Upíral na mě planoucí ustrašené oči a já jsem ho osloviclass="underline" „ Thereme, příteli, mezi námi není nic, čeho bychom se měli bát."
Nespouštěl ze mě oči, takže mě napadlo, že mi nerozuměl. „Ale je," řekl.
Za chvilku, to už se ovládal, klidně konstatovaclass="underline" „Tys mluvil mou řečí."
„Protože můj jazyk ty neznáš."
„Říkal jsi mi, že to budou slova, já vím… přesto jsem si to představoval jako – porozumění – "
„Empatie je něco jiného, i když spojitost tu je. Dnes večer nám umožnila spojení. Ale při té pravé myšlenkové domluvě se aktivizují fečová centra mozku, stejně jako – "
„Ne, zadrž, ne, prosím tě. To mi řekneš později. Proč mluvíš hlasem mého bratra?" V jeho otázce bylo patrné napjaté očekávání.
„Na to ti neodpovím. To nevím. Řekni mi o něm."
„Nusuth… Můj skutečný bratr Arek Harth rem ir Estraven. Byl o rok starší než já. Byl by lord z Estre. My… odešel jsem prostě z domu kvůli němu. Čtrnáct roků je mrtvý."
Oba jsme chvíli mlčeli. Nemohl jsem vědět ani se zeptat, co se za jeho slovy skrývá: stálo ho příliš mnoho námahy říci i to málo, co řekl.
Nakonec jsem ho vyzvaclass="underline" „Oslov mě, Thereme. Zavolej mě jménem." Věděl jsem, že toho je schopen: spojení bylo navázáno, neboli, jak říkají odbornici, byli jsme stejně nafázováni, i když on samozřejmě ještě netušil, jak vůli překonat existující bariéru. Kdybych byl naslouchač, mohl jsem slyšet jeho myšlenky.
„Ne," bránil se. „Nikdy, ještě ne…"
Ale jeho nenasytného, zvídavého ducha nezkrotil žádný šok, posvátná úcta ani strach nadlouho. Poté co znovu zhasl světlo, jsem najednou svým vnitřním sluchem rozeznal jeho zajíkavé: „Genry." Ani v myšlenkové řeči nikdy nevyslovil „l" jak se patří.
Hned jsem mu odpověděl. Ze tmy se ozval neartikulovaný zvuk, který vyjadřoval strach a měl v sobě i přídech uspokojení. „Už ne, už ne," řekl nahlas. Za chvilku jsme konečně oba usnuli.
Nikdy tomu nepřišel úplně na chuť. Ne že by neměl nadání nebo se mu nedařilo, ale vždycky ho to uvádělo v hluboký zmatek a pořád to nebyl schopen přijmout jako hotovou věc. Rychle se naučil vybudovat bariéry, ale nejsem si jistý, jestli měl pocit, že se na ně může spolehnout. My jsme asi na tom byli také tak, když se před staletími vrátili oslovovači z Rokanonu a učili nás tomuto ‚Poslednímu umění‘. Je možné, že Getheňan, tím, že je podivuhodně soběstačný, pociťuje telepatické dorozumíváni jako porušení své soběstačnosti, jako zásah do své nedotknutelnosti, což jen stěží snáší. Je možné, že to bylo jen Estravenovými povahovými rysy, mimořádnou otevřeností a rezervovaností zároveň: každé slovo, které řekl, se vynořilo z hlubokého ticha. Když jsem k němu promlouval já, slyšel hlas mrtvého, hlas svého bratra. Nevěděl jsem, co kromě lásky a smrti mezi ním a jeho bratrem bylo, ale věděl jsem, že kdykoli ho oslovím, škubne sebou, jako bych se dotkl nějaké rány. A tak to důvěrné sblížení mezi našimi mozky bylo poutem, to ano, ale záhadným a plným odříkáni, poutem, které nepřinášelo (jak jsem původně očekával) více světla, ale spíše ukázalo velikost temnoty.
Den za dnem jsme se vlekli po ledové pláni směrem na východ. Polovina naší cesty měla podle plánu připadnout na třicátý pátý den, Odomy Anner, ale tento den nás zdaleka nezastihl uprostřed naší trasy. Podle sáňometru jsme už skutečně měli v nohách asi šest set čtyřicet kilometrů, jenže zřejmě jen tři čtvrtiny nás vedly kýženým směrem a jen velice zhruba se dalo odhadnout, kolik nám ještě zbývá ujít. Hodně dní, kilometrů a potravin nás stály ty dlouhé útrapy, než jsme se nakonec dostali na led. Estravena ty stovky kilometrů před námi neděsily tak jako mě. „Sáně jsou lehčí," utěšoval. „A ke konci budou ještě lehčí; a když bude potřeba, můžeme přiděly omezit. Jíme si přece docela dobře, no ne?"
Zdálo se mi, že to myslí ironicky, ale málo jsem ho znal.
Čtyřicátý den a dva dny následující jsme kvůli fujavici nemohli na krok. Estraven dlouhé hodiny, co jsme byli nečinně rozvalení ve stanu, skoro všechny prospal a vůbec nejedl, jen se v době jídla napil orshe nebo vody s cukrem. Trval na tom, že já jist musím, i když jen půl porce. „Ty nemáš s hladověním žádné zkušenosti," říkal.
