„Vy jste už takto někdy cestoval?" zeptal jsem se.
„Se saněmi? Častokrát."
„Na dlouhé vzdálenosti?"
„Kdysi na podzim, to už je hodně roků, jsem ušel po Kermském ledu pár set kilometrů."
Spodní výběžek Kermu, nejjižnější hornatý poloostrov karhidského polokontinentu, je, stejně jako sever, pokrytý ledovcem. Obyvatelstvo na Velkém kontinentu gethenském žije na pruhu země mezi dvěma bílými stěnami. Bylo vypočítáno, že kdyby sluneční zářeni kleslo o dalších osm procent, ty bílé stěny by se spojily; žádní lidé, žádná země, jen led.
„Proč?"
„Zvědavost, dobrodružství." Zasáhl a pousmál se. „Zvýšení komplexnosti a intenzity inteligentního života," citoval jeden z mých ekumenických výroků.
„A, vy jste vlastně vědomě rozšiřoval vývojovou tendenci, která je podstatou bytí; jedním jejím projevem je zkoumání." Oba jsme byli se sebou spokojeni, seděli jsme ve vyhřátém stanu, popíjeli horký čaj a čekali, až se uvaří kaše z kadikových klíčků.
„Přesně tak," souhlasil. „Bylo nás šest. Všichni mladí. Můj bratr a já z Estre, čtyři naši přátelé ze Stoku. Podnikli jsme tu cestu jen tak, neměla žádný jasný cíl. Chtěli jsme spatřit Teremander, horu, " která se tam dole tyčí z ledu. Málokdo ji kdy viděl z pevniny."
Kaše byla hotová, jiná než ta hustá otrubová na pulefenské farmě; chutí připomínala terranské pečené kaštany a báječně hřála v ústech. Po těle se mi rozlilo teplo a dobrácky jsem prohlásiclass="underline"
„Nejlepší jídlo na Gethenu jsem pokaždé jedl ve vaší společnosti, Estravene."
„Kromě toho banketu v Mishnory."
„To máte pravdu… Vy nemůžete přijít Orgoreynu na chuť, že?"
„Hrozně málo Orgoťánů umí vařit. Nechuť k Orgoreynu? Ne, proč? Jak může člověk nějakou zemi nenávidět a nějakou milovat? Tibe o tom sice mluví, ale mně uniká podstata. Já znám lidi, znám města, farmy, hory, řeky a skály, vím, jak se v podzimní podvečer slunce zhoupne za oraniště v horách; jaký má ale smysl tomu všemu stanovovat hranici, pojmenovávat to a přestávat to milovat tam, kde přestává to pojmenování platit? Co znamená milovat svou zem? Znamená to nenávidět svou nezem? Pak to není v pořádku. Znamená to milovat svou zem, protože je člověk její součástí? Pak je to v pořádku, ale nesmí se z toho dělat ctnost nebo profese…
Jelikož miluji život, miluji kopce v panství Estre, ale tato láska není omezena hraniční čarou nenávisti. A dál už, doufám, nevím."
,Nevím‘ v handdarském slova smyslu: ignoruji abstrakci, pevně se držím konkrétního. V tomto postoji bylo cosi zženštilého, odmítnutí abstraktního, ideálního, podřízenost danému, což se mi nelíbilo.
On však ještě dodal, velnu zásadově: „Člověk, který se nepostaví proti špatné vládě, je blázen. A kdyby na zemi existovalo něco jako dobrá vláda, bylo by potěšením jí sloužit."
V tom jsme si rozuměli. „O takovém potěšení něco vím," odpověděl jsem mu.
„Myslel jsem si to."
Horkou vodou jsem vypláchl misky a obsah jsem vylil ven ze stanu. Venku byla neproniknutelná tma; jen v matném oválu světla pronikajícího ven samoutěsňovacím otvorem bylo vidět, že jemně sněží. Znovu jsme se potom uzavřeli do suchého tepla stanu a roztáhli spací pytle. Řekl něco jako: „Podejte mi ty misky, pane Aii" nebo nějakou takovou poznámku a já jsem se zeptaclass="underline" „Budete mi říkat,pane’ celou cestu přes Gobrinský led?"
Zvedl hlavu a rozesmál se. „Já nevím, jak vás mám oslovovat."
„Jmenuji se Genry Ai."
„Já vím. A vy zase užíváte moje zemějméno."
„Já taky nevím, jak vám říkat."
„Harth."
„A já jsem tedy Ai. – Kdo užívá první jména?"
