Podle nich jsme poznali, že jsme mírně severně od nejkratší cesty, pokud se ovšem dalo věřit té jedné jediné nepřesné mapě, kterou jsme měli. Příštího dne jsme se poprvé stočili z našeho východního směru trošku k jihu.
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Návrat domů
Za ponurého větrného počasí jsme pádili vpřed a snažili se načerpat sílu z Esherhothských útesů, prvního úkazu, kromě ledu a sněhu a oblohy, který jsme za sedm týdnů uviděli. Podle mapy neměly být moc daleko od Shensheyských močálů, které byly vyznačeny jižně od nich, a od Guthenského zálivu, který měl ležet východně. Jenže naše mapa Gobrinské oblasti nebyla moc věrohodná. A my jsme byli čím dál unavenější.
Byli jsme blíže k jižnímu okraji Gobrinského ledovce, než ukazovala mapa, protože druhý den poté, co jsme se otočili k jihu, se začaly objevovat ledové bloky vyvržené obrovskými tlaky a všelijaké trhliny. Led nebyl tak vzedmutý a členitý jako v oblasti Ohňových vrchů, ale byl zvětralý. Byly v něm prohlubně o několikakilometrové rozloze, v létě zřejmě jezera; zrádné sněhové příkrovy, pod kterými mohla být několik desítek centimetrů hluboká vzduchová kapsa a které se se zasyčením propadaly; celé oblasti zvrásněné a podobané trhlinami a drobnými otvory; a čím dál častěji se v ledu objevovaly velké rozsedliny, staré kaňony, některé dosahující šířky horských roklin, jiné široké jen půl metru až metr, ale hluboké. V Odymy Nimmer (podle Estravenova deníku, protože já jsem si žádný nevedl) jasně svítilo slunce a vál silný severní vítr. Jak jsme se saněmi uháněli přes sněhové můstky nad úzkými rozsedlinami, mohli jsme nahlédnout dolů, vlevo nebo vpravo, do modrých jam a bezedných propastí, do kterých padaly kousíčky ledu odletujícího od skluznic a vyluzovaly přitom jemnou, sotva slyšitelnou hudbu, rozléhající se do okolí, jako když se v pádu dotknou stříbrné drátky tenkých plošek krystalů. Vzpomínám na dokonalou, bezstarostnou, přímo pohádkovou pohodu toho rána, slunce svítilo a my jsme ujížděli nad propastmi. Jenže obloha začala bělet, vzduch houstnout; stíny mizely, z oblohy a ze sněhu se vytratila modř. Nebyli jsme dost ostražití vůči nebezpečí, které za bílého počasí na takovém povrchu hrozilo. Protože led byl strašně hrbolatý, já jsem tlačil a Estraven táhl; nespouštěl jsem oči ze sani a tlačil jsem je před sebou a nemyslel přitom na nic jiného, než jak nejlépe je postrkovat vpřed, když tu najednou se mi zadní oj málem vysmekla z ruky, jak sáně náhle prudce vystřelily dopředu. Instinktivně jsem ji držel a zakřičel na Estravena: „No tak!", aby zpomalil, protože jsem si myslel, že na hladkém úseku zrychlil. Ale sáně zastavily, nakloněné předkem dolů, a Estraven nikde.
Málem jsem oj pustil a šel ho hledat. Ještě štěstí, že jsem to neudělal. Svíral jsem ji a přihlouple se rozhlížel kolem, jestli ho neuvidím, a vtom jsem zahlédl okraj rozsedliny, která se vynořila, protože se právě posunul a propadl další kus prolomeného sněhového mostu. Estraven spadl dolů nohama napřed a jen moje váha zadržela sáně, aby nesjely za ním. Moje váha držela zadní třetinu skluznic stále na pevném ledu. On, visící za popruhy v jámě, svou vahou způsoboval, že se sáně sotva znatelně sunuly dál a dál přes hranu.
Zapřel jsem se do zadní oje a táhl jsem a páčil a smýkal saněmi, abych se dostal od hrany propasti. Nešlo to jednoduše. Ale opřel jsem se do oje celou vahou a škubal saněmi, až se váhavě pohnuly a pak najednou prudce vyjely z propasti. Estraven visel za ruce na okraji propasti, takže jeho váha teď pomohla mně. Když se vydrápal nahoru, částečně ho táhly i popruhy, zhroutil se, obličejem na led.
