Pervert ve skupině, po tom prvním dlouhém a podivném pohledu, kterým mě obdařil, si přestal všímat všech, kromě svého kemmerujíciho souseda, jehož čím dál větší sexuální aktivita ještě vzroste a nakonec bude vybičována na maximum – ženská sexuální, potence podnícená neodbytnou a zveličenou mužskostí perverta. Pervert bez ustání příjemným hlasem mluvil na kemmerujiciho souseda, nakláněl se k němu, ale ten odpovídal málo a spise couval. Nikdo z ostatních už hodnou chvíli nepromluvil, aru hlesnutí, jen ten šepot, pervertův šepot. Faxe nespouštěl oči z jednoho z bláznů. Rychlým pohybem, něžně, položil pervert ruku na sousedovu. Kemmerující střelhbitě ucukl, ze strachu nebo ošklivostí, a vrhl na Faxe úpěnlivý pohled, jako by prosil o pomoc. Faxe se ani nepohnul. Když se pervert dotkl kemmerujíciho podruhé, zůstal na svém místě a zůstal v klidu. Jeden z bláznů vzhlédl a dlouze, neupřímně a kvílivě se smáclass="underline" „Ah-ah-ah-ah…"
Faxe zvedl ruku. Okamžitě se všechny obličeje v kruhu obrátily k němu, jako by jejich upřené pohledy srovnal do snopu, do klubka.
Když jsme vcházeli do sálu, bylo odpoledne a pršelo. Šedé světlo pronikající skulinami oken pod okapy brzy pohaslo. Teď se od zdi k podlaze a přes obličeje těch devíti vlnily bolavé proužky světla, dlouhé trojúhelníky a oblouky, jakési přízračné nakloněné plachty; nepatrné zlomky a ždibky tlumeného světla z měsíce, který právě vyšel venku nad lesem. Oheň dohořel už před hodnou chvíli a kromě těch nezřetelných proužků a šikmých plachet, které se plazily po kruhu a vykouzlily hrubý obrys tu obličeje, tu ruky nebo nehybných zad, tam nebylo žádné světlo. Na moment jsem v jedné rozptýlené špetičce světla zahlédl Faxův profil, strnulý jako bledý kámen. Úhlopříčka měsíčního světla se sunula dál a dál a dotkla se nějakého černého bodu, kemmerujíciho; hlava skloněná na kolenou, zaťaté ruce na podlaze, pravidelné záchvěvy těla, ve stejném rytmu jako tá-ta-ta bláznovy ruky bijící o podlahu ve tmě z druhého konce kruhu. Všichni byli navzájem propojeni, všichni jako by vytvářeli závěsné body na pavučině. Cítil jsem, chtě nechtě, spojení, komunikaci, která se odehrávala mlčky, beze slov, procházela přes Faxe a ten se ji snažil usměrnit a řídit, neboť on byl tím středem, on byl snovač. Ponuré světlo se rozpadlo na kousíčky a po východní stěně se odplazilo pryč. Pavučina síly, napětí a ticha se zpevňovala.
Snažil jsem se zůstat mimo, nenavazovat myšlenkové spojení s věštci. To neslyšné elektrické napětí, ten pocit, že jsem i já vtahován, že se stávám bodem či částečkou většího celku, pavučiny, mi nedělaly dobře. Jenže když jsem použil bariéru, bylo to ještě horší: cítil jsem se odříznutý, krčící se uvnitř své vlastní mysli, pronásledované vizuálními a dotykovými halucinacemi, směsici divokých obrazů a představ, nečekaných přeludů a pocitů, a všechny měly sexuální náboj a byly až bizarně intenzivní, jakési rudočerné vření erotické touhy. Byl jsem obklopen velkými zejícími otvory s rozervanými stydkými pysky, vagínami, otevřenými rankami, bránami pekelnými, ztratil jsem rovnováhu a padal jsem… Jestli nebudu schopen se tomu chaosu vzepřít, spadnu skutečně, zblázním se. A vzepřít se nedalo. Působily zde s neskonalou intenzitou spletité empatické a paraverbální síly, pramenící ze sexuální perverze a frustrace, z šílenství, které deformuje běh času, z přímo odpudivé sebekázně při naprosté koncentraci, z pochopení bezprostřední skutečnosti, a tyto síly se mi vymykaly z rukou. Přesto však pod kontrolou byly: středem byl stále Faxe. Hodiny a sekundy míjely, světlo z měsíce dopadalo na nesprávnou zeď, žádné měsíční světlo tam tedy nebylo, jen tma a uprostřed té tmy Faxe: snovač: žena, žena oděná do světla. To světlo bylo stříbrné, to stříbro bylo brnění, žena v brnění a s mečem. A to světlo zaplálo náhle a nesnesitelně, světlo kolem jejích rukou a nohou, oheň, a ona v hrůze a bolesti hlasitě vykřikla: „Ano, ano, ano!"