„Krboví bratři nebo přátelé," řekl a v tu chvíli byl daleko, mimo dosah, půl metru ode mne, ve stanu dva a půl metru širokém. Žádná odpověď. Co je arogantnější než upřímnost? Zachvěl jsem se zimou a zavrtal se do kožešinového spacího pytle. „Dobrou noc, Aii," řekl cizinec a druhý cizinec se ozvaclass="underline" „Dobrou noc, Harthe."
Přítel. Co je přítel ve světě, kde kterýkoli přítel se v nové fázi měsíce může stát milencem? Já, uzamčen ve své mužskosti, ovšem ne: žádný přítel Therema Hartha ani nikoho jiného z jeho rasy. Ani muž, ani žena, nic z toho a obojí, cyklické, lunární, proměňující se pod dotekem ruky, podvržené děti v lidské kolébce, nebyly z mého masa a kostí, žádní přátelé, žádná láska mezi námi.
Spali jsme. Jednou jsem se probudil a slyšel jsem lehounký, ale hustý ťukot sněhu o stan.
Estraven byl vzhůru brzy a chystal snídani. Vypadalo to na jasný den. Naložili jsme věci na sáně, a když slunce ozlatilo vršky keřů lemujících údolí, byli jsme už na cestě, Estraven zapražený vpředu a já jsem tlačil a kormidloval na zádi. Sníh začal na povrchu tvrdnout; z kopců jsme dolů uháněli jako psí spřežení. Ten den jsme obcházeli les, který lemuje pulefenskou farmu, a potom jsme do lesa zakrslých, natěsnaných, pokroucených, ledem obalených morů vstoupili. Neodvážili jsme se jít na sever po hlavní silnici, ale použili jsme vyježděných kolejí, které zůstaly po svážení kmenů; ty nám vždycky na chvíli udaly směr, a protože z lesa opravdu odstraňovali vývraty a zákrsky, šlo se nám dobře. Když jsme se octli v Tarrenpethu, ubylo už strží a strmých hřebenů. Sáňometr ten večer ukazoval dvaatřicet kilometrů za den, a přitom jsme nebyli ani tak unavení jako předcházející noc.
Zima na Zimní planetě má v sobě jednu dobrou věc, a sice že ve dne je světlo. Planeta je totiž vzhledem k rovině ekliptiky nakloněna jen o málo stupňů, tak málo, že v zeměpisných šířkách blízko rovníku nejsou patrné rozdíly mezi ročními obdobími. Roční období není záležitostí hemisférickou, ale celé planety, je výsledkem eliptické oběžné dráhy. Na vzdáleném konci oběžné dráhy, kde se planeta blíží k aféliu a zase se od něho vzdaluje a kde dochází ke zpomaleni, je taková ztráta slunečného záření, že naruší již tak nestálý charakter počasí, ochladí to, co už je stejně studené, a změní vlhké šedé léto na bílou krutou zimu. Zima je sušší než zbytek roku a mohla by být příjemnější, nebýt toho chladu. Slunce, když ho vůbec zahlédnete, stojí vysoko; neexistuje tady pomalý červánkový přechod světla v tmu jako na polárních svazích na Zemi, kde zima a noc přicházejí ruku v ruce. Gethen má jasnou zimu, drsnou, strašnou, ale jasnou.
Tarrenpethským lesem jsme procházeli tři dny. Třetího dne Estraven zastavil brzy a utábořili jsme se dříve než obyčejně, abychom nastražili pasti. Chtěl ulovit nějaké pesthry. Patří na Zimní planetě k větším suchozemským živočichům, jsou velké asi jako lišky, vejcorodí býložravci s překrásnou bílou nebo šedou kožešinou. Chtěl je chytit kvůli masu, protože jsou poživatelní. Stěhovali se ve velkých počtech na jih; byli to takoví lehkonozí samotáři, takže jsme cestou viděli jen asi dva nebo tři, ale každá mýtina v thorovém lese byla ohvězdičkovaná bezpočtem malých stop mířících na jih. Za necelé dvě hodiny byly pasti plné. Estraven očistil a naporcoval šest ulovených zvířat, část masa pověsil a nechal zmrznout, část ještě ten večer podusil. Getheňané nejsou lovci, protože je tam velmi málo lovné zvěře – nejsou tam žádní opravdu velcí býložravci, žádní velcí masožravci, snad jen v mořích, kde se to hemži rybami. Rybaří a farmaří. Doposud jsem nikdy neviděl Getheňana se zkrvavenýma rukama.