Vím, že se lidé za stejných okolností mohou chovat různě. Toto byli Orgoťané, lidé odmalička vychováváni ke spolupráci, poslušnosti, podřízenosti skupinovým cílům nařízeným shora. Vlastnosti jako nezávislost a rozhodnost byly u nich potlačeny. Nebylo v nich ani moc zloby. Vytvářeli celek, já s nimi; všichni jsme to cítili a byla to v noci přímo spása a opravdová útěcha, ta celistvost choulící se skupinky, v níž každý od každého čerpal životni energii. Ten celek však neměl mluvčího, neměl vedeni, byl pasivní.
Lidé s vyvinutější vůlí k životu by si asi vedli mnohem lépe: víc by mluvili, spravedlivěji by se dělili o vodu, snažili by se ulevit nemocným, dodávali by si odvahy. Nevím. Vím jenom, jaké to bylo uvnitř našeho vozu.
Jestli jsem počítal dobře, tak páté ráno od toho dne, kdy jsem přišel k sobě, jsme zastavili. Zvenku jsme slyšeli hovor a pokřikování. Ocelové zadní dveře zvenku uvolnili a otevřeli dokořán.
Jeden po druhém jsme se ploužili k onomu otevřenému konci ocelové krabice, někteří po čtyřech, a seskakovali jsme nebo slézali dolů na zem. Tedy čtyřiadvacet z nás. Dva mrtvé, tu mrtvolu z dřívějška a dalšího, toho, co dva dny nedostal napít, vytáhli ven.
Venku byla zima, taková zima, a slunce odrážející se od bílého sněhu tak bodalo do očí, že bylo nakonec hodně těžké ten páchnoucí přístřešek opustit, a některým z nás tekly slzy. Stáli jsme v houfu kolem ohromného náklaďáku, všichni nazí a zapáchající, my – malý celek, my – noční pospolitost, vystaveni pronikavému ostrému dennímu světlu. Rozdělili nás, donutili nás utvořit zástup a vedli nás k nějaké stavbě několik set metrů vzdálené. Kovové stěny a zasněžená střecha stavby, sněhové pláně všude kolem, velikánská pohoří pod vycházejícím sluncem, nekonečná obloha, to všechno jako by se chvělo a třpytilo přemírou světla.
Museli jsme se postavit do řady na umýváni u velkého koryta v dřevěném domku; každý se napřed vody na mytí napil. Pak nás zavedli do hlavni budovy a dali nám nátělníky, šedé plstěné košile, kalhoty pod kolena, kamaše a plstěné boty. Jak jsme v zástupu vcházeli do jídelny, dozorce podle seznamu odškrtával naše jména. Se stovkou, možná víc než stovkou dalších lidí v šedém jsme seděli u stolů, napevno přišroubovaných, a dostali jsme snídani: kaši a pivo. Poté nás všechny, nové i staré vězně, rozdělili do čet po dvanácti. Moji četu pak odvedli do pily několik set metrů za hlavní budovou, uvnitř areálu obehnaného plotem. Za plotem, nijak moc daleko, začínal les, který pokrýval kopcovitý terén směrem na sever, kam až oko dohlédlo. Pod dozorem jsme přenášeli a skládali na hromadu nařezaná prkna. Nosili jsme je z pily do rozlehlé kůlny, kde se dřevo skladovalo přes zimu.
Nebylo zrovna snadné po těch dnech, kdy jsme byli zavřeni ve voze, chodit sem a tam, ohýbat se a zvedat náklad. Nenechali nás nečinně postávat, ale ani nám nevnucovali nějaké tempo. Uprostřed dne nám donesli hrnek orshe – nekvašeného svařeného nápoje ze zrní; před západem slunce nás dovedli zpátky do obytných baráků a dali nám pojíst ovesnou kaši s nějakou zeleninou a pivo. Za soumraku nás zamkli v ložnici, ve které se celou noc naplno svítilo. Spali jsme na lavicích asi metr a půl hlubokých, které ve dvou řadách nad sebou lemovaly celou místnost. Staří vězni se drali na horní lavici, žádanější, protože teplo stoupá vzhůru. Všichni jsme u dveří vyfasovali spací pytel. Byly to hrubé těžké pytle, které byly cítit potem jiných, ale byly dobře odizolované a teplé. Pro mě byly bohužel krátké. Průměrný Getheňan se do nich vešel celý i s hlavou, ale já ne; a ani na těch pryčnách jsem se nemohl úplně natáhnout.
