sloužící z hradu Montsombre a velká spousta Deparnieuxových ozbrojenců. S krutým úsměškem uvažoval, kolik z nich přišlo v naději, že budou svědky jeho porážky. Zřejmě dost, usoudil. Jenže je čekalo zklamání. A pro něj vlastně bylo užitečné, když toho lukostřelce sprovodí ze světa. Až všichni uvidí, jak pán a vládce hradu rychle posílá na smrt drzého vetřelce, náramně to posílí jejich disciplínu.
Ale byla řeč o vlku a vlk už se dostavil na místo. Lukostřelec právě vjížděl na opačný konec kolbiště na tom nemožném malém sudu, co mu sloužil jako kůň. Neměl na sobě žádné brnění, jen koženou kazajku pobitou kovovými cvoky, která ho nemohla nijak ochránit před Deparnieuxovým kopím a mečem. A samozřejmě tu nezbytnou šedo-zeleně strakatou pláštěnku.
Jeho mladý společník jel několik kroků za ním. Byl ustrojený do kroužkové košile a helmici si zavěsil na vidlici sedla bojového koně. Měl u sebe meč a držel okrouhlý štít zdobený znakem dubového listu.
Zajímavé, pomyslel si Deparnieux. Až Halt nevyhnutelně padne, zřejmě se jeho mladý souputník pokusí svého přítele pomstít. Tím lépe, řekl si černý rytíř. Pokud měla jedna smrt posloužit jako dobré ponaučení vzpurným vazalům, potom dvě byly dvakrát lepší. Konec konců, kvůli tomu celá ta nechutná lapálie vlastně začala.
Zastavil koně a potěžkal kopí v pravé ruce, aby se přesvědčil, že je přesně vyváženo. Jeho protivník na protějším konci bojiště pokračoval v jízdě vpřed, pomalu a vytrvale. Vedle svalnatého mládence na mohutném bojovém koni vypadal směšně malý, jako trpaslík.
„Doufám, že víte, co děláte,“ neodpustil si Horác. Snažil se mluvit tak, aby přitom nehýbal pusou, pro případ, že by je Deparnieux sledoval — což nepochybně dělal. Halt se v sedle otočil a skoro se na Horáce usmál.
„To já taky,“ odvětil klidně. Všiml si, že Horácova pravá ruka, svírající zasunutý meč, opět povolila stisk. Za tu dobu, co jeli vpřed, provedl Horác tento cvik už přinejmenším pětkrát. „Uklidni se,“ dodal chlácholivě. Horác se na Halta zadíval. Už mu bylo jedno, jestli ho Deparnieux sleduje, nebo ne.
„Uklidnit se?“ opáčil rozčileně. „Pouštíte se do boje s rytířem v brnění, nemáte nic víc než luk a radíte mi, abych se uklidnil?“
„Mám taky pár šípů, vždyť víš,“ mírně připomněl Halt a Horác nevěřícně kroutil hlavou.
„Dobře… já jen doufám, že víte, co děláte,“ zopakoval. Halt se na něj usmál. Byl to pouhý záblesk úsměvu.
„To už jsi říkal,“ odtušil. Nato šťouchl Abelarda kolenem, koník zastavil a s ušima nastraženýma čekal na další pokyny. Halt upřel oči na postavu v černé zbroji na druhé straně, přehodil nohu přes sedlovou vidlici a sklouzl z koně.
„Vezmi ho do bezpečí,“ požádal bojovnického učně. Horác se shýbl a uchopil otěže hraničářského koně. Abelard zastříhal ušima a zkoumavě se zadíval na svého pána.
„Jen jdi,“ tiše mu řekl Halt a kůň se nechal odvést stranou. Halt rychle pohlédl na mladíka na bojovém koni. Celé chlapcovo tělo vyzařovalo obavy.
„Horáci?“ zavolal a bojovnický učeň se zastavil a ohlédl.
„Neboj se, já vím, co dělám.“
Horác se pokusil o chabý úsměv.
„Když to říkáte, Halte,“ odpověděl.
Halt nyní pečlivě vybral tři šípy z dvou tuctů, které měl v toulci, a zastrčil je hrotem dolů do vysoké boty na pravé noze. Horác jeho počínání sledoval a nechápal. Nebylo zapotřebí, aby si Halt připravoval šípy do pohotovosti právě takhle. Uměl ve zlomku vteřiny vytáhnout šíp z toulce na zádech a vystřelit.
Neměl čas hloubat nad tím dál. Deparnieux na druhém konci bojiště začal pokřikovat.
