„Je mi líto," říkal, „že jsem tak dlouho musel odkládat to potěšeni mít vás ve svém domě; ale zato jsem alespoň rád, že už mezi námi neexistuje vztah záštity či patronátu."
Na moment mě to zmátlo. Až dosud byl samozřejmě u dvora mým patronem a ochráncem. Chce tím říct, že audience u krále, kterou mi na zítřek zařídil, mě vynese na jeho úroveň? „Myslím, že vám dobře nerozumím," řekl jsem.
Zjevně byl taky zmatený, a neodpovídal. Konečně promluviclass="underline"
„To, že jste tady…, chápete, že už samozřejmě s králem nejednám za vás."
Mluvil, jako by se styděl za mne, ne za sebe. Je nad slunce jasnější, že to, že mě pozval a že já jsem pozváni přijal, mělo svůj význam, který jsem nepostřehl. Já jsem však selhal proto, že jsem se nevyznal ve způsobech chování, zatímco on selhal v otázce mravní. Nejdřív mě napadlo, že jsem se celou dobu nemýlil, když jsem Estravenovi nevěřil. Nebyl pouze vynalézavý a pouze vlivný, nebylo na něho spolehnutí. Celé dlouhé měsíce v Erhenrangu to byl právě on, kdo mi naslouchal, kdo odpovídal na moje otázky, kdo posílal lékaře a technické odborníky, aby ověřili zvláštnosti stavby mého těla a mé lodi, kdo mě představoval lidem, s kterými jsem se potřeboval seznámit, kdo postupně docílil toho, že mě uznali za tajemného vyslance, který má být přijat králem, zatímco po prvním roce svého pobytu jsem tu byl považován za nestvůru s bujnou fantazií. A teď když mě dostal až do těchto nebezpečných výšin, zničehonic prostě ohlásí, že se své podpory zříká.
„Vedl jste mě k tomu, že se na vás mohu spolehnout…"
„To byla právě chyba."
„Chcete říct, že jste sice zařídil tu audienci, ale už jste pak s králem nemluvil ve prospěch mé mise, jak jste – " Měl jsem dost rozumu, že jsem se zarazil před ‚slíbil’.
„Já nemohu."
To mě rozčililo, ale na něm jsem nepozoroval ani rozčilení, ani náznak omluvy.
„Můžete mi, prosím vás, říct proč?"
Chvíli neříkal nic a potom kývclass="underline" „Ano," a znovu se odmlčel. Během té pauzy se mi zazdálo, že by nějaký pošetilý a bezbranný cizinec asi neměl vymáhat důvody na ministerském předsedovi království, zvláště když nerozumí a zřejmě nikdy rozumět nebude, na čem v tom království spočívá moc a jak funguje vláda. Určitě je za tím vším shifgrethor – prestiž, dobré jméno, postavení, vztah založený na vědomí vlastni důstojnosti, tento nepřeložitelný a všemu nadřazený princip společenské vážnosti tady v Karhide a u všech civilizaci Gethenu. Jestli tomu tak opravdu je, nepochopím to.
„Slyšel jste, co mi dnes při obřadu král řekl?"
„Ne."
Estraven se nahnul ke krbu, zvedl z horkého popela džbán s pivem a doplnil mi můj korbel. Nic víc neřekl, tak jsem to rozvedl já: „V mé přítomnosti s vámi král nemluvil."
„Ani v mé," suše konstatoval.
Konečně mi došlo, že mi uniká další signál. V duchu jsem proklínal jeho zženštilou nepřimočarost a nahlas jsem řekclass="underline" „Lorde Estravene, snažíte se mi namluvit, že jste ztratil královu přízeň?"
Myslím, že tehdy se rozčilil on, ale neřekl nic, čím by to dal najevo, jenom: „Já se vám nesnažím nic namluvit, pane Aii."
„Bože můj, tak se snažte!"
Zvědavě na mě pohlédl. „Tak dobře. Řeknu vám to takto. U dvora jsou někteří lidé, kteří se těší, řečeno vašimi slovy, králově přízni, ale kteří nejsou příznivě nakloněni vaši přítomnosti u nás, nebo vaší misi."
