slunce, které najednou rozzářilo oblohu, dalo vyniknout té strakatině a směsici černé a bílé. Obří poryv větru nám odkryl pohled dopředu, klikatá údolí, stovky metrů pod námi, plná ledu a balvanů. Napříč údolími se tyčila veliká stěna, stěna z ledu, a když jsme ji očima přejížděli vzhůru až na její okraj, uviděli jsme konečně onen led, Gobrinský ledovec, oslňující bělobu, bělobu bez konce, sahající až k nejsevernějšímu severu, až z toho oči přecházely. Tu a tam vystupovaly z údolí plných sutě a z útesů a různých ohybů a masívního okraje ledovcového pole černé skalní hřbety; jeden takový obrovský se vypínal do výšky štítů, které tvořily bránu na plošinu, na které jsme stáli, a z jeho boční stěny neúprosně stoupal víc než kilometrový oblak kouře. A v dálce bylo vidět další: štíty, vrcholky, Černé škvárové kužely na ledovci. Kouř se valil z ohnivých chřtánů, které se otevíraly z ledu.
Estraven stál vedle mě zapražený do saní a zíral na tu úchvatnou a nevýslovnou bezútěšnost. „Jsem rád, že jsem se dožil této chvíle," řekl.
Já jsem měl stejný pocit. Je dobré, když má člověk nějaký cíl cesty, ale nakonec stejně záleží více na cestě samotné.
Tady na severních svazích nepršelo. Sněhová pole se táhla dolů soutěskou do údolí s mořenami. Sbalili jsme kolečka, sundali kryt ze skluznic, nasadili si lyže a spustili se dolů, na sever, vpřed, do té mlčenlivé nekonečnosti ohně a ledu, které obrovskými černými a bílými písmeny přes celý kontinent hlásaly SMRT, SMRT. Sáně byly jako peříčko a my jsme se smáli radostí.
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Mezi Drumnerem a Dremegolem
Odyrny Them. Ai se ozývá ze svého spacího pytle: „Harthe, co to vlastně spisuješ?"
„Záznam z cesty."
Zasměji se tomu. „Taky bych měl mít denní záznamy, pro ekumenický archiv. Ale bez diktafonu bych se k tomu nedokázal přinutit."
Vysvětluji, že moje poznámky mají posloužit mým blízkým v Estre. Ti že je podle vlastního uvážení zahrnou do Letopisů panství; přivedlo mě to ke vzpomínkám na můj krb a na syna, ale snažím se je zapudit, a tak se ptám: „Tvůj rodič – vlastně rodiče -jsou naživu?"
„Už ne," odpovídá Ai. „Zemřeli před sedmdesáti lety."
To mě zmátlo. Aiovi nebylo ani třicet. „Vaše roky jsou jinak dlouhé než naše?"
„To ne. Aha! Vím, co ti vrtá hlavou. Já jsem totiž přeskočil čas. Dvacet roků ze Země na Hain-Davenant, asi padesát na Ellul, sedmnáct z Ellulu sem. Mimo Zemi žiji jenom sedm let, ale narodil jsem se tam před sto dvaceti roky."
Kdysi dávno v Erhenrangu už mi vysvětloval, jak se čas zkracuje uvnitř lodí, které se pohybují skoro tak rychle jako světlo mezi hvězdami, ale nějak jsem si ten údaj nespojil s délkou lidského života ani s životy, které na své planetě nechává za sebou. Zatímco on prožil v jedné z těch nepředstavitelných lodí, létajících od jedné planety ke druhé, několik hodin, jeho blízcí, které opustil, zestárli a zemřeli a jejich děti zestárly… Uzavřel jsem to slovy: „Myslel jsem si, že v exilu jsem já."
„Ty kvůli mně, já kvůli tobě," řekl a do hrobového ticha kolem nás zase zazněl jeho krátký a veselý smích. Tyto tři dny, co jsme vyšli ze soutěsky, to byla opravdu dřina a výsledek chabý; ale Ai už aspoň není skleslý, zároveň si však nedělá falešné naděje; a má se mnou větší trpělivost. Možná už se z jeho těla vyloučily všechny ty medikamenty. Možná jsme se naučili táhnout za jeden provaz.
