„Kde?“
Dvoukvítek se zarazil a sklopil oči. „Myslím že se to jmenovalo ‚huhly, huhly, huhly‘.“
„Jak? Jak že se to jmenovalo?“
Turista se najednou začal neobyčejně zajímat o hřbety vlastních rukou. „Velká kniha pohádkových postaviček a květinových víl pro malé děti,“ zamumlal.
Mrakoplaš se zatvářil nechápavě.
„To je kniha vo tom, jak se jim vyhnout?“
„Ale ne,“ vysvětloval spěšně Dvoukvítek. „Píše se tam, kde je máš hledat. Ty obrázky vidím, jako kdybych je měl před sebou.“ Na tváři se mu objevil zasněný výraz a Mrakoplaš v duchu zasténal. „Byla tam dokonce i víla, která odnášela tvé zuby.“
„Cože, jen tak přišla a vyrvala ti zub…?“
„Ale ne, ty tomu nerozumíš. Já myslím ten zub, co ti vypadl. Když ti vypadl zub, tak sis ho uložil pod polštář, v noci si pro něj přišla víla a dala ti tam místo něj jeden rhinu.“
„A proč?“
„Co proč?“
„Proč sbírala ty zuby?“
„No, prostě je sbírala.“
Mrakoplaš si představil společenství podivných bytůstek, které žijí v paláci z dětských zubů. Ta představa patřila mezi obrázky, které se pokoušíte rychle zapomenout. Většinou marně.
„Brr!“ prohlásil.
Červené čepičky! Přemýšlel, jak by turistovi nejlépe objasnil, co je to za život, když žába je pro vás vítanou potravou, zaječí nora plná bobků skvělý úkryt před deštěm a letící sova tichý noční děs. Kalhotky z vydělané krtčí kůže — to zní romanticky jen do okamžiku, kdy musíte tu kůži vlastnoručně stáhnout z původního majitele, zatímco se ten malý hajzlík, zahnaný do kouta nory, zuřivě brání. A co se týče červených čepiček, každý, kdo by se vydal ráno do lesa v barevných a jasných šatičkách, by se dožil sotva svačiny. Pokud by ho něco nesežralo už ke snídani.
Chtěl Dvoukvítkovi říct: Podívej se, život trpaslíků a skřítků je ošklivý, drsný a krátký. Oni jsou taky takoví.
To všechno mu chtěl říct, ale nějak nemohl. Dvoukvítek sice toužil po tom, prohlédnout si nekonečno, ale ve skutečnosti se pohyboval v uzavřeném světě vlastních myšlenek. Říci mu teď pravdu bylo stejné jako nakopnout kokršpaněla.
„Sví ví vídl vít,“ ozval se slabý hlásek vedle Mrakoplašovy boty. Podíval se dolů. Trpaslík, který se představil jako Vaverka, se podíval nahoru. Mrakoplaš měl skvělý talent na jazyky. Trpaslík právě řekclass="underline" „Zbylo mi doma od včerejška trochu šerbetu z čolka.“
„To zní zajímavě,“ odpověděl mu Mrakoplaš.
Vaverka ho znovu šťouchl do kotníku.
„Ten druhej velkej, je v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Narazil na realitu a utrpěl mírný šok,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Nemáš náhodou doma červenou čepičku s bambulí?“
„Vít?“
„To nic, jen mě to tak napadlo.“
„Vím, kde je nějaký jídlo pro velký,“ pokračoval trpaslík v řeči. „A taky bydlení. Není to daleko.“
Mrakoplaš se podíval na mračna, která klesala čím dál tím níž. Světlo z okolí se rychle ztrácelo a mraky vypadaly, jako když jim někdo vyprávěl o sněhu a jim se ta myšlenka zalíbila. Pochopitelně že mužíkům žijícím v muchomůrkách se nedalo věřit bez výhrad, ale kdyby Mrakoplaš v té chvíli narazil na ocelovou past, ve které by bylo místo vnadidla teplé jídlo a čistě povlečená postel, už by na ni bušil s výkřiky, ať ho pustí dovnitř.
Vydali se na cestu. Několik vteřin po nich se vyhrabalo na nohy i Zavazadlo a pustilo se za nimi.
„Hej!“
Zavazadlo se pomalu obrátilo, při čemž se jeho nožičky pohybovaly podle složitého vzorce, a zdálo se, že hledí vzhůru.
„Jaké to je, být truhlářským výrobkem?“ zeptal se dychtivě strom.
„Bolí to?“
Zdálo se, že Zavazadlo přemýšlí. Každá mosazná součástka a každý otvor po vypadlém suku vyzařovaly maximální soustředění.
Pak pokrčilo víkem a odkolébalo se pryč.
Strom si povzdechl a setřásl z větví pár suchých listů.
