„Kdyby to člověk dělal, to by slyšel, co si ostatní myslí?"
„Ne, to ne. O nic víc, než se dovídáte teď jako empat. Myšlenková domluva je komunikace, dobrovolně vysílaná a přijímaná."
„Proč tedy nemluvit nahlas?"
„No, protože když člověk mluví, může lhát."
„Při myšlenkové domluvě ne?"
„Ne záměrně."
Faxe chvíli přemítal. „Tato disciplína musí nutně vzbudit zájem králů, politiků, obchodníků."
„Když se zjistilo, že je to dovednost, která se dá naučit, dali se obchodnici do boje proti ni; na celá desetiletí postavili myšlenkovou domluvu mimo zákon."
Faxe se usmál. „A králové?"
„My už krále nemáme."
„Aha, vlastně… No nic, děkuji vám, Genry. Mým cílem je odučovat se, ne se učit. A raději bych se neučil něčemu, co může úplně změnit svět. Ještě ne."
„Podle vaší vlastni věštby se přece tento svět změní, a to do pěti let."
„A já se změním s nim, Genry. Ale netoužím ho měnit."
Pršelo, dlouhotrvající jemný deštík gethenského léta. Procházeli jsme se na svazích nad pevností, v místech, kde nebyly žádné pěšinky. Nad námi se tyčily hemmeny, mezi tmavými větvemi pronikalo šedavé světlo, z rudého jehličí kapala čistá voda. Vzduch byl chladivý, ale příjemný, naplněný zvuky deště.
„Faxi, vysvětlete mi toto. Vy handdarové máte dar, po kterém prahnou lidé na všech světech. Vy ho máte. Umíte předvídat budoucnost. A přesto žijete jako my ostatní – jako by na tom nezáleželo -"
„Jak by na tom mělo záležet, Genry?"
„Tak podívejte. Třeba to soupeřeni mezi Karhide a Orgoreynem, spor o Sinothské údolí. Soudím, že za poslední týdny se Karhide pořádně shodila v očích veřejnosti. Tak proč se král Argaven neporadil se svými věštci, proč se jich nezeptal, kudy se ubírat, nebo kterého člena kyorremy vybrat za ministerského předsedu, nebo něco podobného?"
„Položit otázku je těžké."
„Nechápu proč. Mohl by se jednoduše zeptat: Kdo mi nejlépe poslouží jako ministerský předseda? – a bylo by to."
„To by mohl. Jenže on neví co posloužit nejlépe může znamenat. Mohlo by to znamenat, že ten vyvolený muž by se vzdal údolí ve prospěch Orgoreynu, nebo by odešel do exilu, nebo by na krále spáchal atentát; mohlo by to znamenat spoustu věci, které by nepředpokládal a ani nepřijal."
„Musel by svou otázku přesně formulovat."
„Ano. Ale pak by těch otázek bylo mnoho. A i král musí zaplatit."
„Chtěli byste od něho hodně?"
„Strašně moc," odpověděl klidně Faxe. „Tazatel, jak víte, platí tolik, kolik si muže dovolit. Králové se ve skutečnosti na věštce obracejí; ale nijak moc často…"
„Co když některý z věštců je sám mocný člověk?"
„Pobývatelé pevnosti nemají žádnou hodnost ani společenské postaveni. Může se stát, že mě vyšlou do Erhenrangu do kyorremy, no a jestli půjdu, vezmu si zpět své společenské postavení a svůj stín, ale moje věštění musí skončit. Kdybych měl během svého působení v kyorremy nějaký dotaz, šel bych do pevnosti Orgny, zaplatil a dostal odpověď. Ale my handdarové nechceme odpovědi. Je těžké se jim vyhýbat, ale snažíme se."
„Faxi, já vám asi nerozumím."
„Zkrátka, přicházíme sem do pevnosti většinou proto, abychom se naučili, jaké otázky neklást."
„Ale vy jste přece ti, co odpovídají!"
„Genry, vy jste ještě nepochopil, proč jsme zdokonalili a proč trénujeme věštění?"
„Ne."
„Abychom ukázali, jak je naprosto zbytečné znát odpověď na špatně položenou otázku."