A tak se k nim chceš honem přidat, a aby sis zachránil kůži, necháš mě napospas, blesklo mi hlavou, ale nemělo smysl to vyslovovat nahlas. Estraven byl dvořan, politik a já hlupák, že jsem mu důvěřoval. I v bisexuální společnosti bývá politik často něco méně než celistvá bytost. Pozvání na večeři ukázalo, že se domnívá, že já jeho zradu přijmu tak snadno, jako se jí on dopustil. Neztratit tvář bylo důležitější než čest, to mi bylo jasné. A tak jsem mu vmetclass="underline"
„Mrzí mě, že vám vaše laskavost vůči mé osobě způsobila potíže." Nebo uhlí řeřavé shromáždíš na hlavu jeho a… Zmocnil se mě letmý pocit morální převahy, ale ne nadlouho; Estraven byl příliš nevypočitatelný.
Pohodlně se usadil, takže mu světlo z krbu do ruda zbarvilo kolena, pěkné silné drobné ruce a stříbrný korbel, který držel, ale obličej zůstal ve stínu: tmavý obličej, neustále zahalený stínem hustých vlasů, které mu rostly nízko nad očima, a hustého obočí a řas a zádumčivé neproniknutelnosti. Dá se něco vyčíst z výrazu kočky, tuleně, vydry? Napadlo mě, že někteří Getheňané jsou jako taková zvířata, mají hluboké bystré oči, které nemění výraz, mluvíte-li na ně.
„Potíže jsem si způsobil sám," odpověděl, „něčím, co s vámi nijak nesouvisí, pane Aii. Víte, že Karhide a Orgoreyn vedou v Severním podhůří poblíž Sassinothu spor o hranici. Argavenův dědeček uplatňoval nárok Karhide na Sinothské údolí, ale komensalové nikdy jeho nárok neuznali. Příliš mnoho sněhu z jednoho mraku a stále ho přibývá. Pomáhám několika karhidským farmářům, kteří v tom údolí žijí, nastěhovat se zpět přes starou hranici na východ, protože si myslím, že tento konflikt by se dal vyřešit, kdyby se údolí jednoduše ponechalo Orgoťanům, kteří tam žijí několik tisíc let. Pracoval jsem před několika lety v místní správě Severního podhůří a některé z těch farmářů jsem poznal. Nemohu se smířit s pomyšlením, že se stanou oběťmi přepadů nebo že budou posláni do dobrovolných farem v Orgoreynu. Jádro sporu se dá přece odstranit… To ale není vlastenecká myšlenka. Ve skutečnosti je zbabělá a zraňuje shifgrethor samotného krále."
Mne vůbec nezajímaly jeho ironické poznámky a tohle zevrubné líčeni pohraničního sporu s Orgoreynem. Vrátil jsem se k problému, který vězel mezi námi. Když jsem odhlédl od toho, jestli mu mám důvěřovat nebo ne, ještě pořád by mi mohl být užitečný. „Promiňte," spustil jsem, „ale připadá mi škoda, že problém několika farmářů by měl při jednáni s králem ohrozit vyhlídky mé mise. Ve hře je víc než pár kilometrů státní hranice."
„To je. Mnohem víc. Ale snad s námi bude mít Ekumen, kde je to od hranice k hranici sto světelných let, nějaký čas strpení."
„Pane, stabilové Ekumenů jsou velmi trpěliví. Budou klidně čekat sto let nebo pět set let, než se Karhide a zbytek Gethenu poradí a rozváži si, jestli se připojí, nebo nepřipojí ke zbytku lidstva. Já vyjadřuji jen své osobní naděje. A osobní zklamáni. Připouštím, že jsem počítal s tím, že s vaší podporou – "
„I já. Ledovce také nezamrzly za noc…," bezmyšlenkovitě vypustil otřelou frázi, ale myšlenkami byl jinde. Zahloubal se. Představoval jsem si, jak se mnou i s ostatními pěšáky šibuje na šachovnici moci. Konečně promluviclass="underline" „Přišel jste k nám ve zvláštní době. Je to doba proměn, nabíráme nový směr. Nebo ne, ne tak moc nový směr, spíše zacházíme příliš daleko na cestě, kterou jsme se ubírali dosud. Předpokládal jsem, že vaše přítomnost, vaše mise by nás mohly odvrátit od nesprávné cesty, postavit nás před zbrusu novou alternativu. Jenže ve správnou chvíli – na správném místě. Je to celé vyložený krok do neznáma, pane Aii."
Mluvil neustále obecně a mně už docházela trpělivost: „Naznačujete, že teď není správná chvíle. Radíte mi tedy zrušit audienci?"