Šel jsem dál po cestičce a uvědomoval jsem si přitom, že ve stínu tohoto svažujícího se lesa je roztroušena celá vesnice nebo i městečko, zase tak bez ladu a skladu jako Rer, ale mlčenlivě, poklidně, jaksi venkovsky. Nad každou střechou i pěšinkou visely větve hemmenů, nejběžnějších stromů na Zimní planetě. Je to statný jehličnan s hustými bledě červenými jehličkami. Na rozvětvených cestičkách se povalovaly hemmenové šišky, vítr byl provoněný hemmenovým pylem, všechny domky byly postaveny z tmavého hemmenového dřeva. Konečně jsem se zastavil a zvažoval, na které dveře zaklepat, když tu se mezi stromy vynořil nějaký člověk, pomalým krokem se blížil ke mně a zdvořile mě pozdravil. „Budete si přát ubytování?" zeptal se mě.
„Přišel jsem s otázkou pro věštce." Rozhodl jsem se, že aspoň pro začátek je nechám v domnění, že jsem Karhiďan. Stejně jako průzkumnici i já jsem se, když jsem chtěl, bez problémů vydával za domorodce. Můj zvláštní přízvuk procházel v tom množství karhidských nářečí bez povšimnutí a moje pohlavní odlišnosti zakrýval bohatý oděv. Chyběla mi sice typická gethenská hustá kštice na hlavě a oči sešikmené ke stranám a byl jsem černější a vyšší než většina místních, ale bylo to ještě v mezích normálu. Než jsem opustil Ollul, dával jsem si pravidelně depilovat vousy (v té době jsme ještě nevěděli o ‚kožešinových‘ kmenech Perunterů, kteří nejsou jen vousatí, ale jsou dokonce ochlupení po celém těle, stejně jako bílí Terrané). Občas padla otázka, jak jsem si polámal nos. Můj nos je totiž plochý; nosy Getheňanů ční dopředu a jsou úzké, nosní dírky jsou zúžené, a tak vhodně přizpůsobené vdechování mrazivého vzduchu, Ten člověk na otherhordské cestičce se na můj nos mírně udiveně zadíval a zeptal se: „To možná budete chtít mluvit se snovačem. Ten je teď tam dole na té světlině, pokud nešel ven s lesosaněmi. Anebo nechtěl byste raději napřed za některým z celibátníků?"
„Já nevím. Já strašně tápu -"
Mladík se zasmál a lehce se uklonil. „To je mi ctí!" pronesl. „Já tady žiji už tři roky a ještě jsem nedosáhl takového stupně nevědomosti, aby to stálo za zmínku." Dobře se bavil, ale choval se vlídně a já jsem si honem srovnal v hlavě útržky handdarského učení, na které jsem si povzpomínal, a došlo mi, že jsem se před ním naparoval, přímo chvástal, jako kdybych za ním přišel a oznámiclass="underline" „Já jsem strašně krásný…"
„Víte, chci říct, že o věštcích nevím nic -"
„Záviděníhodné!" prohlásil mladý pobývatel. „Nuže, vnořme šlépěje do netknutého sněhu, ať se někam dostaneme. Smím vám ukázat, kudy se dostanete na tu světlinu? Mé jméno je Goss."
To bylo křestní jméno. „Genry," představil jsem se a vzdal jsem se pokusu o,l'. Goss mě vedl dál do chladivého stínu lesa. Úzká cestička často měnila směr, klikatila se nahoru svahem a zase sbíhala dolů; tu a tam, poblíž pěšinky i kus od ní, mezi mohutnými kmeny hemmenů, stály malé domky, barevně sladěné s lesem. Všechno bylo červené a hnědé, provlhlé, mlčenlivé, voňavé, pochmurné. Z jednoho domku se linuly tlumené tóny sladké melodie, vyluzované na karhidské flétně. Goss si vykračoval pár metrů přede mnou, zlehka a svižně, s dívčím půvabem. Znenadání na něm zazářila bílá košile a já jsem hned po něm vyšel ze stínu do prudkého slunce a octli jsme se na široké zelené louce.