Blázen se začal polohlasně smát: „Ah-ah-ah-ah," a pak čím dál hlasitěji, až se smích změnil ve vřeštění, které ne a ne ustat a které se drželo ve vzduchu mnohem déle, než si člověk dovede představit, čas jako by přestal existovat. Ve tmě nastal pohyb, strkání a přeskupování, přerozdělování minulých staletí, uvolnění jasnozřivosti. „Světlo, světlo," jednou, nebo možná bezpočtukrát, zřetelně recitoval mohutný hlas. „Světlo. Přiložte do ohně. Nějaké světlo." Byl to lékař ze Spreve. Vešel do kruhu, který už byl zpřetrhaný. Klečel u bláznů, těch nejzranitelnějších, těch, kteří vytvářeli jakési pojivo; oba leželi na zemi schoulení do klubíčka. Kemmer měl hlavu položenou Faxovi na kolenou, hluboce oddechoval, pořád ještě se chvěl. Faxova ruka mu nepřítomně, ale něžně hladila vlasy. Pervert byl sám v rohu, rozmrzelý a zakaboněný. Seance skončila, čas běžel jako obvykle, pavučina zvláštních sil se rozpadla do čehosi nedůstojného a zemdleného. Kde byla odpověď, věštba zahalená v hádankách, dvojznačně vyslovené proroctví?
Klekl jsem si vedle Faxe. Obrátil ke mně své bezelstné oči. Na okamžik jsem ho viděl v té, podobě jako předtím ve tmě, jako ženu ve světelné zbroji a planoucím ohni, která vykřikla: „Ano!"
Do mých vidin zasáhl Faxův tichý hlas: „Dostalo se vám odpovědi, Tazateli?"
„Dostalo, snovači."
Odpověď jsem opravdu dostal. Do pěti let se Gethen stane členem Ekumenu: ano. Žádné hádanky, žádné kličky. Už tehdy jsem si uvědomoval kvalitu té odpovědi, ani ne tak předpovědi samotné jako spíše pozorovací schopnosti. Měl jsem neodbytný pocit jistoty, že odpověď je správná.
Byla v ní naléhavá průzračnost věštby.
My máme lodě NAFAL a okamžitý přenos informací a myšlenkovou domluvu, ale věštbu jsme si ještě neosvojili tak, aby nám sloužila; pro tu musíme na Gethen.
„Sloužím jako žhavicí vlákno," řekl mi Faxe pár dnů po věštění. „Energie v nás narůstá stále víc a víc, vrací se pak zase zpět, přičemž se impuls pokaždé zdvojnásobuje, až najednou prorazí ven a světlo je pak ve mně, já jsem světlo. Stařec pevnosti Arbin kdysi řekl, že kdyby bylo možné umístit snovače v okamžiku odpovědi do vakua, plál by roky. Přesně v to věří yomeshové, co se týká Meshe: že viděl jasně budoucnost a minulost, ne na okamžik, ale po otázce, kterou mu položil Shorth, po celý svůj život. Těžko tomu uvěřit. Pochybuji, že by to člověk mohl vydržet. Ale nic…"
Nusuth, všudypřítomná nejednoznačná negativní reakce handdarů.
Šli jsme vedle sebe a Faxe na mě pohlédl. Jeho obličej, jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl, vypadal jako jemně opracovaný tvrdý kámen. „V té tmě," prohlásil, „nás bylo deset; ne devět. Byl tam jeden navíc."
„Ano, byl. Proti vám nebyla žádná moje bariéra dost účinná. Vy jste, Faxi, naslouchač, rozený empat; a také pravděpodobně rozený silný telepat. Proto jste snovač, ten, kdo je schopen zadržet napětí a reakce skupiny, které se samy od sebe hromadí a vrší do jakéhosi obrazce, dokud se pod tíhou přílišného přetížení ten obrazec nezhroutí a vy si nesáhnete pro odpověď."
Naslouchal s vážným zájmem. „Je to zvláštní, najednou vidět tajemství mé discipliny zvenčí, vašima očima. Viděl jsem je jen zevnitř, jako žák."
„Jestli dovolíte – jestli si přejete, Faxi, rád bych s vámi zkusil myšlenkovou domluvu." Bezpečně jsem už věděl, že je přirozený komunikant; ochota a trocha praxe by mohly pomoct překonat jeho případnou bezděčnou bariéru.