Klekl jsem si k němu a snažil se rozepnout popruhy, do kterých byl zapražený. Vyděsilo mě, jak tam bezvládně ležel, nehýbal se, jen hrudník se mu nadouval, jak hluboce dýchal. Měl promodralé rty, jednu půlku obličeje potlučenou a odřenou.
Vrávoravě se posadil a zasípaclass="underline" „Modré – všecho modré – věže v hlubinách – "
„Co?"
„V té propasti. Všechno modré – plno světla."
„Jsi v pořádku?"
Začal si znovu zapínat postroj.
„Ty běž vpředu – na laně – s tyčí," činilo mu námahu promluvit.
„Sonduj cestu."
Celé hodiny jeden z nás táhl sáně, zatímco druhý prověřoval cestu, jemně našlapoval jako kočka na skořápkách a tyčí předem proťukal každé místo, na které stoupl. V tom bílém počasí nebylo propasti vidět, dokud je člověk neměl pod sebou, což bylo trochu pozdě, protože okraje byly často převislé a ne vždy pevné. Každé šlápnutí mohlo přinést překvapeni, pád, šok. Žádné stíny. Hladká, bílá, nehlučná koule: pohybovali jsme se uvnitř obrovské skleněné banky, pomalované ledovými květy. Uvnitř baňky nebylo nic, venku nebylo nic. Ale na skle byly praskliny. Prozkoumat, šlápnout; prozkoumat, šlápnout. Prozkoumat, jestli tam nejsou neviditelné praskliny, kterými by člověk mohl vypadnout z bílé skleněné baňky a padat a padat a padat… Všech mých svalů se pozvolna zmocňovalo napětí, které ne a ne polevit. Každý nový krok byl pro mě neobyčejně namáhavý.
„Co je, Genry?"
Stál jsem tam uprostřed ničeho. Vyhrkly mi slzy a víčka mi přimrzla k sobě. „Bojím se, že spadnu," odpověděl jsem.
„Jsi přece na laně," uklidňoval mě. Pak přišel za mnou, ujistil se, že nikde v dohlednu není žádná rozsedlina, a když viděl, jak na tom jsem, řekclass="underline" „Postavíme stan."
„Ještě ne, měli bychom jit dál."
Ale on už odvazoval stan.
Později, když už jsme byli po jídle, promluviclass="underline" „Dobře jsme udělali, že jsme zastavili. Myslím, že tudy nemůžeme jít. Zdá se, že tu led ustupuje, a pořád bude stejně zvětralý a přerušovaný trhlinami. Kdyby bylo vidět, mohli bychom to zvládnout. Ale v nestinu to nejde."
„Jak se ale dostaneme k Shensheyským močálům?"
„Když bychom se místo k jihu zase odklonili na východ, mohli bychom se snad dostat na pořádný led, schůdný až do Guthenského zálivu. Jednou v létě jsem ten led viděl z člunu v zálivu. Táhne se až k Červeným horám a v ledových řekách stéká do zálivu. Kdybychom sešli po jednom z těch ledovců dolů, mohli bychom po mořském ledu pokračovat přímo na jih do Karhide a vstoupit tam od moře, což by asi bylo lepší než přes hranice. Pár kilometrů si tím sice zajdeme, hádám takových třicet až osmdesát. Co ty na to, Genry?"
„Já na to, že pokud se nezmění tohle bílé počasí, tak už neujdu ani pět metrů."
„No ale jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu…"
„Jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu, tak je všechno v pořádku. A jestli se ještě někdy objeví slunce, tak si vlezeš na sáně a já tě zadarmo svezu do Karhide." Byl to typický pokus o humor; v tom stádiu cesty byly všechny naše pokusy přihlouplé, ale někdy aspoň tomu druhému pozvedly náladu. „Nic mi není, kromě akutního chronického strachu," dodal jsem.
„Strach je velmi užitečný. Jako tma; jako stíny." Estravenův úsměv vypadal jako ošklivá škvíra v popraskané hnědé masce, která se olupuje, která je shora přikrytá černou kožešinou a do které jsou vsazeny dva černé kamínky. „Je to divné, že nestačí denní světlo. Abychom mohli jít, potřebujeme stíny."
„Dej mi na chvilku svůj blok."
Právě dopsal záznam o uplynulém dnu a provedl nějaké výpočty vzdálenosti a přídělů jídla. Kolem ohřívače mi pak deník přisunul a s nim i inkoustovou tužku. Na prázdný list zevnitř přilepený na zadní desky jsem nakreslil křivku v kruhu a černě vybarvil tu část, která v symbolu označuje jiň, a zase jsem mu to posunul zpět.