Srdcem hradu byl trůnní sál, umístěný za řadou zdí, mřížových bran a padacích mostů, které v případě dlouhého obléhání skýtaly obráncům výhodné možnosti ústupu. Tak jako vše ostatní na tomto hradě, i trůnní sál byl obrovský. Strop se klenul vysoko a podlaha byla dlážděná černými a bledě růžovými mramorovými dlaždicemi.
Vysoká okna zasklená barevným mozaikovým sklem v nízkých paprscích zimního slunce jasně zářila. Řady rýhovaných sloupů posilovaly dojem vzdušnosti a většího prostoru. Severní stěně sálu vévodil Duncanův trůn — jednoduché křeslo vyřezané z dubu a ozdobené dubovým listem. Na opačném konci stály dřevěné lavice a stoly pro členy Duncanovy královské rady. Střed sálu byl volný a skýtal dostatek místa pro několik stovek dvořanů. Shromažďovali se zde ve velkém počtu při slavnostních příležitostech a červené, modré, zlaté a oranžové světlo pronikající barevnými skly oken ozařovalo jejich pestré oděvy a erby a jiskřivě se odráželo od nablýskané zbroje a helmic.
Na Duncanův příkaz bylo dnes přítomno pouze deset osob — nejmenší možný počet, který zákon stanovoval pro vykonání spravedlnosti. Král měl před sebou neradostný úkol. A přál si, aby u toho, co zřejmě bude muset učinit, bylo přítomno co nejméně svědků.
Velice zachmuřeně seděl na trůně a oči upíral před sebe na vysoké dvoukřídlové dveře na protějším konci sálu. Mohutný široký meč s leopardí hlavou — Duncanovým královským odznakem — vyrytou na hrušce byl opřený o pravou podničku trůnu.
Vedle trůnu o několik schodů níž stál lord Anthony ze Spa, jenž byl Duncanův komoří už patnáct let. Významně pohlédl na krále a nenápadně zakašlal, aby na sebe panovníka upozornil.
Duncan k němu obrátil zrak a pozvedl tázavě obočí v nevyslovené otázce. Komoří kývl hlavou.
„Je čas, Vaše Veličenstvo,“ řekl tiše.
Malý a obtloustlý lord Anthony nebyl žádný válečník. Se zbraněmi vůbec neuměl zacházet a jeho svaly byly měkké a chabé. Byl užitečný svými úřednickými schopnostmi. Z velké části i díky jeho zásluze bylo království Araluen už dlouhý čas kvetoucí a spokojenou říší.
Duncan byl oblíbený král a také spravedlivý. Což však neznamenalo, že by nebyl přísným vladařem, který oddaně a odhodlaně prosazoval zákony království — zákony, které stanovili a dodržovali jeho předkové už po šest set let.
A právě proto byl Duncan zachmuřený a zarmoucený. Dnes totiž musel prosadit jeden z těchto zákonů v případě muže, který byl jeho přítelem a oddaným služebníkem. Muže, jemuž Duncan vlastně vděčil za všechno — muže, který v posledních dvou desetiletích dvakrát zachránil Araluen před porážkou a porobou hrozící z rukou nebezpečného šílence.
Lord Anthony netrpělivě přešlápl. Duncan si toho všiml a odevzdaně pokynul rukou.
„Dobrá, dobrá,“ řekl. „Tak tu záležitost uzavřeme.“
Anthony se obrátil čelem do trůnního sálu. Hlouček shromážděných mužů se neklidně zavlnil a všichni nedočkavě upřeli zraky ke dveřím. Komoří pozvedl dlouhou, železem okovanou ebenovou hůl, jež byla odznakem jeho úřadu, a dvakrát s ní udeřil o dlážděnou podlahu. Zvuk nárazu kovu do kamene se zvonivě rozlehl sálem a dorazil až k mužům čekajícím za zavřenými dveřmi.
Chvíli se nedělo nic a pak se dveře otevřely, díky dobře promazaným a vyváženým stěžejím téměř nehlučně. Jakmile se křídla dveří zastavila, vešla skupinka osob a pomalým obřadným krokem dokráčela k širokým schodům vedoucím vzhůru k trůnu.
Byli to všeho všudy čtyři muži. Tři z nich měli na sobě kabátce, zbroj a helmice královské stráže. Čtvrtý muž byl nevysoký, oblečený do oděvu neurčité šedo-zelené barvy. Byl bez čapky a vlasy měl mírně prošedivělé, střapaté a špatně ostříhané. Kráčel mezi dvěma strážnými a třetí strážný skupinku uzavíral těsně za jeho zády. Duncan si všiml, že muž má na tváři zaschlou krev a na levé lícní kosti ošklivou podlitinu, která mu nedovolovala pořádně otevřít oko.
