Padající sníh; čerstvě napadaný sníh; dávno napadaný sníh; sníh poté, co naň zapršelo; sníh znovu zmrzlý… Pro tohle všechno existuje v orgotštině a karhidštině výraz. V karhidštině (kterou znám lépe než orgotštinu) mají podle mého odhadu dvaašedesát slov pro různé druhy, stavy, stáří a kvalitu sněhu; tedy napadaného sněhu. Další skupina slov označuje všelijaké typy sněžení; další led; další více než dvacítka pojmenovává, co je teplotní rozptyl, jak silný vítr fouká a jaký druh přeháněk se vyskytuje, to všechno dohromady. Tu noc jsem seděl a snažil jsem se sestavit si v hlavě seznamy těchto slov. Pokaždé když jsem si vzpomněl na další slovo, zopakoval jsem si seznam a zařadil jsem ho na správné místo podle abecedy.
Brzy po rozednění vůz zastavil. Lidé skulinou křičeli, že je vzadu mrtvé tělo: pojďte ho odnést. Jeden po druhém jsme to křičeli a volali. Bušili jsme do stěn i do dveří, vyluzovali jsme uvnitř ocelové krabice tak příšerný randál, že jsme to sami nemohli vydržet. Nepřišel nikdo. Vůz stál nehnuto několik hodin. Nakonec se venku ozvaly hlasy; vůz sebou trhl, dostal smyk na kousku ledu a znovu se dal do pohybu. Štěrbinou bylo vidět, že je slunečné dopoledne a že projíždíme zalesněnými kopci.
Ta cesta pokračovala další tři dny a noci – dohromady tedy čtyři od té doby, co jsem se probral. Žádné zastávky na inspekčních bodech a myslím, že jsme neprojeli ani jedním větším městem. Cesta byla nevyzpytatelná, záludná. Při některých zastávkách se měnili řidiči a nabíjely baterie; při jiných, delších, jsme uvnitř vozu nepřišli na jejich důvod. Dva dny stál vůz v klidu od poledne do setměni, jako by byl opuštěný, a rozjel se zase až večer. Jednou za den, kolem poledne, nám podali výsuvným okénkem ve dveřích velký džbán s vodou.
Počítám-li i toho mrtvého, bylo nás dvacet šest, dvě třináctky. Getheňané často uvažuji v třináctkách, šestadvacítkách, dvaapadesátkách, nepochybně kvůli šestadvacetidennímu lunárnímu cyklu, který tvoři jejich neměnné měsíce a blíží se jejich sexuálnímu cyklu. Mrtvolu jsme odklidili co nejblíže k ocelovým dveřím, tvořícím zadní stěnu naší krabice, aby byla v chladnu. My ostatní jsme se až do noci krčili vsedě nebo vleže, každý na svém místě, na svém teritoriu, svém panství; potom se tak strašně ochladilo, že jsme se pozvolna stahovali k sobě a splynuli v jednu veličinu zaujímající jedno místo, kde bylo uprostřed teplo a na okraji zima.
Lidé se k sobě chovali vlídně. Zjistili, že já a jeden stařec a jeden člověk, který silně kašlal, jsme nejméně odolní proti zimě, a tak jsme byli každou noc uprostřed skupiny, uprostřed toho pětadvacetihlavého celku, kde bylo nejtepleji. Nijak jsme o ta místa neusilovali, prostě jsme je každou noc měli. Je to hrozná věc, ta vlídnost, kterou lidské bytosti nepozbývají. Hrozná, protože když jsme nakonec v té tmě a zimě nazí, je to to jediné, co máme. My, tak bohatí a plni síly, končíme s tímto málem. Nic jiného nemůžeme dát.
Přestože jsme tam byli hlava na hlavě, přestože jsme se po nocích choulili k sobě, měli jsme ve voze od sebe navzájem odstup. Někteří byli otupělí následkem drog, někteří byli zřejmě duševně postižení nebo asociálové, a se všemi se nakládalo stejně špatně a všichni byli vystrašení; může se tedy zdát divné, že z těch pětadvaceti ani jeden nikdy neoslovil všechny, ani aby jim vynadal. Byli vlídni, snášeli utrpení, ale mlčky, pořád jen mlčky. V kyselé tmě vzájemně sdílené smrtelnosti jsme se k sobě tiskli, ustavičně do sebe vráželi, zakopávali o sebe, padali jeden přes druhého, dýchali na sebe, přikládali jsme teplo jednoho těla k druhému, jako se přikládá do ohně – ale zůstali jsme si cizí. Nikdy jsem se nedozvěděl jméno žádného ze spolucestujících.