To místo se jmenovalo Třetí dobrovolná farma a nápravné zařízeni pulefenské komensality. Pulefen, třicátý okres, je na severovýchodě Orgoreynu, na samém konci jeho obyvatelného pásma, je ohraničen pohořím Sembensyen, řekou Esagel a pobřežím. Oblast je řídce osídlená, je bez velkých měst. Nejbližší město se jmenovalo Turuf, bylo od nás několik kilometrů jihozápadně; nikdy jsem tam nebyl. Farma se nacházela na okraji rozsáhlého neobydleného zalesněného území zvaného Tarrenpeth. Leželo příliš na severu, takže už tam nerostly větši stromy, jako hemmen nebo serem nebo vate; les tvořil jeden jediný druh, pokroucený hustý jehličnan, tři až tři a půl metru vysoký, s šedým jehličím, zvaný thore. Třebaže je na Zimní planetě neobyčejně nízký počet rostlinných a živočišných druhů, počet zástupců v rámci druhu je obrovský: v tomto lese byly tisíce čtverečních kilometrů stromu thore a nic moc jiného. I tuto divokou přírodu pečlivě obhospodařují, a ačkoli se v lese po staletí těží dřevo, nejsou v něm žádná vypleněná místa, žádné bezútěšně vyhlížející pařezy, žádné erozí postižené svahy. Budilo to dojem, že jim záleží na každém jednotlivém stromu a že ani jedna pilina z naší pily nepřijde nazmar. Na farmě byla malá výrobna, a když počasí nedovolovalo vyjít do lesa, pracovali jsme v pile, ve výrobně, zpracovávali a lisovali hobliny, kůru a piliny do různých tvarů a ze sušeného thorového jehličí jsme vymačkávali pryskyřici, která se pak užívala k výrobě plastů.
Byla to ryzí nefalšovaná práce a nikdo nás nehonil. Kdyby nám dovolili trošku víc jídla a lepší oblečení, byla by to většinou příjemná práce, jenže jsme měli skoro pořád hlad a drkotali se zimou, takže jsme žádnou radost z práce nepociťovali. Dozorci se málokdy chovali hrubě a nikdy krutě. Byli spíše neteční, lajdáčtí, těžkopádní a z mého pohledu zženštilí – ne v tom smyslu, že byli jemní a tak dále, ale ve smyslu právě opačném: byli zavalití, macatí, rozteklá beztvará hmota. Poprvé na Zimní planetě jsem se mezi spoluvězni cítil jako muž mezi ženami nebo spíše mezi eunuchy. I na nich jsem pozoroval tutéž netečnost a hrubost. Bylo těžké je od sebe rozeznat: žádné city, triviální řeči. Zpočátku jsem to, jak jsou si všichni podobní a všichni stejně bez života, přičítal nedostatku jídla, tepla a svobody, ale brzy jsem zjistil, že příčina byla daleko konkrétnější: chovali se tak následkem léků, které se podávaly všem vězňům, aby. nezačali kemmerovat.
Věděl jsem, že existují léky, které mohou utlumit nebo prakticky úplně potlačit potenční fázi sexuálního cyklu Getheňanů; užívaly se tehdy, když byla abstinence vhodná z hlediska pohodlí, zdraví nebo morálky. Jeden nebo i více kemmerů se dalo přeskočit bez jákýchkoli škodlivých následků. Dobrovolné užíváni takových léků bylo běžné a všeobecně přijímané. Nenapadlo mě, že by však mohly být podávány lidem bez jejich svolení.
Existovaly k tomu dobré důvody. Kemmerující vězeň by byl totiž v pracovní četě rušivý element. A kdyby do práce nešel, co by s nim bylo? – zvláště kdyby v té době žádný jiný vězeň nebyl v kemmeru, což bylo možné, bereme-li v úvahu, že nás tam bylo jen sto padesát. A prožit období kemmerů bez partnera je pro Getheňana hodně těžké; a pak je lepší tomu trápení a zameškané pracovní době prostě předejít a nekemmerovat vůbec. A tak se to tam také praktikovalo.
Vězni, kteří tam byli několik let, se této chemické kastraci psychologicky – a řekl bych, že do určité míry i fyzicky – přizpůsobili. Byli bezpohlavní jako vykastrovaní býčci. Neznali stud a touhu, byli jako andělé. To ale není lidské žit beze studu a touhy.
Protože je pohlavní pud Getheňanů tak přísně vymezen od přírody, společnost mu tedy dává volný průchod: je tu méně předpisů, usměrňováni a potlačování sexu než na kterékoli dvojpohlavní planetě, kterou znám. Abstinence je naprosto dobrovolná, pohlavní ukájení naprosto přijatelné. Sexuální frustrace, jakož i strach ze sexu, jsou velmi vzácné. Toto byl první případ, který jsem tu viděl, kdy společenský cil stál proti pohlavnímu pudu. A poněvadž ho nejen tlumil, ale přímo odstraňoval, nevyvolával frustraci, ale něco z hlediska dlouhodobější perspektivy daleko hrozivějšího: pasivitu.