„Halte?“ vyhrkl dřív, než se stihl ovládnout. „Jsi v pořádku?“
Halt zvedl oči a setkal se s královým pohledem. Duncan si chviličku myslel, že v těch očích zahlédl bezbřehý smutek. Pak ten dojem zmizel a v tmavých očích nebylo nic kromě pevného odhodlání a slabého výsměchu.
„Je mi tak, jak by se dalo očekávat, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil Halt suše. Lord Anthony vyjel jako píchnutý vosou.
„Obžalovaný, dávej si pozor na jazyk!“ obořil se na Halta. Po těch slovech se kaprál stojící vedle Halta rozpřáhl k ráně. Ale dřív než stačila dopadnout, povstal Duncan z trůnu.
„To stačí!“ zvolal a v téměř prázdném sále to zaznělo jako prásknutí. Kaprál trochu zahanbeně stáhl ruku. Duncana napadlo, že to, co se tu odehrávalo, nebylo nikomu z přítomných příjemné. Halt byl v království příliš dobře známou a příliš váženou osobou. Chvíli otálel — věděl, co musí učinit, ale nechtělo se mu.
„Mám přečíst obvinění, Vaše Veličenstvo?“ zeptal se lord Anthony. Správně mu to měl vlastně král Duncan přikázat. Místo toho neochotně mávl rukou a odevzdaně přitakal.
„Ano, ano. Jen pokračuj, když musíš,“ zamumlal král. Když na něj Anthony dotčeně pohlédl, zalitoval. Pochopil, že vlastně i Anthonymu je to proti srsti, a omluvně pokrčil rameny.
„Odpusť, lorde komoří. Přečti prosím žalobu.“
Anthony si odkašlal. Byl celý nesvůj. Dost na tom, že král nedodržel úřední postup. Ještě větší rozpaky však v komořím vyvolala skutečnost, že král považoval za vhodné omluvit se mu.
„Vaše Veličenstvo, obžalovaný Halt, člen hraničářského sboru Vašeho Veličenstva vázaný slibem králi a nositel stříbrného dubového listu, znevažoval osobu krále, jeho dědické právo na trůn a jeho urozenost,“ přednesl komoří.
Ke dvěma mužům u paty trůnu se z kroužku přítomných svědků donesl zřetelný povzdech. Duncan vzhlédl a hledal od koho. Mohl to být baron Arald, pán hradu Redmontu a vládce léna, kam byl Halt přidělen do služby. Nebo možná Crowley, velitel hraničářského sboru. Ti dva byli Haltovi nejstarší přátelé.
„Vaše Veličenstvo,“ váhavě pokračoval Anthony, „dovoluji si připomenout, že u osoby, která je ve službách samotného krále, jsou takové poznámky v přímém rozporu s přísahou věrnosti, kterou obžalovaný složil, a tak tvoří podstatu obvinění z velezrady.“
Duncan pohlédl na komořího s bolestným výrazem. Ve věci velezrady hovořil zákon velmi jasně. Existovaly pouze dvě možnosti potrestání.
„Ach, jistě, lorde Anthony,“ řekl. „Pár neuvážených slov?“
Anthony se zatvářil usouženě. Doufal, že král se ho v této věci nebude pokoušet ovlivňovat.
„Vaše Veličenstvo, je to porušení přísahy. Problém netkví ve slovech samotných, nýbrž ve skutečnosti, že obžalovaný jejich vyslovením porušil přísahu. V tom je řeč zákona jednoznačná.“ Pohlédl na Halta a bezmocně rozhodil rukama.
Po hraničářově rozbitém obličeji přeběhl náznak úsměvu. „A vy byste porušil svoji přísahu, lorde Anthony, kdybyste o tom krále neinformoval,“ řekl. Tentokrát ho Anthony neokřikl, aby byl zticha. Místo toho nešťastně přikývl na souhlas. Halt měl pravdu. Svým potřeštěným opileckým žvaněním přivedl všechny do nesnesitelné situace.
Duncan chtěl něco říct, pak se zamyslel a začal ještě jednou.
„Halte, tady jde určitě o nějaké nedorozumění,“ podával pomocnou ruku v naději, že Halt se pokusí z obvinění nějak vyvléknout. Halt pokrčil rameny.