Heren Thanern. Štěstí nám nepřeje. Musíme dál na západ. Celý den tma jako při pozdním soumraku. Plíce mám rozedrané, ne od zimy (teplota zůstává díky západnímu větru na nějakých -17, i v noci), ale od toho, jak vdechujeme popel a kouř. Druhý den marného úsilí, škrábání se a klopýtání přes ledové bloky a po stěnách z ledu, kde nám v postupu bráni kolmé srázy a převisy, a dalších a dalších pokusů a neúspěchů byl Ai vyčerapný a zuřil. Vypadal, že se co nevidět rozbrečí, ale ovládl se. Myslím, že považuje pláč za něco špatného nebo ostudného. I tehdy, když byl v prvních dnech našeho pochodu nemocný a slabý, se ode mne odvracel, když brečel. Důvody osobní, rasové, společenské, sexuální – co já vím, proč Ai nesmí plakat? Paradoxem je, že jeho jméno je vlastně výkřik bolesti. Kvůli tomu jménu jsem ho vlastně prvně vyhledal v Erhenrangu, zdá se to už strašně dávno; někdo tehdy mluvil o 'cizinci' a já jsem se zeptal, jak se jmenuje, a odpovědi mi byl výkřik bolesti, který se nocí nesl z lidského hrdla. Teď spí. Ruce se mu chvějí a škubou sebou, svalová vyčerpanost. Celý svět kolem nás, led a skála, popel a sníh, oheň a tma, se chvěje a škube sebou a hučí. Před chvílí jsem vyhlédl ven a viděl zář sopky jako matně červený květ na břichu obrovitých mračen rozprostírajících se nad temnotou.
Orny Thanern. Štěstí nám nepřeje. Dnes je dvacátý druhý den našeho pochodu a od desátého dne jsme vůbec nepostoupili na východ, ve skutečnosti jsme si zašli třicet až čtyřicet kilometrů na západ; od osmnáctého dne jsme nepostoupili vůbec nikam, a kdybychom se jen tak váleli, vyšlo by to nastejno. Jestli se vůbec na led doplahočíme, budeme mít ještě dost jídla, abychom ho přešli? Těžko na to nemyslet. Mlha a černota způsobená sopečným výbuchem nám bráni v rozhledu, nemůžeme si pořádně vybrat cestu. Ai se chce pustit do každého kopce, jakkoli strmého, pokud jsou na něm patrné nějaké terasy. Vadí mu moje opatrnost, je netrpělivý. Musíme si hlídat své nálady. Já budu za den za dva v kemmeru a to se napětí ještě zvětší. Zatím v tom studeném přítmí plném popela mlátíme hlavou o ledové stěny. Kdybych sepisoval nový Yomeshský kánon, posílal bych zloděje po smrti sem. Zloděje, kteří v noci v Turufu kradou balíčky s potravinami. Zloděje, kteří okradou člověka o krb a jméno a pošlou ho v hanbě do vyhnanství. Už mi to nemyslí, někdy v budoucnu to budu muset proškrtat, teď jsem příliš unavený, abych to po sobě znovu četl.
Harhahad Thanern. Na Gobrinu. Třiadvacátý den cesty. Jsme na Gobrinském ledu. Jakmile jsme se ráno vydali na cestu, uviděli jsme jen několik set metrů za našim posledním tábořištěm přímou cestu nahoru na led, něco jako silnici, vyhloubenou ledovcem a sutí a nyní zpevněnou popelem, která se vinula nahoru mezi stěnami z ledu. Vyšli jsme vzhůru, jako bychom se procházeli po nábřeží Sess. Jsme na ledu. Znovu míříme na východ, domů.
Aiova upřímná radost z našeho úspěchu mě nakazila. Střízlivě posouzeno, nejsme na tom tady nahoře o nic lépe než dříve. Jsme na okraji plošiny. Průrvy – některé tak široké, že by pozřely vesnice, ne dům po domě, ale celou najednou – směřují dovnitř, na sever, do nedohledna. Většina z nich nám kříží cestu, takže musíme také na sever, ne na východ. Povrch je špatný. Kormidlujeme se saněmi mezi ohromnými kusy ledu, obřími úlomky vytlačenými na povrch, když se velká tvárná ledová deska rozpínala a v cestě jí stály Ohňové vrchy. Polámané ledové útvary, které nesmíme tlaky vyvrhly na povrch, připomínající převrácené věže, beznohé obry, praky. Na začátku je led jeden a půl kilometru silný, tady se zvedá a je ještě silnější, snaží se přetéci přes hory a ucpat jim ohnivé chřtány. Několik kilometrů severně se z ledu zvedá nějaký štít, ostrý, úhledný, holý kužel mladé sopky: o tisíce let mladší než ledový příkrov, který se obrušuje a posouvá a je narušený průrvami a na povrch vytlačenými bloky a hranami hřbetů, pod sebou máme asi dvoukilometrovou vrstvu ledu a tu nevidíme.
