O Třetí hodině jsme zastavili na jídlo v jednom velkém honosném hostinci s obrovskými hučícími krby a obrovskými místnostmi s trámovými stropy, s množstvím stolů plných dobrého jídla; na noc jsme tam ale nezůstali. Naše kolona jela i v noci a uháněla (po karhidském způsobu), aby jako první dorazila do Bouřkové hranice Pering a slizla tak smetanu pro své obchodníky. Nastoupila nová směna řidičů, dobily se baterie na vozidlech a jeli jsme dál. Jeden z vozů v koloně sloužil jako spací, ale jen pro řidiče. Pro cestující žádná lůžka. Noc jsem strávil na tvrdém sedadle v chladné kabině, jen kolem půlnoci jsme zastavili v horách na jídlo v jednom malém hostinci. Karhide si nepotrpí na komfort. Za svítání jsem byl vzhůru a viděl jsem, že jsme za sebou zanechali vše kromě skal a ledu a světla a úzké silnice, která pod pásy našich zemělodi vedla jen a jen vzhůru. Chvěl jsem se, ale blesklo mi hlavou, že existují věci, které jsou nad všechno pohodlí, pokud nejsi stará žena nebo kočka.
Teď už žádné hostince, jen děsivé sněhové a žulové svahy. Když nastala doba jídla, zemělodě tiše jedna za druhou zastavily, stoupání tam bylo nějakých třicet stupňů, na silnici sníh, všichni slezli z kabin a shromáždili se kolem spacího vozu, z něhož nám podávali misky s horkou polévkou, plátky sušených chlebových jablek a džbánky s kyselým pivem. Postávali jsme kolem, podupávali ve sněhu, házeli do sebe jídlo i pití, zády k ostrému větru, který s sebou nesl třpytivá zrníčka prašanu. A pak zase zpátky do zemělodi a dál a vzhůru. V poledne bylo ve wehothských průsmycích ve výšce kolem čtyř tisíc metrů 28°C na slunci a -10°C ve stínu. Elektrické motory běžely tak potichu, že bylo slyšet laviny až ze vzdálenosti dobrých třiceti kilometrů, jak se s rachotem valí po nezměrných modrých pláních na vzdálených stranách roklí.
Toho dne pozdě odpoledne jsme překonali vrch Eskar, vysoký 4500 metrů. Když jsem se díval nahoru na jižní stěnu Kostoru, který jsme celý den nekonečně pomalu zdolávali, uviděl jsem asi půl kilometru nad silnici podivný skalní útvar, jakoby hrad. „Vidíte tam tu pevnost?" zeptal se řidič.
„To je stavba?"
„To je pevnost Arikostor."
„Tady nahoře snad nemůže nikdo žit."
„Ale ano, starci mohou. Jezdíval jsem dřív v koloně, která jim sem koncem léta přivážela z Erhenrangu potraviny. Je jasné, že deset jedenáct měsíců v roce nemohou vycházet, ale to jim nevadí. Je tam tak sedm nebo osm pobývatelů."
Civěl jsem na ty opěrné zdi z rozpukaných skal, odříznuté od světa v nesmíme samotě velehor, a nevěřil jsem našemu řidiči; ale nahlas jsem neřekl nic. Kdyby někdo v tom vymrzlém orlím hnízdě dokázal přežít, byli by to Karhiďané.
Silnice začala klesat a zhoupla se vždy kus na sever a zase na jih a lemovala přitom prudké srázy, protože východní strana Kargavu je rozervanější než západní; padá totiž dolů v mohutných kaskádách, obnažených geologických zlomech, vytvořených při horském vrásněni. Za soumraku jsme spatřili v hloubce asi dvou tisíc metrů pod námi, jak se obrovským bílým stínem vine tenounká tečkovaná stužka: kolona zemělodi, která vyjela z Erhenrangu den před námi. My jsme se tam dolů doplazili dalšího dne k večeru a šinuli jsme se po tomtéž zasněženém svahu, zlehka, ani jsme nedýchali, abychom neuvedli do pohybu laviny. Odtamtud jsme hluboko pod námi a za námi směrem na východ na vteřinku matně zahlédli nedozírnou krajinu zastřenou mraky a stíny mraků a protkanou stříbrem řek, Rerskou nížinu.