Jednoho dne, byl to myslím třetí den, kdy už vůz nehnuto stál pár hodin a mě napadaly myšlenky, že nás prostě vyvezli na nějaké zapadlé místo a nechají nás tu shnít, se jeden z těch lidí se mnou dal do řeči. Dlouze mi vyprávěl o jednom mlýnu v jižním Orgoreynu, kde pracoval, a o konfliktu, který tam měl s dozorcem. Mluvil a mluvil, tiše a nezáživně, a pořád sahal po mé ruce, jako by se chtěl ujistit, že mu opravdu věnuji pozornost. Slunce v té době vysvitlo západně od nás a náš vůz stál na krajnici natočený tak, že paprsek pronikl štěrbinou dovnitř; najednou bylo vidět i úplně vzadu uvnitř vozu. Uviděl jsem dívku, ušmudlanou, pěknou, hloupou, vyčerpanou dívku, která se na mě dívala, jak mluvila, plaše se usmívala a hledala útěchu. Ta mladá Orgoťanka byla v kemmeru a já jsem ji přitahoval. Jedinkrát po mně někdo z nich něco chtěl, a já jsem to nemohl poskytnout. Vstal jsem a přešel k okenní štěrbině, jako že za vzduchem a podívat se ven a dlouho, dlouho jsem se na své místo nevracel.
Tu noc jsme absolvovali táhlé stoupání, pak zase sjeli dolů a znovu nahoru. Občas jsme z neznámých důvodů zastavovali. Na každé zastávce obklopilo ocelové stěny mrazivé, ničím neporušené ticho zvenčí, ticho rozlehlých pustin a výšek. Ten kemmerující Orgoťan stále ještě seděl vedle mě a stále se mě chtěl dotýkat. Znovu jsem dlouze stál přilepený obličejem k ocelovému pletivu okna a vdechoval studený vzduch, který mě řezal v krku a v plících jako břitva. Ruce přitisknuté ke kovovým dveřím mi zmrtvěly. Uvědomil jsem si, že pokud už nejsou, tak brzy budou omrzlé. Můj dech postavil ledový můstek mezi mými rty a pletivem. Když jsem se chtěl otočit, musel jsem nejprve prsty můstek prolomit. Znovu jsem se pak šel přitisknout k ostatním, ale roztřásl jsem se zimou. Takové křeče jsem ještě nezažil; lomcovalo a škubalo to mnou jako v nejvyšší horečce. Vůz se znovu rozjel. Hluk a pohyb navodily iluzi tepla, rozptýlily absolutní hrobové ticho, ale mně bylo tu noc taková zima, že jsem neusnul. Připadalo mi, že se většinu noci pohybujeme ve velké nadmořské výšce, ale kdoví, vzhledem k okolnostem jsou totiž dech, tep a energetická hladina nespolehliví ukazatelé.
Jak jsem se dozvěděl později, zdolávali jsme tu noc pohoří Sembensyen, a tak jsme se museli průsmyky vyškrábat do nějakých tří tisíc metrů.
Hlad mě nijak zvlášť nesužoval. Poslední jídlo, na které jsem si pamatoval, byla ta bohatá večeře u Shusgise; určitě mě nějak živili i v Kundershadenu, ale na to si nevzpomínám vůbec. Jídlo jako by netvořilo součást naší existence v té ocelové krabici a ani jsem na ně nijak často nepomýšlel. Naproti tomu žízeň, ta mě pronásledovala nepřetržitě. Jednou za den, když auto zastavilo, odšroubovali výsuvné okénko, zjevně zabudované do zadních dveří za tímto účelem; jeden z nás vystrčil ven džbán z umělé hmoty a vzápětí nám ho někdo vsunul zpátky naplněný, spolu s letmým závanem ledového vzduchu. Rozdělit vodu stejným dílem mezi všechny bylo nemožné. Džbán koloval a každý si třikrát čtyřikrát pořádně lokl, než po džbánu sáhla další ruka. Nikdo, ani jednotlivec, ani skupinka, se neujal funkce vykonavatele spravedlnosti či dohlížitele; nikdo neuhlídal, aby se trochu schovalo pro muže, který kašlal a měl vysokou horečku. Jednou jsem to navrhl, ostatní kolem mne přikyvovali, ale skutek utek. Dělili jsme.se víceméně rovnoměrně – nikdo se nikdy nepokoušel urvat víc, než mu náleželo – a během pár minut bylo po vodě. Jednou se stalo, že na poslední tři u přední stěny vozu nezbylo, džbán k nim připutoval prázdný. Následující den dva z nich trvali na tom, aby byli první, a byli. Třetí ležel nehybně v klubíčku v předním koutě a nikdo nedohlédl na to, aby i on dostal svůj díl. Proč jsem se o to nepokusil já? Nevím. To byl čtvrtý den uvnitř vozu. Kdyby přeskočili mě, nevím, nevím, jestli bych nějak o svůj díl usiloval. Plně jsem si uvědomoval, jakou má žízeň a jak trpí, i jak žizní a trpí ten nemocný a ostatní a já. Nebylo však v mých silách proti tomuto utrpení cokoli podniknout, a proto jsem je přijímal jako oni, bez reptáni.