V oku Meshově jsou všechny hvězdy a temnoty mezi hvězdami a všechny jsou jasné.
V okamžiku prozření, když Meshe právě odpovídal na otázku lorda Shortha, spatřil Meshe celou oblohu, jako by to bylo jedno velké slunce. Nad zemi a pod zemí, všude byla obloha jasná jako povrch slunce a nikde nebyla tma. Jelikož spatřil ne to, co bylo, ani co bude, ale co je. V jeho oku byly přítomny všechny hvězdy, které letí a odnášejí s sebou své světlo, a všechno to světlo zářilo naráz. *)
Temnota je pouze ve smrtelném oku, které si myslí, že vidí, ale není tomu tak. Zrak Meshův tmu nezná.
A proto ti, kdo vzývají temnotu **), jsou považováni za hlupáky a ústy Meshovými popliváni, protože pojmenovávají něco, co není, a nazývají to počátkem a koncem.
Žádný počátek ani konec neexistují, protože všechno je ve Středu času. Tak jako se mohou všechny hvězdy odrážet v dešťové kapce padající v noci k zemi, tak také všechny hvězdy odrážejí tuto kapku. Neexistuje ani temnota, ani smrt, protože všechno se jeví ve světle okamžiku, a konec a začátek všeho jedno jsou.
Jeden střed, jedno prozření, jeden zákon, jedno světlo. Pohlédněte nyní do oka Meshova!
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Dole na farmě
Estravenovo náhlé znovuobjevení, jeho obeznámenost s mými kroky a prudká naléhavost jeho varování mně nahnaly strach, a tak jsem si přivolal taxík a jel rovnou k Obslovi, abych se komensala zeptal, jak to, že Estraven toho tolik ví a proč se najednou vynořil odnikud a přesvědčoval mě, abych udělal přesně to, co mi včera Obsle vymlouval. Komensal nebyl doma, vrátný nevěděl, kde je, ani kdy se vrátí. Yegeyho dům jsem navštívil bez většího štěstí. Hustě sněžilo, zatím nejhustěji za tento podzim; řidič mě odmítl zavézt dál než do Shusgisova domu, protože neměl na pneumatikách protismykové hroty. Toho večera jsem se nedovolal k Obslovi, Yegeymu ani Slosovi.
U večeře Shusgis vysvětlovaclass="underline" probíhá yomeshský festival, Slavnost svatých a zastánců trůnu, a sluší se, aby se vysocí úřednici komensality ukázali v chrámech. Vysvětloval také docela logicky chovaní Estravena jako chování člověka kdysi mocného, dnes bezvýznamného, který se chápe jakékoli příležitosti, jak ovlivnit lidi a události, a jak čas ubíhá a on si uvědomuje, že upadá do anonymity a je čím dál víc nemohoucí, chová se čím dál iracionálněji a zoufaleji. Souhlasím, že tak by se skutečně dalo Estravenovo zneklidňující, až zoufalé chovám vysvětlit. Pocit úzkosti se však přenesl na mě. Během celé té dlouhé a vydatné večeře jsem byl podivně neklidný. Shusgis mluvil a mluvil, se mnou i s mnoha zaměstnanci v domě, se všemi těmi pomocníky a patolízaly, kteří večer co večer sedávali u jeho stolu. Nepamatoval jsem si, že by někdy dřív byl tak výřečný a tak vytrvale žoviální. Když večeře skončila, bylo už dost pozdě na nějaké vycházení z domu a komensalové budou díky té Slavnosti stejně zaneprázdněni až tak do půlnoci, jak mě upozornil Shusgis. Rozhodl jsem se, že další jídlo už oželím, a šel jsem brzy spát. Někdy mezi půlnocí a úsvitem mě probudili neznámí lidé, oznámili mi, že jsem zatčen, a ozbrojená garda mě odvedla do věznice Kundershaden.
Kundershaden je stará budova, jedna z mála opravdu starých, které v Mishnory zbyly. Častokrát jsem si jí všiml, když jsem procházel městem, dlouhé ponuré ověžičkované škaredé stavby, nápadné mezi jednotvárnými vyčouhlinami komensálnich věžáků. A uvnitř je to, co je hodno tohoto vzhledu a tohoto jména. Je tam vězení. Není to jen fasáda, skrývající něco jiného, není to pseudonym. Za pojmenováním je skutečnost, vězeňská skutečnost.
