„Nebo jo?“ opakoval nejistě.
Nikdy se tak docela nevyrovnal s myšlenkou, že uvnitř Zavazadla je úplně jiný svět než zvenčí. Samozřejmě že to byl pouhý vedlejší jev jeho celkové tajemnosti, ale Mrakoplaše přesto stále znovu znepokojovalo, když viděl, jak cpe Dvoukvítek do Zavazadla náruče špinavých košil a ponožek, a když pak znovu otevře víko, leží uvnitř úhledně srovnané hromádky čistého prádla vonící levandulí. Dvoukvítek také cestou nasbíral spoustu zajímavých upomínkových předmětů, Mrakoplaš by řekl krámů, ale Zavazadlo si s nimi bez potíží poradilo. Vešel se do něj i dvoumetrový kůl sloužící k obřadu Drbání prasete a nikde z něj nevyčuhoval.
„No, já nevím. Ty jsi čaroděj a měl by ses v tom vyznat.“
„No to samozřejmě, ale zavazadlová magie je vysoce specializovaný obor,“ odtušil pohotově Mrakoplaš. „Víš, já si ale myslím, že oni by trpaslíci tu chaloupku ani prodat nechtěli, ona je to přece jen taková, taková…“ zoufale zatápal ve výrazech, které znal z Dvoukvítkova slovníku, „… taková turistická atrakce.“
„Co je to?“ zeptal se se zájmem Vaverka.
„No to znamená, že sem bude chodit spousta lidí, jako je on, a prohlížet si tu chalupu,“ vysvětloval mu Mrakoplaš.
„A proč?“
„No, protože…“ Mrakoplaš znovu zapátral v hlavě „… je to folklór. Je interesantní. Romantická, eňo ňůňo, boží… Je to skvělá ukázka zaniklého lidového umění, založená na dovednostech dávno uplynulých let.“
„Vážně?“ podivil se Vaverka a užasle se rozhlédl chaloupkou.
„Jo.“
„To všecko, co jsi říkal?“
„Asi jo.“
„Pomohl bych vám ji zapakovat.“
Pod pokrývkou hustých mračen, která pokrývala větší část zeměplošského nebe, mezitím klidně ubíhala noc. To bylo štěstí, protože až se obloha vyčistí a budou si ji moci prohlédnout astrologové, bude po klidu.
V rozličných částech pralesa mezitím bloudily skupinky čarodějů. Chodili v kruzích a začínali být silně nervózní, protože všechny stromy, do kterých naráželi, se jim omlouvaly. Ale ať už je to tak, nebo onak, někteří čarodějové se dostali skutečně do těsné blízkosti perníkové chaloupky…
Teď je ovšem nejvhodnější doba vrátit se do rozlehlých budov Neviditelné univerzity, a to přesně do obydlí Šedomila Spolda, který nejen že byl už dlouho nejstarším mágem Zeměplochy, ale byl rozhodnut jím ještě dlouho zůstat.
V této chvíli byl velmi překvapen a rozrušen.
Několik posledních hodin měl plné ruce práce. Jistě, byl hluchý a nemyslelo mu to už tak rychle jako dřív, ale staří mágové mají vypěstován neobyčejně silný pud sebezáchovy a vědí, že když se na ně začne zamyšleně dívat vysoká postava v černém, s posledním modelem jednoduchého zemědělského nářadí přes rameno, je nutno jednat rychle. Služebnictvu dal volno. Dveře zapečetil pastou vyrobenou z drcených jepic a na okna namaloval ochranné oktagramy. Po podlaze rozlil vzácný a nesmírně páchnoucí olej v ornamentech, které naznačovaly, že jejich tvůrce byl buď opilý, nebo nepocházel z tohoto světa, nebo obojí. Uprostřed místnosti je vidět osmicípá hvězda — symbol Sebraných smyslů, obklopená červenými a zelenými svícemi. Ve středu hvězdy stojí podlouhlá truhlice ze dřeva kapraďovité borovice, která se dožívá nesmírného stáří, vyložená rudým sametem, a její okraje jsou lemovány ochrannými amulety.
Šedomil Spold totiž předpokládá, že ho bude Smrť v nejbližší době hledat, ale to už čekal několik desítek let, takže za tu dobu ze svého bytu vybudoval nedobytný úkryt.
Vlezl dovnitř, spustil složitý hodinový stroj na zámku truhlice a zaklapl za sebou víko. Teprve potom se v klidu uvelebil s vědomím, že teď je konečně v naprostém bezpečí před útokem jednoho ze svých největších nepřátel. Háček byl v tom, že ve svých plánech zapomněl na důležitou úlohu, kterou ve většině příběhů podobného druhu hraje klíčová dírka.
