Na Zimní planetu není žádný pospolitě žijící hmyz. Getheňané nesdílejí svou planetu jako Terrané se staršími společenstvími, s těmi nespočetnými seskupeními drobných bezpohlavních dříčů bez instinktu, zato poslušně oddaných skupině, celku. Kdyby měli na Zimní planetě mravence, asi by se je Getheňané už dávno pokusili napodobit. Režim uplatňovaný v dobrovolných farmách je poměrně novou záležitostí, která se vyskytuje jen v jedné zemi této planety a nikde jinde ji neznají. Představuje však varovný signál, kam by se mohla ubírat společnost, ve které jsou lidé vystaveni sexuální manipulaci.
Jak už jsem řekl, na práci, kterou jsme na pulefenské farmě vykonávali, nás krmili nedostatečně a naše oblečeni, obzvláště obutí, bylo naprosto nepřiměřené tamejšímu zimnímu podnebí. Dozorci, ve většině případů podmíněně propuštěni vězni, na tom nebyli o moc lépe. Toto místo a režim tady měly za cíl trestat, ale nelikvidovat, a myslím, že by to tam mohlo být snesitelné, nebýt těch léků a výslechů.
Někteří vězni chodili k výslechu po dvanácti; odrecitovali něco jako zpověď a katechismus, dostali antikemmerovou injekci a zase je pustili do práce. Jiní, političtí vězňové, byli každý pátý den podrobováni výslechům pod vlivem léků.
Nevím, jakých léků užívali. Neznám smysl těch výslechů. Nemám tušení, na co se mě ptali. Probral jsem se vždycky za několik hodin, v ložnici, na pryčně, spolu s šesti sedmi dalšími, někteří přicházeli k sobě jako já, jiní o sobě ještě nevěděli, protože látka ještě působila. Když jsme byli při smyslech všichni, zavedli nás dozorci do práce; ale po třetím či čtvrtém takovém výslechu jsem nebyl schopen se postavit. Nechali mě tedy být a se svou četou jsem šel až další den, i když jsem se cítil nevalně. Po dalším výslechu jsem na tom byl bídně dva dny. Buď ty antikemmerové hormony, anebo injekce, kterými z nás chtěli vypáčit pravdu, měly nepochybně toxické účinky na můj negethenský nervový systém a tyto účinky narůstaly.
Vzpomínám si, jak jsem si plánoval, že až dojde k dalšímu výslechu, budu inspektora přemlouvat. Začnu slibem, že odpovím pravdivě, na cokoli se mě zeptá, a bez léků; a potom mu řeknu:
„Pane, nechápete, jak je zbytečné znát odpověď na nesprávnou otázku?" Inspektor se potom promění ve Faxe, se zlatým řetězem věštců kolem krku, a já si budu s Faxem dlouze povídat, bude to velice příjemné; a dál jsem kontroloval, jak ze zkumavky kape kyselina do nádoby s rozdrceným dřevěným odpadem. Samozřejmě že když jsem přišel do malé místnosti, kde nás vyslýchali, ohrnul mi inspektorův pomocník límec, a než jsem mohl promluvit, dal mi injekci. Jediné, co si z toho výslechu pamatuji, ale taky to může být vzpomínka z nějakého dřívějšího, je ten inspektor, unavený mladý Orgoťan se špinavými nehty, který monotónně odříkává: „Musíte mi odpovídat orgotsky, nijak jinak. Musíte mluvit orgotsky."
Nebylá tam žádná ošetřovna. Platila tam zásada – pracuj, nebo zemři; ale skutečnost byla mírnější – dozorci umožnili přestávky mezi prací a smrti. Jak jsem řekl, nebyli krutí; ale ani laskaví. Byli nepořádní a nedbali, ale jen tak, aby se nedostali sami do maléru. Mně a ještě dalšímu vězni dovolili zůstat v ložnici; když bylo jasné, že nás nohy neudrží, jako by nás přehlédli, a prostě nás nechali v našich spacích pytlech. Po posledním výslechu mi bylo strašně zle; ten druhý, člověk středního věku, měl nějakou poruchu nebo nemoc ledvin a umíral. Jelikož se mu nedařilo umřít okamžitě, bylo mu dovoleno se tím nějaký čas zaobírat, na pryčně.
