„Vaše Veličenstvo, obvinění nemohu popřít,“ prohlásil vyrovnaně. „Řekl jsem v krčmě nějaké… nepěkné věci o vás.“
A v tom spočívalo další úskalí: Halt ty strašlivé poznámky pronesl veřejně před dobrým půl tuctem svědků. Jako muž a přítel by byl Duncan ochoten mu odpustit a jistě by to i udělal. Jenže jako král musel hájit důstojnost svého postavení.
„Ale… proč, Halte? Proč tohle všechno?“
Teď byl na řadě hraničář, aby pokrčil rameny. Očima uhnul královu pohledu. Tiše zamumlal něco, čemu Duncan dost dobře nerozuměl.
„Co jsi říkal?“ zeptal se. Cítil se být zahnán do kouta a přál si najít nějaké východisko. Halt se mu opět podíval do očí.
„Vypil jsem příliš mnoho silné pálenky, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl hlasitěji. Potom se přiměl k nucenému úsměvu a dodaclass="underline" „Té jsem nikdy moc nesnesl. Lorde Anthony, třeba byste ještě mohl přidat i obvinění z opilství?“
Anthonyho jistota a smysl pro správný úřední postup byly otřeseny.
„Halte, prosím…,“ začal a chystal se Halta požádat, aby nezlehčoval projednávání případu. Pak se vzpamatoval a obrátil se ke králi.
„Taková jsou obvinění, Vaše Veličenstvo. Obžalovaný je připouští.“
Duncan dost dlouho seděl mlčky. Upíral zrak na nevelkou postavu před sebou, pokoušel se proniknout vzdorovitým výrazem těch tmavých očí a odhalit skutečnou příčinu Haltova počínání. Věděl, že hraničář je rozzlobený, protože nedostal svolení, aby se mohl pokusit zachránit svého učně. Duncan byl však skálopevně přesvědčen, že Halt je v Araluenu nepostradatelný, dokud se nevyřeší ta záležitost s Foldarem. S každým dalším dnem představoval bývalý Morgarathův poručík stále větší nebezpečí a Duncan chtěl mít při řešení této věci u sebe všechny své nejdůležitější rádce.
A Halt byl jeden z nejlepších.
Duncan nespokojeně bubnoval prsty do dřevěné područky trůnu. Bylo nepravděpodobné, že by Halt nedokázal celou věc vidět jako celek. Za všechna ta léta, co se znali, Halt nikdy nedal přednost svým osobním zájmům před zájmy království. Teď zřejmě z trucu a ve zlosti dovolil, aby mu pálenka zatemnila mysl a zdravý úsudek. Veřejně urazil krále před svědky — což byl skutek, který nebylo možné přehlédnout či přejít jako pár rozčilených slov mezi přáteli. Duncan hleděl na svého dávného přítele a rádce. Haltovy oči byly nyní sklopené. Možná kdyby poprosil o milost, požádal o shovívavost vzhledem ke svým dobrým službám konané v minulosti… prostě cokoli.
„Halte?“ promluvil Duncan bezděčně. Hraničářovy oči se zvedly a pohlédly na něj. Duncan v bezmocném a mírně tázavém gestu rozhodil rukama. Haltovy oči však tvrdě čelily jeho pohledu. Duncan poznal, že žádné prosby o milost nepřijdou. Hraničář nepatrně zavrtěl prošedivělou hlavou a Duncan pomalu ztrácel naději. Ještě jednou se pokusil překlenout propast, která se mezi ním a Haltem rozevírala. Přiměl se k drobnému smířlivému úsměvu.
„Víš, Halte,“ pokračoval klidným hlasem, „to není tak, že já bych nechápal, jak se cítíš. S tvým učněm je i moje vlastní dcera. Myslíš, že mně by se nechtělo jednoduše nechat království jeho osudu a jet ji zachránit?“
„V tom je dost velký rozdíl, Vaše Veličenstvo. Dá se předpokládat, že s královskou dcerou budou zacházet trochu líp než s obyčejným hraničářským učněm. Ona je vlastně cenné rukojmí.“
Duncan se na trůně trochu zavrtěl. Hořkost v Haltově hlase zapůsobila jako políček. A co hůř, král pochopil, že Halt má pravdu. Jakmile se Skandijci dozvědí, kdo Kasandra je, budou se k ní chovat slušně a ona bude čekat na zaplacení výkupného. Smutně si uvědomil, že jeho pokus o smír je jenom ještě více rozdělil.
Houstnoucí ticho v sále prolomil Anthony.
