Kaharosile: Komensalové, vy nevidíte, co se tu děje? To není jen hloupý vtip. Jde o úmyslné, veřejné zesměšněni naší důvěřivosti, naivity, hlouposti – zesnované s neuvěřitelnou drzostí tímto člověkem, který tady dnes stoji před námi. Víte, že přišel z Karhide. Víte, že je karhidský agent. Vidíte, že je to sexuální deviant toho typu, který se v Karhide díky vlivu Tmavého kultu neléčí a někdy ho dokonce uměle navozuji u příležitosti věšteckých orgii. A přesto, když řekne ‚Jsem z vesmíru‘, někteří z vás opravdu zavřou oči, degradují své mozky a věří! Nikdy bych neřekl, že je to možné, atd., atd.
Soudě z nahrávky, snášel Ai posměšky a urážky trpělivě. Obsle říká, že si vedl dobře. Já jsem se zdržoval před Sálem, abych je po jednáni Třiatřicítky viděl vycházet. Ai vypadal zasmušile a zamyšleně. Není divu.
Moje bezmocnost je nesnesitelná. Já jsem uvedl toto soukolí do pohybu a teď jeho pohyb nemůžu ovlivnit. Plížím se ulicemi s kapuci do čela, abych někde zahlédl vyslance. Kvůli této nanicovaté ušlápnuté existenci jsem zahodil svou moc, své peníze, své přátele. Nejsi ty hlupák, Thereme?
Proč si nemůžu někdy vzít do hlavy něco uskutečnitelného?
Odeps Susmy. Vysílačka, kterou Genly Ai odevzdal Třiatřicítce, do Obslovy péče, asi nic nezmění. Není pochyby o tom, že funguje tak, jak Genly říká, jenže když se k ni královský matematik Shorst vyjádří pouze slovy ‚Nechápu princip‘, pak na tom nebude žádný orgotský matematik či inženýr o nic lépe a nic se nedokáže ani nevyvrátí. Obdivuhodný závěr, kdyby byl celý tento svět jednou handdarskou pevností, jenomže my musíme bohužel kráčet vstříc útrapám nového sněhu, musíme dokazovat a vyvracet, ptát se a odpovídat.
Znovu jsem na Obsla naléhal, že je proveditelné, aby Ai uvědomil svou hvězdnou loď, probudil lidi na palubě a poprosil je, aby si prostřednictvím rozhlasu zapojeného do Sálu Třiatřicítky promluvili s komensaly. Tentokrát měl Obsle důvod, proč to nejde, okamžitě po ruce. „Poslouchejte, můj milý Estravene, veškeré naše rozhlasové vysílání řídí Sarf, to už teď víte. Nemám ponětí, dokonce ani já, kdo ze zaměstnanců sdělovacích prostředků pro Sarf pracuje; řekl bych, že většina, vím totiž stoprocentně, že vysílače a přijímače mají pod kontrolou na všech úrovních, až po techniky a opraváře. Mohli by – a taky by to udělali – zablokovat nebo zfalšovat jakékoli sděleni, které by k nám došlo, pokud by vůbec došlo! Dovedete si představit to divadýlko v Sále? My, oběti,Vesmířanů’ a svého vlastního podvodu, se zatajeným dechem posloucháme atmosférické poruchy, nic jiného, žádná odpověď, žádný vzkaz!"
„A vy nemáte peníze, abyste si najali nějakého spolehlivého technika nebo přeplatili některého od nich?" zeptal jsem se, ale zbytečně. Bojí se o svou pověst. Jeho chování ke mně se změnilo. Jestli zruší recepci, která má být na počest vyslance dnes večer, bude to špatné znamení.
Odarhad Susmy. Recepci zrušil.
Dnes ráno jsem šel za vyslancem, jak se sluší a patří v Orgoreynu. Ne normálně, do Shusgisova domu, kde se to určitě hemži agenty Sarfu a jedním z nich je sám Shusgis, ale na ulici, náhodou, ve stylu Gauma, plíživě, kradmo. „Pane Aii, prosím vás, popřejte mi chvilku sluchu."
Vyděšeně se ohlédl, a když mě poznal, lekl se. Pak spusticlass="underline" „A k čemu to, pane Harthe? Víte, že se nemohu spolehnout na to, co říkáte – od erhenrangské -"
Byl poctivý, ne-li vnímavý; ano, byl vnímavý: vycítil, že mu chci poradit a že po něm nic nechci, a promluvil tak, aby chránil mou hrdost.