Pamatuji si na něho mnohem přesněji než na cokoli jiného v Pulefenu. Fyzicky to byl typický Getheňan Velkého kontinentu, podsaditý, s krátkými končetinami, s pořádnou vrstvou podkožního tuku, která mu i v nemoci dodávala zdáni zdravé buclatosti. Měl malá chodidla a malé ruce, poměrně široké boky, mohutnou hruď a prsa mírně vyvinutější, než mívají muži mé rasy. Měl tmavou červenohnědou kůži, černé vlasy jemné jako kožešinka, široký obličej, drobná, ale výrazná ústa, oči, nos, vystouplé lícní kosti. Byl to typ ne nepodobný různým izolovaným terranským skupinkám žijícím vysoko v arktických oblastech. Jmenoval se Asra; býval tesařem.
Mluvili jsme.
Asra se myslím smrti nebránil, ale naháněla mu strach; toužil tedy po rozptýleni.
Měli jsme málo společného, kromě blízkosti smrti, a o tom jsme právě mluvit nechtěli; a tak jsme si většinu času moc nerozuměli. Jemu to nevadilo. Mně, mladšímu a nedůvěřivému, by se líbilo porozumění, chápavost, vysvětlování. Ale žádné vysvětlování se nekonalo. Mluvili jsme.
V noci byla ložnice osvětlená, přeplněná a hlučná. Během dne světlo nesvítilo a velká místnost byla ponurá, prázdná a tichá. Leželi jsme vedle sebe na pryčně a tiše si povídali. Asra ze všeho nejraději vyprávěl rozvláčné historky ze svého mládí na komensální farmě v údolí Kunderer, v tom širokém, úchvatném údolí, které jsem projížděl cestou z hranic do Mishnory. Mluvil dialektem a používal hodně názvů pro lidi, místa, zvyky, nástroje, jejichž význam jsem neznal, a tak jsem málokdy pochytil víc než jen celkový smysl jeho reminiscencí. Když se mu nejvíce ulevilo, obvykle kolem poledne, prosíval jsem ho o nějakou legendu nebo pověst. Většina Getheňanů jich má v zásobě spoustu. Jejich literatura, i když existuje v psané podobě, se tradičně šíří i ústním podáním, a z tohoto hlediska jsou vlastně všichni gramotní. Asra znal typické orgotské bájesloví, příběhy o Meshovi, pověst o Parsidovi, úryvky velkých epických básní a románové ságy Obchodníci na moři. Toto i to, co si z dětství povzpomínal z místního folklóru, vyprávěl nářečím, které znělo měkce a mazlavě, a když se pak unavil, prosil, abych povídal já. „Co se vypráví v Karhide?" ptal se mě a třel si přitom nohy, které mu trnuly a úporně ho bolely, a s plachým, vyhýbavým a trpělivým úsměvem se ke mně obracel.
Jednou jsem mu řekclass="underline" „Znám příběh o lidech, kteří žijí na jiném světě."
„Co je to za svět?"
„V podstatě se od tohoto moc neliší, ale neobíhá kolem slunce. Obíhá kolem hvězdy, která se jmenuje Selemy. Je žlutá jako slunce a na tom světě, pod tím sluncem, žijí jiní lidé."
„To se praví v učeni bláznivého kazatele jménem Sanovy, to o těch jiných světech. Když jsem byl malý, chodíval do našeho krbu starý Sanovy a vyprávěl nám, dětem, kam se dostanou lháři, až zemřou, a sebevrazi a zloději – a tam jdeme i my dva, do některého z těch místy
„Ne, to, o čem mluvím, není svět duchů. Je to skutečný svět. Lidé, kteří na něm žijí, jsou skuteční lidé, živé bytosti, jako tady. Ale před dávnou dobou se naučili létat."
Asra se ušklíbl.
„Ne že by mávali rukama, to ne. Létali ve strojích podobných autům." Těžko se mi to vysvětlovalo v orgotštině, která postrádá přesný výraz pro,létat’; nejblíže je tomu slovo, které spíše znamená ‚klouzat’. „No a naučili se vyrábět stroje, které se pohybují vzduchem stejně, jako se sáně pohybují po sněhu. A postupně je zdokonalili tak, že létali dál a rychleji, až nakonec vyletěli z té země, jako kámen vystřelený z praku, a mířili nad mraky, pryč z atmosféry, až k jinému světu, obíhajícímu kolem jiného slunce. A když na tom světě přistáli, co tam neobjevili, jako lidi…"