„Pokud obžalovaný nemá co uvést na svoji obhajobu, je uznán vinným,“ varoval Halta.
Haltovy oči však neuhnuly od králových a opět se dostavilo nepatrné zavrtění hlavou. Anthony zaváhal, pohlédl do sálu na ostatní šlechtice a hodnostáře v naději, že někdo, kdokoli z nich, třeba řekne něco na Haltovu obranu. Ale nic takového se pochopitelně říct nedalo. Komoří sledoval, jak baronu Araldovi beznadějí poklesla rozložitá ramena, spatřil výraz bolesti v Crowleyho obličeji, když velitel hraničářů odvracel zrak od toho, co se zde odehrávalo.
„Obžalovaný je vinen, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil Anthony. „Vynesení rozsudku náleží králi.“
A Duncan věděl, že být králem znamená i tohle. Jenže na to ho nikdo nepřipravil. Znal oddanost, pochlebování, moc a ceremonie. Také přepych, vybraná jídla a vína, drahé šaty, koně a zbraně.
A potom přišly okamžiky, kdy za to všechno musel člověk zaplatit. Chvíle jako tato, kdy bylo nutné prosadit zákon. Kdy se musela zachovat tradice a chránit královská důstojnost a moc, i když to zničí jednoho z nejvzácnějších přátel.
„Zákon stanoví pouze dvě možnosti trestu za velezradu, Vaše Veličenstvo,“ znovu napovídal Anthony a byl si dobře vědom, jak se celá ta věc Duncanovi protiví.
„Ano, ano, já vím,“ zlostně zabručel Duncan, ale ne dost rychle, a tak Anthonymu nezabránil v dalším prohlášení.
„Smrt, nebo vyhnanství. Nic menšího,“ velebně pronesl komoří. Když jeho slova dozněla, pocítil Duncan slabý záchvěv naděje.
„Takové jsou možnosti výběru, lorde Anthony?“ ujišťoval se vlídně. Anthony veledůležitě kýval hlavou.
„Žádné jiné nejsou. Pouze smrt, nebo vyhnanství, Vaše Veličenstvo.“
Duncan pomalu povstal a pravou rukou uchopil meč. Držel ho před sebou, ruka svírala pochvu pod záštitou s důmyslnými rytinami a vykládanými ozdobami. Zaplavila ho hřejivá vlna uspokojení. Zeptal se Anthonyho dvakrát, aby měl jistotu. Aby měl jistotu, že slova komořího přesně slyšeli i svědkové v trůnním sále.
„Halte,“ promluvil rozhodným hlasem a byl si vědom, že se na něj upírají všechny oči v sále. „Bývalý hraničáři Redmontského léna, jako vládce království Araluenu tě tímto prohlašuji za vyhnance z celého mého panství a všech mých držav.“
V sále to opět zašumělo, když všichni přihlížející vydechli úlevou, že trestem není smrt. Ne že by někdo z přítomných něco takového očekával, to bylo králi jasné. Neočekávané se však dostavilo nyní.
„Pod trestem smrti nesmíš znovu vkročit do tohoto království…“ Zaváhal, když spatřil smutek v Haltových očích, bolest, kterou hraničář už nedokázal déle skrývat. Pak dokončil svůj výnos:
„…po dobu jednoho roku od tohoto dne.“
Trůnní sál zahlučel údivem. Lord Anthony nadskočil a v obličeji se mu zračil šok.
„Vaše Veličenstvo! Já musím protestovat! Tohle nemůžete udělat!“
Duncan zachoval vážnou tvář. Ostatní přítomní se tak dobře neovládali. Král viděl, jak se baron Arald usmívá od ucha k uchu, zatímco Crowley se ze všech sil snaží radostný úsměv ukrýt pod šedou kapucí hraničářské pláštěnky. Duncan si s pochmurným uspokojením všiml, že poprvé v tomto dopoledni je Halt vývojem událostí poněkud zaskočený. Ale ani zdaleka ne tolik jako hlasitě protestující lord Anthony. S obočím tázavě zdviženým pohlédl král na komořího.
„Že nemohu, lorde Anthony?“ opáčil s velkou důstojností. Anthony spěšně odvolával svá slova, věděl, že mu nepřísluší rozkazovat králi.
„Myslel jsem to tak, Vaše Veličenstvo… vyhnanství je… nu, je to vyhnanství,“ uzavřel poněkud slabomyslně. Duncan vážně přikývl.
„Přesně tak,“ odtušil. „A jak jsi ty sám pravil, je to jedna z celkového počtu dvou možností, které mám na výběr.“