Chvíli jsem o tom uvažoval, zatímco jsme dál šli bok po boku deštěm, pod tmavými větvemi otherfiordského lesa. Faxův obličej v bílé kapuci byl unavený a klidný, jeho světlo pohaslo. Přesto mě ještě trochu naplňoval posvátnou úctou. Když se na mě podíval jasnýma, laskavýma, bezelstnýma očima, viděl jsem v tom pohledu třináct tisíc let starou tradici: způsob myšlení a způsob života tak starý, tak zakořeněný, tak neodlučitelný a tak promyšlený, že dá lidské bytosti zdravé sebevědomí, schopnost uplatněni se, dokonalost divokého zvířete, velkého podivného stvoření, které se na člověka dívá z jeho věčné přítomnosti…
„Neznámé," ozval se v lese Faxův tichý hlas, „nepředpovězené, nedokázané, v tom spočívá život. Nevědomost je základem myšlení. Nedůkaz je základem činu. Kdyby bylo dokázáno, že Bůh neexistuje, nebylo by náboženství. Žádná handdara, žádné yomeshské náboženství, žádní krboví bohové, nic. Ale podobně, kdyby bylo dokázáno, že Bůh existuje, zrovna tak by žádné náboženství nebylo… Řekněte mi, Genry, co je známo? Co je jisté, předpověditelné, nevyhnutelné? Co je ta jedna jediná jistá věc týkající se vaši budoucnosti, a mé?"
„Že zemřeme."
„Ano. Opravdu existuje jenom jedna otázka, která se dá zodpovědět, Genry, a na ni už známe odpověď… Jediné, co umožňuje žít, je nepřetržitá, nesnesitelná nejistota: neznalost toho, co přijde."
KAPITOLA ŠESTÁ
Jedna cesta do Orgoreynu
Vzbudil mě kuchař, který bývá vždycky v domě brzy; spím tvrdě, takže se mnou musel zacloumat a do ucha mi zakřičeclass="underline"
„Lorde Estravene, vzbuďte se, je tady posel z královského domu!" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, oč jde, a celý rozespalý a zmatený jsem vstal a hrnul se ke dveřím svého pokoje, kde ten člověk se vzkazem čekal. A takto, úplně nahý a hloupoučký jako novorozeně, jsem nastoupil cestu do svého exilu.
Při čteni listu, který mi posel podal, mě v duchu napadlo, že jsem to vlastně očekával, i když ne tak brzy. Ale když mi nezbylo než sledovat toho člověka, jak ten zatracený papír přibíjí na dveře mého domu, cítil jsem se, jako by mi ty hřebíky zarážel do očí, obrátil jsem se k němu zády, nebyl jsem mocen slova, v hlavě jsem měl prázdno a přemohla mě bolest, kterou jsem neočekával.
Když šok odezněl, začal jsem zařizovat potřebné, a když gongy odbíjely Devátou hodinu, byl jsem už mimo palác. Nic mě nemohlo zdržet. Vzal jsem si s sebou, co jsem mohl. Co se týká nemovitosti, nemohl jsem za ně dostat hotovost, ani jsem si nemohl vyzvednout peníze z banky, aniž bych uvrhl do nebezpečí lidi, se kterými bych jednal. A čím by se ke mně chovali přátelštěji, tím větši nebezpečí by jim hrozilo. Napsal jsem svému dávnému kemmerovi Ashovi, jak by mohl zpeněžit některé cenné věci, aby je mohl dostat náš syn, nabádal jsem ho však, aby se nesnažil mi peníze posílat, protože Tibe nechá střežit hranice. Dopis jsem si nedovolil podepsat. Zatelefonovat někomu by znamenalo poslat ho do vězeni, a tak jsem spěchal, abych byl pryč, než za mnou přijde některý přítel nic zlého netuše na návštěvu a odměnou za přátelství přijde o peníze a o svobodu.
Vydal jsem se městem směrem na západ. Zastavil jsem se na křižovatce a přemýšlel, jestli mám zamířit na východ, přes hory a nížiny do Kermu, a jako ubožák se pěšky vrátit domů do Estre, kde jsem se narodil, do kamenného domu na drsném horském úbočí: proč ne doma? Třikrát nebo čtyřikrát jsem se takto zastavil a ohlédl se na opačnou stranu. Pokaždé jsem mezi lhostejnými obličeji kolemjdoucích zaznamenal aspoň jeden, který mohl patřit tajnému, jehož úkolem bylo dohlédnout, abych odešel z Erhenrangu, a pokaždé jsem si uvědomil, jaká by to byla pošetilost vrátit se domů. Byla by to sebevražda. Jak to tak vypadalo, narodil jsem se, abych žil v exilu, a domů se mohu vrátit, až zemřu. A tak jsem dál kráčel na západ a už jsem se ani neotočil.