Dozorci, pořádní pořízci, mě strkali chodbami a nechali mě nakonec samotného v malé místnosti, velmi špinavé a velmi jasně osvětlené. Za pár minut dorazila další hlídka jako ozbrojený doprovod člověka s hubeným obličejem, který zjevně zastával nějaké vysoké postavení. Všem dovolil odejít, jen dva zůstali. Zeptal jsem se, jestli mi dovolí poslat vzkaz komensalovi Obslovi.
„Komensal o vašem zatčení ví."
Zmohl jsem se na přihlouplé: „On o něm ví?"
„Moji nadřízení samozřejmě jednají na příkaz Třiatřicítky. A teď vás čeká výslech."
Dozorci mě chytli pod pažemi. Bránil jsem se jim a rozčilil jsem se: „Rád odpovím, na co se zeptáte, to zastrašování můžete vynechat!" Muž s hubeným obličejem mi vůbec nevěnoval pozornost, naopak přivolal zpět další stráže. Tři mě přivázali ke sklápěcímu stolu, svlékli a píchli mi, řekl bych, některou z těch injekcí, po kterých člověk říká pravdu.
Nevím, jak dlouho výslech trval ani čeho se týkal, protože jsem byl celou dobu pod vlivem injekce a nic si nepamatuji. Když jsem znovu přišel k sobě, neměl jsem ponětí, jak dlouho mě v Kun-dershadenu drželi: soudě podle tělesné kondice tak čtyři nebo pět dní, ale nebyl jsem si jistý. Ještě hodnou chvíli poté, co jsem se probral, jsem nevěděl, který je den a vlastně ani který je měsíc, a trvalo dlouho, než jsem se zorientoval, kde vůbec jsem.
Byl jsem v náklaďáku, podobném tomu, který mě vezl přes Kargav do Reru, ale byl jsem v nákladním prostoru, ne v kabině. Bylo tam se mnou dvacet třicet dalších lidí, těžko říct přesně kolik, protože tam nebyla žádná okna a světlo pronikalo jen štěrbinou v zadních dveřích, chráněnou čtyřmi vrstvami ocelového pletiva. Když jsem se probral k plnému vědomí, byli jsme už nějakou dobu na cestě, poněvadž každý člověk už tu měl víceméně určené místo a zápach výkalů, zvratků a potu už dosáhl takového stadia, že nemohl být ani větší, ani menší. Nikdo nikoho neznal. Nikdo nevěděl, kam nás vezou. Nikdo nenadělal moc řeči. Už podruhé jsem byl takto zavřený ve tmě s lidmi z Orgoreynu, kteří ani nežehrali na osud, ani moc nedoufali. Uvědomil jsem si, že hned první noc v této zemi se mi dostalo znamení. A já jsem ten černý sklep ignoroval a vydal se hledat podstatu Orgoreynu nad zem a za denního světla. Není divu, že se nic nezdálo skutečné.
Měl jsem pocit, že vůz míří na východ, a nemohl jsem se toho dojmu zbavit, ani když vyšlo jasně najevo, že jede na západ, dál a dál do Orgoreynu. Na jiných planetách jste v koncích s podprahovým vnímáním magnetismu a směru; a pokud tento výpadek nevykompenzuje nebo nemůže vykompenzovat intelekt, je výsledkem obrovský chaos, pocit, že všechno, doslova všechno selhává.
Tu noc uvnitř vozu jeden člověk zemřel. Předtím prý ho mlátili a kopali do břicha a krvácel z konečníku a z úst. Nikdo pro něho nic neudělal; nebylo co. Několik hodin předtím nám strčili jeden džbán z umělé hmoty s vodou, ale ten už byl dávno prázdný. Ten člověk byl náhodou vpravo ode mne, a tak jsem vzal jeho hlavu na kolena, abych mu usnadnil dýchání; tak také zemřel. Byli jsme všichni nazí, ale já jsem teď měl na sobě oblečení z jeho krve, na nohách, na stehnech, na nikách: suchý, nepoddajný hnědý oděv, který ani trochu nehřál.
Noc byla čím dál syrovější a my jsme si museli sesednout blíž k sobě, abychom načerpali teplo. Mrtvola nám neměla co poskytnout, byla tedy odsunuta pryč, vyřazena ze skupiny. Všichni ostatní jsme se choulili dohromady a celou noc se drkotali a kolébali ve stejném rytmu. Uvnitř naši ocelové krabice byla naprostá tma. Byli jsme na nějaké venkovské silnici a za námi nejelo nic; i když člověk přitiskl obličej těsně k ocelovému pletivu, neviděl štěrbinou nic než tmu a nezřetelný obrys napadaného sněhu.