„Lorde Halte, jste připraven?“ Jeho důrazný hlas zřetelně doléhal k Horácovi ujíždějícímu stranou.
Halt se neobtěžoval s mluvením, pouze zvedl ruku. Vypadá tak malý a zranitelný, pomyslel si Horác, když stojí sám uprostřed pokosené louky a čeká, až se k němu přiřítí černě oděný rytíř na velkém bojovém koni.
„Tak ať zvítězí ten lepší!“ zakřičel posměšně Deparnieux. Tentokrát Halt odpověděl.
„To mám v plánu,“ zavolal a Deparnieux bodl koně ostruhami. Kůň zvolna vyrazil vpřed a přecházel do cvalu.
Horác si náhle uvědomil, že Halt mu neřekl, co má dělat, kdyby Deparnieux vyhrál. Tak trochu očekával, že mu hraničář nařídí, aby se pokusil utéct. Samozřejmě počítal s tím, že Halt by mu zakázal vyzvat neprodleně Deparnieuxe na další souboj — i když přesně to se Horác chystal udělat, kdyby Halt prohrál. Uvažoval, jestli mu hraničář nic neřekl proto, že věděl, že by takový příkaz stejně neuposlechl, nebo jestli to bylo prostě proto, že si byl tak naprosto jistý svým vítězstvím.
Ne že by to na něm bylo nějak zvlášť vidět. Zem se otřásala pod údery kopyt černého bojového koně a Horácovu zasvěcenému zraku neuniklo, že galický hradní pán je mimořádně zkušený a přirozeně nadaný bojovník. Na koni seděl dokonale vyváženě, dlouhé těžké kopí ovládal, jako by to byla hračka, mírně se předkláněl a nadlehčoval v třmenech a hrot jeho kopí se stále více blížil k drobné postavě v šedo-zelené pláštěnce.
Právě ta pláštěnka poprvé vyvolala v Deparnieuxovi nepříjemný pocit. Halt neohroženě stál na místě a nepatrně se kýval ze strany na stranu. Nepravidelný vzor pláštěnky přitom na pozadí pokosené, temně zelené zimní trávy budil dojem, že jeho tělo se míhá před očima. Bylo těžké odtrhnout od toho zrak. Deparnieux tu myšlenku zlostně zahnal, aby ho nerozptylovala, a snažil se soustředit pozornost na lukostřelce. Byl už blízko, necelých čtyřicet kroků, a přece lukostřelec zatím ještě…
Vtom to spatřil. Luk se mihl při pohybu vzhůru a první šíp neuvěřitelnou rychlostí letěl k němu, přímo do průzoru helmice, a okamžitě ho přiměl na všechno ostatní zapomenout.
I když šíp letěl velice rychle, Deparnieux byl přesto rychlejší a šikmo nadzvedl štít, aby šíp odrazil. Cítil, jak šíp narazil do štítu, ocel zaskřípěla o ocel, šíp vyryl dlouhou rýhu v blyštivém černém povrchu, a když štít odklonil jeho dráhu, se zasvištěním odlétl stranou.
Jenže štít mu nyní bránil ve výhledu na malého muže, a tak ho rychle spustil dolů.
Aby ho všichni čerti vzali! Přesně to měl Halt v plánu a druhý šíp vystřelil ve chvíli, kdy měl hradní pán štít nahoře! Deparnieuxe podruhé zachránily jeho neuvěřitelné reflexy — štít vyrazil vzhůru, aby odvrátil zrádnou druhou ránu. Jak vůbec někdo dokáže tak rychle střílet, napadlo ho, pak ale zaklel, jelikož si uvědomil, že nepozorovaně přejel místo, kde lukostřelec klidně stál a vyhnul se napřaženému kopí.
Deparnieux zpomalil do klusu a v širokém oblouku koně obrátil. Nestálo za to riskovat, že se kůň zraní při pokusu o rychlou otočku na zadních. Chtělo to trpělivost a…
V tu chvíli mu levým ramenem projela prudká bolest. Nemotorně se otočil, helmice mu bránila ve výhledu. Pochopil, že když cválal kolem, Halt po něm vystřelil další šíp a tentokrát mířil do mezery pod ramenním pancířem.
Kroužková košile sice náraz šípu ztlumila, ale hrot, ostrý jako břitva, ji přece jen prorazil a pronikl do masa. Bylo to bolestivé, ale lehké zranění, pomyslel si a rychle zahýbal paží, aby měl jistotu, že nebyl poraněn žádný důležitý sval či šlacha. Kdyby se měl souboj protahovat, mohla by ruka tuhnout a ztěžovat obranu štítem.