Pak se něco pohnulo ve vzduchu a stalo se něco, co později popsal slovy „bylo to zrovna jako výbuch, jenže pozpátku, jasný?“ a na místě, kde předtím nebylo vůbec nic, ležela velká a otlučená dřevěná bedna.
Těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stovky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém mykologickém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích.
K šamanově nesmírné úlevě truhlice po chvilce jakoby dřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezí stromy.
S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tornu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.
Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z nedostatku jiné zábavy se po ní přece jen vydal.
Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stromy se tak nechovají, ignoroval je.
Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probíraly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit velice osaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude… bude se živit…, tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by…
„Mrakoplaši!“
Okus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek — úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání. Kousek za ním klusalo Zavazadlo (předměty, vyrobené ze dřeva Myslícího hruškovníku, následují svého pána kamkoliv, a proto se tohle dřevo často používalo na výrobu zavazadel zemřelých králů, kteří si tak chtěli pojistit, že začnou život na onom světě v čistém prádle).
Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.
Začal padat výjimečně vlhký a studený déšť. Mrakoplaš s Dvoukvítkem seděli pod stromem a pozorovali ho.
„Mrakoplaši?“
„Hm?“
„Proč jsme tady?“
„No to máš tak. Někdo tvrdí, že Plochu a všechno, co je na ní, vyrobil Stvořitel Vesmíru, jiní zase říkají, že to byl složitý proces, ve kterém hrály hlavní roli varlata Boha Nebes a mléko Nebeské krávy, a další, že jsme tady jen díky nekontrolovatelnému biologickému nárůstu v časových úsecích s přemnožením částic pravděpodobnosti. Ale jestli máš na mysli, proč jsme teď tady, místo abychom padali dolů do vesmíru, tak o tom nemám nejmenší tušení. Pravděpodobně je to všechno strašlivý omyl.“
„Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“
„Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“
„Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chuť,“ nabízel vstřícně strom, pod kterým seděli.
Chvilku panovalo vlhké ticho.
„Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že…“
„Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“
„Ale vždyť jsi to musel slyšet sám, jak…“
Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tornu výbavu, jako plíce a rty a — “
„Hlasivky,“ napovídal strom.
„Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřel zachmuřený pohled do deště.
„Já jsem si teda myslel, že každý čaroděj ví o stromech, potravě v divočině a takových věcech všechno,“ prohlásil Dvoukvítek opatrně. Jen velice zřídka se mu v hlase ozvalo něco jiného než bezmezná víra, že je Mrakoplaš úžasný mág, a čaroděje to vždycky povzbudilo k akci.
„Ale no jo, to víš, že jo!“ vyštěkl.
„No, tak mi řekni, jaký je to strom,“ ozval se vzápětí turista. Mrakoplaš zvedl hlavu.
„Buk,“ prohlásil pevně.
„No, abych řekl pravdu…“ začal strom, ale když zachytil Mrakoplašův pohled, rychle umlkl.
„Ale ty věci nahoře vypadají jako žaludy,“ nedal pokoj Dvoukvítek.
„Samozřejmě, no jak bych ti to vysvětlil, tohle je takzvaná přisedlá, neboli sedmiplodá odrůda,“ prohlásil Mrakoplaš. „Bukvice vypadají skoro jako žaludy. Spletou skoro každého.“
„No tohle,“ vydechl Dvoukvítek a stejným dechem pokračoval. „A co je to támhle za křoví?“
„Jmelí.“
„Ale má trny a červené bobule!“
„No a?“ prohlásil Mrakoplaš a upřel na Dvoukvítka nepřístupný pohled. Dvoukvítek uhnul očima první.
„No nic,“ odpověděl. „Asi jsem byl špatně informován.“
„To bych řekl.“
„Jenže pod tím křovím jsou takové velké houby. Nedají se jíst?“
Mrakoplaš si je velice opatrně prohlédl. Skutečně byly neobyčejně velké a měly široké nádherně červené klobouky s bílými puntíky. Ve skutečnosti patřily k odrůdě, jejíž zástupce by šaman (který se teď o nějaký kus dál kamarádil s kameny) nepozřel dřív, dokud by se za jednu nohu nepřivázal k nějakému velkému balvanu. Mrakoplašovi však nezbylo nic jiného než vylézt na déšť a jít si je pořádně prohlédnout.
Klekl si do listí a nahlédl pod klobouček. Po krátké chvilce prohlásil jaksi nevýrazně: „Ne, ty nebudou k jídlu v žádném případě.“
„Proč?“ volal na něj zpod stromu Dvoukvítek. „Mají lupeny špatný odstín žluté?“
„No, to ani ne…“
„Takže nohy nebudou správně šupinaté, že?“
„No, ty vypadají docela v pořádku.“
„Tak to bude kalich. Určitě mají kalich smrti, co?“ vyzvídal nadšeně Dvoukvítek.
„Nejsem si jistý.“
„No tak proč je tedy nemůžeme jíst?“
Mrakoplaš si odkašlal. „Víš,“ prohlásil potom unaveně, „to ty malý dveře a okýnka, ty to propíchly.“
Nad Neviditelnou univerzitou duněla bouře. Déšť se hrnul po střechách a chrchlal v chrličích, i když jedna nebo dvě z těch chytřejších obludek se vytratily ze svého místa a schovaly se v suchu pod střechou.
Hluboko dole ve Velké síni se mezitím sešlo v osmi cípech kouzelného oktagramu osm nejmocnějších mágů. Možná že by nebyli nejmocnější, kdybychom znali všechny mágy světa, ale v každém případě měli neobyčejně vyvinutý smysl pro přežití a to bylo ve výjimečně soutěživém světě kouzel skoro to samé. Na místo každého čaroděje osmé třídy se tvrdě mačkal půltucet čarodějů sedmé třídy a starší mágové si museli vyvinout vysoce citlivý smysl pro takové věci, jako je třeba škorpión ve vlastní posteli. Ostatně to už shrnovalo prastaré rčení. Čaroděje, kterého nudí hledání skla ve vlastní snídani, říkalo to rčení, nudí vlastní život.
Senior mágů, Šedomil Spold, příslušník Nejstarších a zaručeně původních Vševědů Nepřerušeného kruhu, se těžce opřel o svou vyřezávanou hůl a děclass="underline" „Mrskni sebou, Počasvosku, nemůžu už vydržet na nohách.“