Třídenní milost, kterou jsem měl, mi umožni, nestane-li se něco nepředvídaného, dostat se nanejvýš do Kusebenu, který leží u zálivu, nějakých sto třicet kilometrů odsud. Většina případů vyhnanství je zvýhodněna podle nařízeni o exilu upozorněním jednu noc předem a tudíž možností svézt se na lodi po řece Sess, než se bude na posádku lodi vztahovat trest za poskytnutí pomoci. Taková šlechetnost se nedala od Tiba čekat. Mne by se neodvážil teď vzít na loď nikdo; všichni v přístavu mě znali, stavěl jsem ho pro Argavena. Ani žádná zeměloď mě nesveze a k suchozemské hranici je to z Erhenrangu 640 kilometrů. Neměl jsem na vybranou, musel jsem do Kusebenu pěšky.
Kuchař to předvídal. Ihned jsem ho poslal pryč, ale na odchodu mi ještě nachystal do baličku všechno hotové jídlo, které bylo po ruce, jako zásobu na mé třídenní putování. Jeho laskavost mě zachránila a zachránila i moji chuť do života, neboť kdykoli jsem cestou ujídal ovoce a chleba, připomínal jsem si: „Na světě je jeden člověk, který mě nepovažuje za zrádce, protože mi poskytl tohle."
Zjistil jsem, že člověk těžko nese, když je označen za zrádce. Je až zvláštní, jak těžko, vždyť nálepka,zrádce' se lepí tak snadno; nálepka, která drží, padne a přesvědčí. Já sám jsem byl napůl přesvědčen.
Do Kusebenu jsem dorazil třetího dne za soumraku, přepadlý, s rozbolavělýma nohama, protože poslední roky jsem v Orgoreynu žil v blahobytu a pohodli a odvykl jsem si chodit; a tam, u brány do městečka, mě čekal Ashe.
Sedm let jsme spolu kemmerovali a měli jsme dva syny. Protože se narodili jemu, měli jeho jméno Foreth rem ir Osbotíi a byli vychováváni v jeho klanovém krbu. Před třemi lety se odebral do pevnosti Orgny a měl teď zlatý řetěz celibátnika věštců. Ty tři roky jsme se neviděli, a přesto jsem při-pohledu na jeho obličej pod zšeřelým kamenným obloukem ucítil, co jsem pociťoval, když jsme se milovali, jako by to skončilo včera, a pochopil jsem, že jeho věrnost ho přiměla přijít sem sdílet se mnou mé útrapy. A jakmile jsem ucítil, jak se to beznadějné pouto obnovuje, dostal jsem zlost; protože Ashova láska mě vždycky nutila jednat jinak, než jsem cítil.
Přešel jsem kolem něho bez zastavení. Mám-li být krutý, není potřeba to skrývat a předstírat laskavost. „Thereme," zavolal na mě a vydal se za mnou. Rychle jsem sbíhal strmými ulicemi Kusebenu směrem k přístavišti. Od moře foukal jižní vítr, černé stromy v zahradách šuměly a já jsem před nim v tom teplém bouřkovém letním šeru prchal jako před vrahem. Dohonil mě, protože s bolavýma nohama jsem nedokázal udržet tempo. Řekl mi: „Já půjdu s tebou, Thereme."
Neodpověděl jsem.
„Před deseti lety jsme si přesně v tomto měsíci Tuwa dali slib-"
„A tys ho před třemi roky porušil a opustils mě, což bylo moudré."
„Thereme, já jsem nikdy přísahu neporušil."
„To je pravda. Nebylo co porušit. Byla to neplatná přisahá, byla už druhá. Ty to víš; věděls to i tehdy. Jediná opravdová přísaha věrnosti, jakou jsem kdy složil, nebyla vyslovena, vyslovena nahlas ani nemohla být, a člověk, kterému jsem přisahal, je mrtvý, slib byl porušen, už dávno. Nic mi nedlužíš a já tobě také ne. Nech mě jit."
Jak jsem mluvil, moje zlost a hořkost namířené původně na Ashe se obrátily proti mně a mému vlastnímu životu, který ležel za mnou jako nedodržený slib. Ale to Ashe nevěděl a v očích mu stály slzy. Řekclass="underline" „Thereme, vezmi si, prosím tě, tohle. Nic ti nedlužím, ale miluji tě." Podával mi malý balíček.
„Ne Ashi. Já mám peníze. Nech mě jít. Musím jit sám."
Pokračoval jsem v cestě a on už za mnou nešel. Pronásledoval mě však stín mého bratra. Udělal jsem chybu, že jsem o něm mluvil. Ve všem jsem dělal chyby.
V přístavu na mě žádné štěstí nečekalo. Nekotvila tam žádná loď z Orgoreynu, na kterou bych mohl nasednout a zmizet tak do půlnoci z území Karhide, jak jsem měl nařízeno. U přístavních mol byla jen hrstka lidí a i ti spěchali domů. Vyhlédl jsem si jednoho rybáře opravujícího motor člunu, promluvil jsem na něho, on se na mě jednou podíval a beze slova se ke mně obrátil zády. Toho jsem se obával. Ten člověk mě znal. Neznal by mě, kdyby na mě nebyl předem upozorněn. Tibe si najal lidi, kteří mě předešli a mají mě zdržet v Karhide, dokud mi nevyprší čas. Až dosud jsem se potýkal s bolestí a zlostí, ne však se strachem. Nenapadlo mě, že nařízeni o exilu by mohlo být pouhou záminkou k mé likvidaci. Jakmile odbije Šestá hodina, budu pro Tibovy muže snadnou kořití a nikdo nebude moci zvolat „Vražda", nýbrž pouze „Spravedlnost vykonána".