Cítil jsem se dotčeně. „A kolik máš ty – lorde panství a ministerský předsedo -?"
„Genry, my strádáni trénujeme, až se v tom opravdu vypracujeme. Mne naučili hladovění doma v Estre, když jsem byl malý, a potom handdarové v Pevnosti Rotherer. V Erhenrangu jsem sice vyšel ze cviku, to je pravda, ale v Mishnory jsem to začal dohánět… Prosím tě, poslechni mě, příteli: vím, co dělám."
On věděl, co dělá, a já poslechl.
Čtyři další dny jsme šli v kruté zimě, teplota nevystoupila nad -32°, a pak přišla další chumelenice a od východu nám do tváří skučela vichřice. Asi dvě minuty po prvních silných poryvech větru sněžení tak zesílilo, že jsem neviděl Estravena dva metry od sebe. Otočil jsem se zády k němu a k saním a k té metelici, která bombardovala, oslepovala, dusila, abych nabral dech, a když jsem se o chvilku později obrátil, byl pryč. Sáně byly pryč. Nezůstalo tam nic. Popošel jsem několik kroků směrem, kde ještě před chvílí byly, a šmátral jsem kolem sebe. Křičel jsem, ale neslyšel jsem vlastní hlas. Byl jsem ohluchlý a opuštěný, ve vesmíru hustě zaplněném šedými jehličkami. Propadl jsem panice a začal jsem klopýtat a potácet se směrem dopředu a myšlenkami jsem zoufale volaclass="underline"
Thereme!
Ozval se přímo pod mou rukou, vkleče: „Pojď mi pomoct se stanem."
Pomohl jsem mu a nikdy už jsem se nezmínil o té minutě hrůzy,
kterou jsem prožil. Nebylo to zapotřebí.
Tato fujavice trvala dva dny; přišli jsme už o pět dnů a bude jich ještě více. Nimmer a Anner jsou měsíce velkých bouřek.
„Dostáváme se do časové tísně, že?" řekl jsem jednou večer, když jsem odměřoval díly gichy-michy a dával je nabobtnat do horké vody.
Podíval se na mě. Úbytek na váze se v jeho pevném širokém obličeji projevil hlubokými stíny pod lícními kostmi a propadlýma očima, ústa měl dokrvava rozpraskaná a zhnisaná. Ví bůh, jak jsem vypadal já, když on byl nu- tom takto. Usmál se. „Jestli bude štěstí stát při nás, tak to zvládneme, a jestli se od nás odvrátí, nezvládneme to."
Toto říkal od samého začátku. Já se všemi svými pocity úzkosti, se svou ochotou podstoupit nejposlednější zoufalé riziko a tak dále jsem nebyl dostatečně soudný, abych mu uvěřil. I teď mě napadlo:
Když se tak dřeme, tak jistě -
Ale led neměl zdání, jaká je to pro nás dřina. Proč taky? „Jak jsi na tom se štěstím, Thereme?" zeptal jsem se nakonec. Neusmál se. Ani neodpověděl. Až po chvíli promluviclass="underline" „Přemýšlím o nich o všech, o těch tam dole." Tam dole pro nás nabylo významu na jihu, ve světě pod ledovou plošinou, v oblasti země, lidi, silnic, měst; nám to všechno teď připadalo jako něco neskutečného, neexistujícího. „Víš, že ten den, kdy jsem opouštěl Mishnory, jsem o tobě poslal králi zprávu. Vzkázal jsem mu, co mi řekl Shusgis, že tě pošlou na pulefenskou farmu. Tehdy jsem neměl sám v sobě jasno, proč to dělám, jednal jsem pouze impulsivně. Od té doby jsem si své hnutí mysli promyslel. Je možné, že se věci rozhýbou takto: Král uvidí šanci uplatnit shifgrethor. Tibe ho bude zrazovat, ale Argavena už touto dobou Tibe trochu omrzel a je pravděpodobné, že bude jeho rady ignorovat. Bude zvídat. Kde je vyslanec, host Karhide? – Mishnory bude lhát. Letos na podzim zemřel na hormovou horečku, jak politováníhodné. – Jak tedy došlo k tomu, že nás naše vlastni velvyslanectví informovalo o tom, že je na pulefenské farmě? – Tam není, přesvědčete se sami. – Ne, ne, jistěže ne, my akceptujeme tvrzeni komensalů Orgoreynu… Ale několik týdnů po těchto jednáních se vyslanec objeví v severní Karhide, má za sebou útěk z pulefenské farmy. Úžas v Mishnory, rozhořčení v Erhenrangu. Komensalové, přistižení při lži, ztrácejí tvář. Ty budeš, Genry, pro krále Argavena poklad, kmenový bratr, který se po dlouhé době navrací zpět. Musíš hned poslat pro vaši hvězdnou loď, při první příležitosti. Přiveď své lidi do Karhide a splň hned svoji misi, než v tobě Argaven uvidí možného nepřítele, než ho znovu vystraší Tibe nebo některý jiný radní a zneužije jeho duševní choroby. Jestli s tebou uzavřel smlouvu, tak ji dodrží. Porušení by znamenalo porušení shifgrethoru. Králové Harge plní své sliby. Ale musíš jednat rychle a přivolat brzy loď."