Celý dnešní den jsme sestupovali dolů z čedičového výběžku, na který jsme celý včerejšek šplhali. Z údolí se tato cesta zdála schůdná, ale jak jsme se dostávali výš a výš, přibývalo tam suti a kluzkého terénu, stoupání bylo čím dál příkřejší, až jsme pochopili, že ten výběžek nejsme schopni slézt ani bez saní. Dnes večer jsme zpět na jeho úpatí, na mořeně, v údolí kamení. Nic tu neroste. Haldy drobných kamínků, celé pole balvanů, jíl, bahno. V průběhu předešlých padesáti, možná sta let se z tohoto svahu stáhl ledovcový splaz a zanechal po sobě obnažené kosti planety, žádná živá hmota země, ani travička. Tu a tam fumaroly vyvrhávají těžkou, nažloutlou mlhu, která se váli nízko při zemi. Vzduch páchne po síře. Je, -11°, bezvětří, zataženo. Doufám, že nás nezastihne sníh, než překonáme ten zlověstně vyhlížející úsek mezi místem, kde právě jsme, a splazem, který jsme viděli několik kilometrů západně od horského hřebenu. Vypadá jako široká ledová řeka stékající dolů z plošiny mezi dvěma horami, sopkami, zahalenými v páře a kouři. Jestli se nám podaří se na ni dostat z úbočí bližší sopky, mohla by nám posloužit jako cesta nahoru na ledovou plošinu. Na východ od nás stéká do zamrzlého jezera menší ledovec, ale ten je křivolaký a až odsud jsou v něm vidět průrvy; to nemáme šanci, s naším vybavením. Dohodli jsme se, že se pokusíme o ten ledovec mezi sopkami, i když cestou k němu směrem na západ ztratíme podle našeho rozpočtu přinejmenším dva dny, jeden cestou na západ a druhý, až se budeme vracet do původního směru.
Opposthe Them. Sněží nesseren *). V tomto počasí se nedá nic podnikat. Prospali jsme celý den. Jsme na cestě už skoro poloměsíc; spánek nám přijde vhod.
Ottormenhod Thern. Sněží nesseren. Jsme vyspalí. Ai mě naučil terranskou hru, která se hraje s kamínky na čtvercích a jmenuje se go. Vynikající náročná hra. Jak poznamenal, kamínků na hraní go tady máme habaděj.
Zimu snáší celkem statečně, a kdyby stačila odvaha, odolával by jí jako sněžný červ. Jeto zvláštní vidět ho zachumlaného v hiebu a kabátě s kapuci, když je kolem -17°; ale když táhneme sáně a vysvitne slunko a není moc ostrý vítr, vysvléká za chviličku kabát a potí se jako my. Co se týká vytápění stanu, musíme to řešit kompromisem. On by chtěl horko, já chladno, a pohodlí jednoho znamená zápal plic druhého. Nastavujeme střední polohu, on se třepe ve spacím pytli, zatímco já se ve svém peču; uvážíme-li ale, z jakých dálek jsme se na čas v tomto stanu sešli, nevedeme si tak špatně.
Getheny Thanern. Je po chumelenici, vyjasnilo se, vítr ustal, teplota po celý den kolem -10°. Táboříme na západní straně bližší sopky, v její dolní části; na mé mapě Orgoreynu nese název Dremegole. Její družka za ledovou řekou se jmenuje Drumner. Mapa je odbytá; na západě například vidíme štít, který na mapě vůbec není vyznačen, a veškeré rozměry neodpovídají skutečnosti. Orgoťané, jak je patrné, do svých Ohnivých vrchů moc často nechodí. Upřímně řečeno, není proč, jedině snad pro jejich majestátnost. Dnes jsme ušli osmnáct kilometrů, dřina, skalnatý terén. Ai už spí. Já jsem si poranil šlachu na patě. Noha se mi totiž zaklínila mezi dva balvany a já jsem s ní škubal jako blázen a potom jsem probelhal odpoledne. Přes noc by se měla zahojit. Zítra už bychom se měli dostat na ledovec.
Naše zásoby potravin se povážlivě tenčí, ale je to tím, že zatím konzumujeme objemné věci. Měli jsme pětačtyřicet až padesát kilo běžných potravin, z nichž asi polovinu jsem tehdy ukradl v Turufu;
třicet kilogramů z toho je pryč, po patnácti dnech cesty. Začal jsem s půl kilem gichy-michy na den a dva balíky kadikových klíčků, cukr a krabici sušených rybích karbanátků se snažím uchovat pro zpestření na pozdější dobu. Jsem rád, že jsme se zbavili těch těžkých zásob z Turfu. Sáně se táhnou snadněji;