V okamžiku, kdy se spokojeně natáhl, se mu těsně vedle ucha ozval hlas: ŽE JE TADY ALE TMA, CO?
Začalo sněžit. Okna perníkové chaloupky zasklená cukrkandlem vyhlížela vesele do tmy.
Na jednom konci mýtiny se na okamžik rozzářila tři malá narudlá světélka a ozval se sípavý kašel, který náhle ustal.
„Drž zobák!“ zasyčel čaroděj třetího stupně, „vždyť nás uslyší!“
„Nevíš kdo asi? Těm mládencům z Bratrstva Mrkající kápě jsme uklouzli v močále a ti blbečkové z Kruhu Pravých proroků se pustili špatnou cestou hned na začátku.“
„Jasně,“ začal nejmladší z nich, „ale kdo to na nás pořád mluví? Říká se, že je tenhle les kouzelný, plný skřetů a vlků a…“
„Stromů,“ hlas, který se ozval odněkud z neproniknutelné temnoty, bychom mohli popsat jako dřevěný.
„Jo, to taky,“ přikývl nejmladší čaroděj. Zatáhl ze špačka své cigarety a otřásl se.
Vedoucí skupiny vyhlédl zpoza kamene a pozoroval chaloupku.
„Tak dobrá,“ rozhodl se nakonec a začal potichu vyklepávat dýmku o podpatek sedmimílových bot, který v protestu zavrzal. „Vlítneme tam, seberem je a pryč, jasný?“
„Víš určitě, že jsou tam jenom lidi?“ zeptal se nervózně nejmladší mág.
„Jasně,“ zavrčel vůdce. „Co sis myslel? Že jsou tam medvědi?“
„Mohla by tam být taky nějaká obluda. Tohle je přesně takový les, kde by mohly žít obludy.“
„A stromy,“ ozval se přátelský hlas odněkud shora.
„Jo, to taky,“ přikývl bezmyšlenkovitě soustředěný vedoucí.
Mrakoplaš se na postel díval s nedůvěrou. Byla ze sladových bonbónů, vykládaná karamelami, ale vypadala spíš jako něco k jídlu než ke spaní, a taky už skutečně nesla stopy zubů.
„Někdo mi jedl z mé postele,“ prohlásil.
„Když já hrozně miluju karamely,“ bránil se Dvoukvítek.
„Jestli budeš vyvádět takové věci, přijde víla a sebere ti všechny zuby,“ pohrozil mu Mrakoplaš.
„Ne víla, elfové,“ vmísil se jim do řeči Vaverka, který stál na toaletním stolečku. „Zuby trhají elfové. A taky nehty na rukou a na nohou. Elfové jsou občas hrozně popudliví.“
Dvoukvítek si těžce sedl na postel.
„Ty si to určitě pleteš,“ vzdychl si. „Elfové jsou vznešení a krásní, moudří a půvabní, určitě jsem to tak četl.“
Mrakoplašovo a Vaverkovo koleno si vyměnilo významný pohled.
„Já si myslím, že musíš mluvit o jiných elfech,“ zavrtěl hlavou trpaslík. „Ti, co žijí tady v okolí, jsou úplně jiní. Rozhodně se jim nesmí říkat, že jsou vzteklouni. Tedy pokud si nechceš nést zuby domů v klobouku.“
Ozval se tichý zvuk otvíraných nugátových dveří. Z opačného konce domečku sem dolehl tichounký cinkavý šramot, jako když co nejopatrněji rozbijete velkým kamenem okno z cukrkandlu.
„Co to bylo za zvuk?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Který?“ zeptal se Dvoukvítek.
Pak někdo zabušil holí na okenní rám. Vaverka se s výkřikem „elfové!“ vrhl napříč místností k myší díře a zmizel.
„Co budeme dělat?“ rozhlížel se Dvoukvítek.
„Zpanikaříme?“ navrhl Mrakoplaš s nadějí. Vždycky si myslel, že nejlepší cesta k záchraně je zpanikařit. Jeho teorie vycházela z toho, že se lidé, kteří se v minulosti setkali se šavlozubým tygrem, dali rozdělit zhruba na ty, kteří zpanikařili a utekli, a na ty druhé, kteří zůstali stát na místě a říkali něco jako „Ó, jak vznešená šelma“, nebo „Kuk, kočičko!“.