Řekl jsem: „Tady jsme v Mishnory, ne v Erhenrangu, ale nebezpečí, které vám hrozí, je stejné. Jestliže nemůžete přesvědčit Obsla ani Yegeyho, aby vám dovolili navázat rádiové spojeni s vaši lodi, aby lidé na palubě mohli podpořit vaše výroky a přitom zůstat v bezpečí, pak si myslím, že byste měl použit vašeho ansiblu a přivolat loď okamžitě sem. Bude to míň nebezpečné než situace, ve které jste teď sám."
„Diskuse komensalů týkající se mých sděleni byly tajné. Jak tedy víte, pane Harthe, o mých ‚výrocích?‘"
„Protože,vědět‘ se stalo mým životním povoláním – "
„Tady jste se ale nějak povoláním minul. Tady to přísluší komensalům z Orgoreynu."
„Říkám vám, pane Aii, že jste v nebezpečí života." Neřekl na to nic a já jsem odešel.
Měl jsem s ním promluvit o několik dní dřív. Už je pozdě. Strach už zase maří jeho misi a moje naděje. Ne strach z člověka odjinud, z jiné planety, to tady neplatí. Orgoťané nejsou dost chytří a postrádají sílu ducha, aby se báli něčeho skutečně a úplně neznámého.
Takto nejsou schopni uvažovat. Hledí na člověka z jiného světa a vidí co? Špióna z Karhide, zvrhlíka, agenta, žalostnou mrňavou politickou ‚jednotku‘, jako jsou oni sami.
Jestli ihned nepošle pro loď, bude pozdě; možná že už je pozdě.
Je to moje vina. Nic jsem neudělal správně.
KAPITOLA DVANÁCTÁ
O čase a temnotě
Ze Slavných výroků velekněze Tuhulma, knihy yomeshského kánonu, sepsané v severním Orgoreynu asi před 900 roky.
Meshe je Střed času. Ten okamžik jeho života, kdy jasně uzřel všechny věci, nadešel, když žil na zemi třicátý rok, a poté žit na zemi zase třicet let, takže to prozření připadlo na prostředek jeho života. A všechny věky do okamžiku prozření byly tak dlouhé, jako budou po prozření, které připadlo na Střed času. A v tom Středu není žádná doba minulá a žádná doba budoucí. A je tomu tak ve všech dobách minulých. A je tomu tak ve všech dobách budoucích. Neexistuje žádné,nebylo‘ ani,nebude‘. Je. To je vše.
Zraku není nic utajeno.
Chudák z Sheney přišel za Meshem a naříkal, že nemá co dát svému pokrevnímu dítěti k jídlu, nemá ani zrno na zasetí, protože následkem deště osení v zemi shnilo, a všichni v jeho krbu jsou hladoví. Meshe řekclass="underline" „Kopejte na kamenitém poli v Tuerreshu a najdete tam stříbro a drahokamy; neboť vidím jednoho krále, jak tam před deseti tisíci roky ten poklad zahrabává, když se na něho sousední král chystá zaútočit."
Chudák z Sheney kopal v tuerreshských mořenách, v místech, která Meshe označil, vyzdvihl ze země velký poklad starodávných šperků a při pohledu na ně vykřikl radostí. Avšak Meshe, stojící opodál, se při pohledu na ně rozplakal a řekclass="underline" „Vidím muže, jak kvůli jednomu tomuto kameni zabíjí svého krbového bratra. Je tomu deset tisíc let a kosti toho zavražděného budou ležet v tomto hrobě, kde leží poklad. Ó, člověče z Sheney, já také vím, kde je tvůj hrob; vidím tě v něm."
Život každého člověka je ve Středu času, protože při prozřeni Meshe všechny spatřil a všichni jsou v jeho oku. Jsme zorničky jeho oka. Naše skutky jsou jeho prozřením, naše bytí jeho vševěděním.
Jeden strom hemmen v srdci omenského lesa, který se rozprostírá na ploše asi sto šedesát krát sto šedesát kilometrů, byl starý a vzrostlý, měl sto větví a na každé větvi tisíc drobných větviček a na každé větvičce sto lístků. Ten strom s hluboce zapuštěnými kořeny prohlásiclass="underline" „Všechny mé listy je vidět, kromě jednoho, a ten je ve tmě, ve stínu všech ostatních. Tento jediný list si nechávám tajně pro sebe. Kdopak by ho mohl vidět ve stínu listoví? A kdopak by je počítal?"
Meshe se na svých toulkách octl v omenškém lese a z tohoto stromu utrhl tento jeden list.
V podzimních bouřích nespadne jediná dešťová kapka, která by už spadla někdy dříve, a pršelo, prší a bude pršet po všechny podzimy všech věků. Meshe viděl každou kapku, kam spadla, padá a spadne.