Po čtyřech dnech cesty z Erhenrangu jsme navečer dorazili do Reru. Tato dvě města odděluje sedmnáct set kilometrů, několik kilometrů vysoká stěna a dva či tři tisíce let. Kolona zůstala stát před Západní branou, kde najede na prámy plovoucí po kanále. Do Reru se totiž nedostane žádná zeměloď, žádné vozidlo. Město bylo vybudováno ještě před tím, než Karhiďané začali používat motorová vozidla, a ta už vlastně používají víc než dvacet století. V Reru nejsou žádné ulice. Jsou tam kryté chodníčky, něco jako tunely; v létě můžete chodit uvnitř těch tunelů nebo nahoře po nich, jak se vám chce. Domy a ostrovy a krby jsou poházené bez ladu a skladu, chaoticky, v naprosto úděsném zmatku, jehož završením je neočekávaně (jak je tomu ostatně s anarchií v Karhide) něco-nádherného: mohutné věže Nepaláce, krvavě rudé, bez oken. Byly vystavěny před sedmnácti sty lety a po tisíc let hostily karhidské krále, dokud Argaven Harge, první ze své dynastie, nepřekročil Kargav a neosidlil rozsáhlé údolí Západního podhůří. Všechny rerské stavby jsou fantasticky masivní, zapuštěné do hloubky, odolné proti nepřízni počasí a proti vodě. V zimě se stává, že město je diky větru z nížin bez sněhu, ale když přijde pořádný vichr s chumelenicí, sníh se z ulic neodklízí, žádné tam totiž nejsou. Karhiďané používají kamenné tunely nebo si dočasně vyhloubí nové ve sněhu. Z vrstvy sněhu nevyčuhuje nic víc než střecha a zimní vchody bývají umístěny pod okapem nebo na samotné střeše, něco na způsob vikýřů. Doba tání je pro tuto nížinu s mnoha řekami nepříjemným obdobím. Z tunelů se stanou odvodňovací kanály a z prostorů mezi stavbami zase splavné kanály a jezera, po nichž se obyvatelé Reru v lodích dopravuji do práce a odrážejí přitom vesly malé ledové kry. A na věky věků se nad prachem léta, zasněženou směsicí střech zimy a záplavami jara tyči rudé věže, opuštěné srdce města, nezničitelné.
Ubytoval jsem se v ošuntělém předraženém hostinci, který se krčil v zavětři věží. Zdály se mi zlé sny, a když se rozednilo, vstal jsem a zaplatil tamějšímu vyděrači za nocleh a za snídani a za nepřesné informace o tom, kudy mám jít, a vydal jsem se pěšky najít Otherhord, starobylou pevnost nedaleko Reru. Ušel jsem sotva padesát metrů z hostince a už jsem se ztratil. Ale orientoval jsem se podle věží, ty jsem nechával za sebou, a podle obrovského obrysu Kargavu, který jsem měl po pravici, a tak jsem vyšel z města a mířil k jihu a nějaké venkovské dítě, které jsem potkal na silnici, mi řeklo, kde mám odbočit do Otherhordu.
Přišel jsem tam v poledne. Tedy přišel jsem někam v poledne, ale nebyl jsem si jistý kam. Byl tam převážně les nebo hustý porost. ale stromy byly udržované ještě pečlivěji, než je v té zemi pečlivých lesníků běžné, a pěšinka vedla úbočím přímo mezi stromy. Po chvíli jsem si uvědomil, že vpravo těsně u cestičky je dřevěný srub, a pak jsem si všiml o kousek dál vlevo poměrně velké dřevěné stavby; a odněkud se šířila lahodná vůně čerstvě smažené ryby.
Pomalu jsem postupoval po cestičce, trošku nervózní. Neměl jsem zdáni, jak se handdarové tváři na turisty. Po pravdě řečeno jsem o nich věděl velice málo. Handdara je kult bez institucí, bez knězi, bez hierarchie, bez přísah, bez víry. Stále ještě nedokážu říct, jestli má, či nemá Boha. Je nepostižitelný. Pokaždé je někde jinde. Jediným místem, kde se s ním člověk jistojistě setká, jsou pevnosti, čili útočiště, do nichž se mohou lidé uchýlit na noc či na doživotí. Určitě bych nebyl vnikl až do skrytých míst tohoto záhadně nedefinovatelného kultu, nebýt toho, že jsem chtěl najít odpověď na otázku, která po průzkumnících zůstala nezodpovězena: Co jsou zač věštci, co vlastně dělají?
Byl jsem už v Karhide déle než kdysi průzkumníci a pochyboval jsem, zeje něco na povídačkách o věštcích a jejich proroctvích. Pověsti o věštbách jsou běžné v celém Člověčenstvu. Promlouvá Bůh, mluví duchové, mluví počítače. Trhliny v podobě nejasných dvojsmyslností nebo statistické pravděpodobnosti sice existuji, ale tyto rozpory smaže Víra. Přes to všechno stály ty pověsti za to, aby se jimi člověk zabýval. Já jsem ještě žádného Karhiďana nepřesvědčil o existenci telepatického dorozumíváni; nevěřili, dokud ‚neviděli‘: přesně tak jsem na tom byl já, co se tyká věštců handdarských.