Seděl jsem tam v oslepujícím vichru a tmě na pytli s pískem, který normálně sloužil jako zátěž při zakotveni. Moře naráželo na piloty a olizovalo je, rybářské čluny se pohupovaly ve svých kotvištích a v dálce na konci dlouhého mola hořela lampa. Seděl jsem a hleděl do toho světla a do tmy za nim nad mořem. Někoho nebezpečí vyburcuje, mě ne. Mou silnou stránkou je uvážlivost. V přímém ohrožení se ze mne stává hlupák, sedím na pytli s pískem a uvažuji, jestli by člověk mohl do Orgoreynu doplavat. Led už ze zálivu Charusine zmizel tak před dvěma měsíci, člověk by tedy ve vodě nějaký ten čas přežil. K pobřeží Orgoreynu je to dvě stě čtyřicet kilometrů. Neumím plavat. Odvrátil jsem oči od moře, zahleděl se vzhůru do ulic Kusebenu a přistihl jsem se, jak se rozhlížím po" Ashovi v naději, že šel za mnou. A tehdy mě z mé otupělosti vytrhl pocit hanby a zase jsem byl schopen myslet.
Kdybych se dal do řeči s tím rybářem, který v doku u břehu stále pracoval na své lodi, měl bych na vybranou úplatek nebo násilí: nefungující motor zjevně nestál ani za jedno, ani za druhé. Pak tedy krádež. Ale motory rybářských plavidel jsou na zámek. Překonat problém uzamčeného zapalováni, spustit motor, vyjet s lodí ve světle lamp z přístaviště a zdolat vzdálenost do Orgoreynu, když jsem nikdy předtím v motorovém člunu nejel, se zdálo zoufale pošetilé. V motorovém člunu jsem nejel, ale v Kermu jsem jednou vesloval na Zamrzajícím jezeře; a v doku dál od břehu byla mezi dvěma motorovými čluny uvázaná pramice. Jen jsem ji uviděl, byla moje. Pod rozsvícenými lampami jsem k ní doběhl po molu, skočil do ni, odvázal kotevní lano, vložil vesla do vidlic a vplul do vzedmutých pobřežních vod, kde po černých vlnách sklouzávala světla a oslňovala. Když jsem byl dostatečně daleko, přestal jsem veslovat, abych pořádně nasadil jedno veslo, protože nezabíralo, jak by mělo, a já jsem se měl, třebaže jsem počítal s tím, že mě dalšího dne sebere nějaká orgotská hlídka nebo rybář, ještě co naveslovat. Jakmile jsem se sehnul k vidlici, projela mi celým tělem slabost. Myslel jsem, že omdlím, a tak jsem se skrčil jako hromádka neštěstí na příčné lavici. Zmocňoval se mě chorobný nával zbabělosti. Netušil jsem, že ve mně může být tak malá dušička. Zvedl jsem oči a na konci mola jsem přes vodu v elektrické záři světel uviděl dvě postavy, které vypadaly jako dvě poskakující černé větve, a vtom mě napadlo, že moji náhlou otupělost nezpůsobil strach, ale zbraň mimořádného dostřelu.
Viděl jsem, že jeden z nich držel přepadovou pušku, a kdyby bylo po půlnoci, předpokládám, že by vypálil a zabil mě; ale přepadová puška je hlučná a vyžadovala by vysvětlení. Takže použili zvukovou pušku. Je-li cílem omráčit, dokáže zvuková puška lokalizovat své rezonanční pole v rozsahu nějakých třiceti metrů. Neznám její dosah, je-li nastavena na zabití, ale moc mi nescházelo, protože jsem byl vyřízený jako mimino s kolikou. Těžko se mi dýchalo, oslabené pole pušky mě totiž zasáhlo do hrudi. Protože co nevidět použijí motorový člun a vyplují za mnou, aby mě dorazili, nemohl jsem dál marnit čas a hrbit se a vzdychat nad vesly. Za mými zády, vpředu před člunem, se rozprostírala tma a do ní musím veslovat. Slabými pažemi jsem se opíral do vesel a sledoval ruce, abych se ujistil, že vesla opravdu držím, protože jsem v nich žádné sevření necítil. Tak jsem se dostal do otevřených vod zálivu a do tmy. Musel jsem zastavit. S každým záběrem vesel totiž z mých paži ubývalo citu. Srdce mi bušilo nepravidelně a plíce zapomněly, jak nabírat vzduch. Snažil jsem se zabírat, ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi ruce vůbec hýbou. Potom jsem se pokusil vtáhnout vesla do lodi, ale nešlo to. Když mě, podobně jako sněhovou vločku na sazích, vypátral reflektor hlídkového člunu, oslněné oči už ani neměly sílu se odvrátit.