Když jsme se přes den otočili, viděli jsme za sebou viset kouř z Drumneru; vypadal jako šedohnědé prodloužení ledu. Při zemi vane neustále vítr od severovýchodu, pročišťuje vzduch od sazi a zápachu útrob planety, které jsme celé dny dýchali, a tlačí k zemi kouř za námi, který jako nějaké tmavé víčko zakrývá ledovce, nižší kopce, kamenité údolí, zbytek země. Neexistuje nic, hlásá led, kromě ledu. – Ale mladá sopka tam na severu hodlá také promluvit.
Nesněží, ve vyšších polohách slabě zataženo. V podvečer na plošině -20°. Pod nohama směs firnu, nového ledu a starého ledu. Nový led je zrádný, kluzký, modř schovaná pod bílou glazurou. Oba jsme často na zemi. Jednou jsem takto jel čtyři metry po břiše. Ai, zapražený vpředu, se prohýbal smíchy. Pak se omlouval a vysvětloval mi, že si myslel, že je na Gethenu jediný, kdo kdy sklouzl na ledu.
Dnes dvacet kilometrů; budeme-li se snažit v tomto hrbolatém terénu plném rozsedlin takové tempo udržet, brzy se vyčerpáme nebo nás potká něco horšího než pouhé sklouznutí po břiše.
Dorůstající měsíc je nízko, je matně červený, jako zaschlá krev; kolem něho je nahnědlý, měňavý kruh.
Guymy Thanern. Trochu sněží, zvedá se vítr, teplota klesá. Dnes opět dvacet kilometrů, vzdálenost, kterou jsme urazili od našeho prvního tábora, tedy dělá 406 kilometrů. V průměru jsme ušli asi sedmnáct kilometrů za den, osmnáct, nepočítáme-li ty dva dny, kdy jsme kvůli fujavici nešli. 120 až 160 kilometrů z těch 406 nevedlo k našemu cíli. Nejsme o moc blíže Karhide, než jsme byli, když jsme vycházeli. Ale máme teď myslím větší šanci tam dojit.
Od té doby, co jsme se vynořili ze sopečné černoty, se už nezaobíráme jen dřinou a starostmi, ale už si zase po jídle ve stanu povídáme. Protože jsem v kemmeru, bylo by pro mě snadnější si Aie nevšímat, ale ve stanu pro dva to těžko jde. Problém je samozřejmě v tom, že on je svým zvláštním způsobem v kemmeru také: je pořád v kemmeru. Musí to být nějaká zvláštní podřadnější žádostivost, rozložená na každý den v roce, touha, která nezná výběr pohlaví, ale je tu; a já jsem tu. Dnes večer jsem si mimořádně uvědomoval jeho tělesnou přítomnost, bylo těžké ji nevnímat, a přitom jsem byl příliš unavený na to, abych to své.uvědomování* podle našeho učeni odvedl do netransu nebo jiným kanálem. Nakonec se mě zeptal, jestli se mě něčím dotkl. Trochu mi to bylo trapné, ale vysvětlil jsem mu svoji zamlklost. Bál jsem se, že se mi bude smát. Konec konců, on není z hlediska pohlavního o nic větší zvláštnost, o nic větší hříčka než já; tady nahoře na ledu jsme oba jedineční, osamoceni, já jsem zrovna tak odříznutý od mně podobných, od své společnosti a jejích pravidel, jako je on od své. Tady neexistuje svět plný dalších Getheňanů, kteří by potvrdili a objasnili moji existenci. Konečně jsme si rovni, cizí, osaměli. Ovšemže se usmál. V jeho hlase zněla spíše vlídnost, o které jsem netušil, že v něm vůbec je. Po chvilce se také rozhovořil o izolaci, osamělosti.
„Vaše rasa je na tomto světě strašlivě sama. Žádní jiní savci. Žádné jiné dvojpohlavni druhy. Žádný jiný živočich, který by byl dost inteligentní, aby se dal ochočit. To musí ovlivnit vaše myšleni, tahle výlučnost. Nemám na mysli vědecké myšleni, ačkoli jste vynikající ve vyslovování hypotéz – je pozoruhodné, že jste došli k nějakému evolučnímu pojetí, když je mezi vámi a nižšími živočichy taková nepřekonatelná propast. Ale filozoficky, citově: být tak zoufale sami, v tak nepřátelském světě, to musí poznamenat celý váš pohled na svět."