Domeček byl malý, sešlý a ozdobený jako vyšívaná dečka. Mrakoplaš si pomyslel, že se k němu musel dostat nějaký šílený řezbář, a než ho stačili odtáhnout, dost si zařádil. Každé dveře, každá okenice byla ozdobena girlandou dřevěných hroznů a půlměsíčkovými výřezy, pod střechou a po zdech se vinuly pásy borových šišek. Mrakoplaš napůl čekal, že se z horního okénka vynoří obrovská kukačka a ohlásí správný čas.
Současně si ovšem všiml i olejovité hustoty vzduchu. Ze špiček prstů mu začaly vyletovat malé zelené a purpurové jiskřičky.
„Silné magické pole,“ zabručel. „Přinejmenším sto milimagramů.[5]
„Tady je všude spousta magie,“ poznamenal Vaverka. „Kdysi tady žila stará čarodějnice. Už tady dávno nebydlí, ale magie stále udržuje domek v chodu.“
„Poslyšte, ty dveře jsou nějaké divné,“ zarazil se najednou Dvoukvítek.
„K čemu potřebuje takový domeček magický náboj?“ zamyslel se Mrakoplaš. Dvoukvítek se opatrně dotkl zdi.
„Ono to lepí!“
„Je to nugát,“ přikývl Vaverka.
„Proboha! To je opravdová perníková chaloupka. Mrakoplaši, podívej doopravdická…“
Polykající Mrakoplaš přikývl. „Jo, katedra architektury vysoké školy cukrářské,“ prohlásil. „Tam jsem se ani nepokoušel dostat.“
S podezřením se zadíval na velké klepadlo z lékořice. „Ono to tak nějak pořád dorůstá,“ vysvětloval mu Vaverka. „Je to fakt úžasné. Takový dům dneska neseženete, dávno už se totiž nedělá ten správný perník.“
„Vážně?“ podivil se zachmuřený Mrakoplaš.
„Tak pojďte dovnitř, ale dejte pozor na rohožku,“ zval je pidimužík.
„Proč?“
„Je z cukrové vaty.“
Plocha se pomalu otáčela pod svým upachtěným sluncem, denní světlo naplnilo rokle a údolí, a když se nakonec snesl večer, odteklo.
Trémon seděl ve své chladné univerzitní pracovně a pracně se prokousával knihou. Pohyboval rty a sledoval prstem řádky neznámého prastarého písma. Dočetl se, že Velká pyramida z Tsortu, jejíž umístění na tváři Zeměplochy bylo už po mnoho staletí zahaleno tajemstvím, byla postavena z jednoho milionu tří tisíc a deseti vápencových bloků. Psalo se tam, že při stavbě zahynulo deset tisíc otroků. Dozvěděl se, že pyramida skrývala bludiště tajných chodeb, jejichž stěny byly ozdobeny nápisy zachycujícími destilovanou moudrost mudrců Tsortu. Užasl nad tím, že součet její výšky a délky dělený polovinou šířky se rovná přesně číslu 1,67563, což je téměř na chlup 1 237,98712567 násobek rozdílu vzdálenosti Zeměplochy od Slunce a váhy malého pomeranče. Dočetl se i to, že se pyramida budovala celých šedesát let. V duchu si pomyslel, jestli to nebylo trochu moc povyku jenom proto, aby si mohl někdo nabrousit žiletky.[6]
Tou dobou se ve skundském lese usadil Mrakoplaš s Dvoukvítkem ke snídani představované krbovou římsou z marcipánu a oba v duchu toužebně mysleli na nakládané cibulky.
Kdesi v dálce si největší hrdina, jakého kdy Zeměplocha zrodila, ubalil a zapálil cigáro, aniž tušil, do jaké role ho osud předurčil.
Cigareta, kterou tak dovedně stočil v prstech, byla zajímavý kousek, protože jako mnoho potulných mágů, od kterých se naučil umění balit, měl i on ve zvyku ukládat si nedopalky do koženého pytle a z nich si kroutit nové kuřivo. Podle neochvějné logiky zákona průměrů a velkých čísel tedy část z toho tabáku kouřil už mnoho let téměř neustále. Věc, kterou si pokoušel právě zapálit, by mohla skvěle posloužit k vyspravení silnice.
5
Pozn. autora: Jeden milimagram je základní jednotka magické síly. Definujeme ji jako takové množství magické síly, které je potřeba k vytvoření malé bílé holubice nebo tří kulečníkových koulí standardní velikosti.
6
Pozn. překl.: Jak je vidět, stavby pyramidálního charakteru mají podobné vlastnosti, ať jsou kdekoliv. V sedmdesátých letech našeho století se i na Zemi používaly k broušení žiletek malé modely Chufevovy (Cheopsovy) pyramidy. Podrobnosti by se daly jistě najít v denním tisku z té doby. Pro nevěřící cituji alespoň úryvek z knihy Tušení stínu: „Nehodlám se zabývat ani zvláštními vlastnostmi tvaru pyramidy a jejího působeni, jež podle pana Bovise mumifikuje vložená těla a podle patentu K Drbala v lepenkové miniatuře brousí žiletky (což je jistě záslužné).“ — L. Souček, Tušení stínu, str. 79, odst. 1., vydání 1., Čs. spisovatel 1974.