Nějakých šest metrů od nás se ostře rýsovala postava, vzpřímená, nehybná, rudý hieb a bílá košile, pestrá emailová intarzie v zelení vysoké trávy. Sto metrů za ní stála další socha, v modrém a bílém; ta se za celou dobu, co jsme mluvili s první, ani nepohnula, ani nepohlédla směrem k nám. Nacvičovaly právě jednu handdarskou disciplinu zvanou Přítomnost, což je vlastně jakési vytržení, extáze – handdarové, libující si v záporech, ji říkají nevytrženi -, spočívající mimo jiné v oproštěni se od sebe (nalezeni vyšších kvalit v sobě?) pomocí mimořádného smyslového vnímání a uvědomováni si. Přestože je tato technika přesným opakem většiny technik mysticismu, mystická disciplína to pravděpodobně je; disciplina, která směřuje k prožitku Imanence; ale žádné handdarské disciplíny nemohu třídit do kategorií s jistotou. Goss mluvil s člověkem v rudém. Ten se vymanil ze své intenzivní nehybnosti, podíval se na nás a zamířil pomalu k nám a já jsem k němu pocítil posvátnou úctu. V poledním slunci zářil svým vlastním světlem.
Byl stejně vysoký jako já, štíhlý, měl nevinnou, upřímnou, krásnou tvář. Jakmile se naše oči střetly, pocítil jsem touhu oslovit ho, pokusit se o myšlenkovou domluvu, kterou jsem od přistání na Zimní planetě nevyzkoušel a ani bych ještě zkoušet neměl. Okamžité hnutí mysli bylo však silnější než zábrany. Oslovil jsem ho. Odezva žádná. Kontakt jsem nenavázal. Dál se mi díval přímo do očí. Po chvilce se usmál a tichým, dost vysokým hlasem konstatovaclass="underline" „Vy jste ten vyslanec, že?"
„Ano, jsem," vykoktal jsem.
„Já se jmenuji Faxe. Je nám ctí, že vás u nás můžeme přivítat. Zůstanete na čas u nás v Otherhordu?"
„Velice rád. Chtěl bych se dovědět víc o vašem uměni věštit. A existuje-li něco, co vám na oplátku mohu říct já, co jsem zač, odkud přicházím -"
„Cokoli si.budete přát," nabízel Faxe a z jeho úsměvu dýchl klid a vyrovnanost. „Je to příjemné pomyšleni, že napřed překonáte Oceán vesmíru, potom ještě dalších tisíc mil a Kargav k tomu, abyste se dostal sem k nám."
„Chtěl jsem Otherhord navštívit kvůli věhlasu jeho předpovědí."
„Takže nás asi budete chtít pozorovat při věštbách. Nebo máte svou otázku?"
Jeho průzračným očím se nedalo lhát. „Já nevím," odpověděl jsem.
„Nusuth," zněla jeho reakce. „Nevadí. Jestli u nás nějaký čas zůstanete, přijdete na to, jestli nějaký dotaz máte, nebo nemáte… Víte, věštci se mohou sejít jen v určitou dobu, a tak byste měl v každém případě u nás zůstat několik dnů."
Zůstal jsem a byly to příjemné dny. Čas se tam nijak neorganizoval, kromě veřejně prospěšné práce, práce na poli, zahradě, v lese a údržbářských úkonů, na něž si ty skupinky, které nejvíce potřebovaly pomoci, volaly přechodné hosty, jakým jsem byl například já. Stávalo se, že uběhl den, aniž jsem, kromě práce, s někým promluvil. Ti, s nimiž jsem hovořil nejčastěji, byli mladý Goss a Faxe snovač, jehož výjimečná povaha, průzračná a bezedná jako studna s čirou vodou, byla ztělesněním povahy tohoto místa. Večer se někdy konala shromážděni v krbových místnostech některého z těch nízkých domků, obklopených stromy; diskutovalo se, popíjelo se pivo, někdy tam zněla i hudba, temperamentní karhidská hudba, melodicky jednoduchá, ale rytmicky složitá, vždycky improvizovaná. Jeden večer dva pobývatelé tančili, muži tak staří, že jim vlasy zbělely a končetiny zkostnatěly a vnější cípy viček jim napůl překrývaly tmavé oči. Jejich tanec byl pomalý, precizní, měl svá pravidla; byla to pastva pro oko i pro duši. Začali tančit po jídle během Třetí hodiny. Hudebníci se podle libosti přidávali a zase přestávali hrát, kromě bubeníka, který své jemné bubnováni obměňoval, ale hrál v jednom kuse. Po pěti terranských hodinách, to znamená o Šesté hodině, o půlnoci, ti dva pořád ještě tančili. Bylo to poprvé, co jsem se setkal s jevem zvaným dothe, což je dobrovolné, řízené využití toho, čemu se říká.hysterická síla'. Poté jsem byl o něco více nakloněn uvěřit příběhům o starcích handdarských,