„Znáš tady ten symbol?"
Dlouze se na něj zadíval a tvářil se přitom nějak divně, ale řekclass="underline"
„Ne"
„Setkal by ses s tím na Zemi a na Hainu-Davenantu a na Chiffe-waru. Jsou to jin a jang. Světlo je levá ruka tmy… jak to bylo? Světlo, tma. Strach, odvaha. Zima, teplo. Žena, muž. To jsi ty, Thereme. Jsi obojí a jedno. Stín na sněhu.
Další den jsme se vlekli na severovýchod; pro celý ten den byla charakteristická bílá absence čehokoli, do té doby, než na tom nic, po kterém jsme se trmáceli, zmizely všechny praskliny. Pojedli jsme jen dvoutřetinovou dávku a doufali, že nám na naší prodloužené trati nedojdou úplně zásoby. Napadlo mě, že i kdyby došly, bylo by to skoro jedno, protože rozdíl,málo – nic‘ mi připadal pranepatrný. Estravena však vedla jeho šťastná hvězda k čemusi jako předtuše nebo intuici, ale byla to zřejmě logická úvaha na základě zkušeností. Po čtyři dny jsme postupovali na východ; byly to čtyři z nejdelších úseků, jaké jsme vůbec urazili, každý zhruba třicetikilometrový. A pak v tom klidném počasí, v té bílé nicotě, nastal zvrat, rozsypalo se na kusy a nastalo víření, vir, vir drobných sněhových částeček před námi, za námi, na boku, v očích; jak zašlo světlo, spustila se bouře. Tři dny jsme leželi ve stanu, zatímco nám vichřice spílala, třídenní nenávistné spílání beze slov, vycházející z plic, které nedýchaly.
„Asi mě dožene k tomu, že na ni taky zaječím," oslovil jsem Estravena myšlenkami a on s váhavostí typickou pro jeho spojeni vyslal ke mně: „Nemá smysl. Nebude poslouchat."
Prospali jsme hodiny a hodiny, jedli jsme jen trochu, ošetřovali jsme si omrzliny, záněty a odřeniny, domlouvali jsme se myšlenkami a znovu usínali. Třídenní vřískot přešel v mumláni, potom v zavzlykání a potom v ticho. Rozednilo se. Otvorem ve dveřích zazářil nebeský jas. Rozžehl nám i srdce, přestože jsme byli příliš zmoženi na to, aby se ta úleva projevila nějakou mimořádnou aktivitou a horlivostí. Strhli jsme stan – trvalo nám to asi dvě hodiny, protože jsme se ploužili jako dva stařečci – a vydali jsme se na cestu. Cesta vedla z kopce dolů, neomylné mime klesání; povrch byl pro lyže přímo ideální. Svítilo slunce. Teploměr dopoledne ukazoval -23°. Jako by se nám chůzi vracela sila, šlo se nám lehce a cesta ubíhala. Ten den jsme byli na cestě, dokud nevyšly hvězdy.
Navečer přichystal Estraven nezkrácený příděl jídla. Kdybychom takhle jedli dál, vystačily by nám zásoby už jen na sedm dnů.
„Kolo se obrací," řekl vážně. „Aby se nám dobře šlo, musíme pojíst."
„Jezme, pijme, veselme se." To jídlo mi pozvedlo náladu. Nezřízeně jsem se rozchechtal svým vlastním slovům. „Všechno souvisí se vším – jidlo-veselo-pití. Když se nenadlábneš, těžko budeš veselý." Napadlo mě, že je to stejná záhada jako kruh jin-jang, ale dlouho u té záhady nezůstalo. Rozptýlilo ji něco v Estravenově obličeji. Najednou mi bylo do breku, ale ovládl jsem se. Nebylo by to fér, Estraven nebyl tak silný jako já a třeba by se také rozbrečel. Mezitím usnuclass="underline" spal vsedě, s miskou na klíně. Taková nedůslednost byla u něho vzácná. Ale nebyl to špatný nápad, s tím spánkem.
Druhý den ráno jsme se probudili dost pozdě, dali jsme si dvojitou snídani, opásali se popruhy a vydali se se svými lehkými saněmi pryč z okraje světa.
Pod tímto okrajem světa, což byl strmý kamenitý svah zbarvený v bledém poledním slunci do bíločervena, se rozkládalo zamrzlé moře: Guthenský záliv, zamrzlý od břehu ke břehu a od Karhide až po severní pól.
Trvalo nám jedno odpoledne a celý další den, než jsme přes polámané hrany a terasy a všelijaké prohlubně v ledu, zaklíněném do Červených hor, sestoupili k zamrzlému moři. Tam jsme nechali sáně. Upravili jsme si zavazadla na záda tak, že hlavni náplň jednoho tvořil stan a druhého spací pytle a jídlo jsme rozdělili rovnoměrně. Na každého takto vyšlo méně než dvanáct kilogramů; vzal jsem k sobě ještě chabový ohřívač a i tak to vážilo necelých patnáct kilogramů. Připadalo mi výborné, že jsme se zbavili věčného tahání, posunování, vláčení a zdvihání sani, a také jsem to Estravenovi řekl, když jsme se vydali na pochod. Ohlédl se zpátky na sáně, pouhé smítko na ohromné agónii ledu a načervenalého kameni. „Posloužily nám," prohlásil. Svou oddaností rovnoměrně podělil i věci, trpělivé, odolné, spolehlivé věci, které používáme a jsme na ně zvykli, věci, vedle kterých žijeme. Po saních se mu stýskalo.
Ten večer, sedmdesátý pátý v pořadí, padesátý první na plošině, v Harhahad Anner, jsme sestoupili z Gobrinského ledu na zamrzlé moře v Guthenském zálivu. Zase jsme ušli velkou vzdálenost a šli dlouho, až do tmy. Vzduch byl studený, ale jasný a bylo bezvětří, a hladký ledový povrch (a žádné sáně, které bychom museli táhnout) přímo vyzýval naše lyže. Byla to zvláštní představa, když jsme ten večer postavili stan a uléhali, že už pod námi není půl druhého kilometru ledu, nýbrž jen nějaký ten metr a pak už slaná voda. Ale neztráceli jsme moc času přemýšlením. Pojedli jsme a spali.
Zase jasný den, i když strašně zima, při rozbřesku -40°; za svítání jsme na jihu viděli pobřežní čáru, na některých místech vyboulenou vyplazenými jazyky ledovců, která se dále na jihu ztrácela téměř jako přímka. Nejdříve jsme zamířili k pobřeží. Pomáhal nám severní vítr, dokud jsme nedojeli k místu, kde údolí vyúsťovalo mezi dvěma vysokými oranžovými kopci; z té rokle se přihnala kvílející vichřice a oba nás srazila k zemi. Prchali jsme na východ po rovné mořské pláni, kde jsme aspoň mohli stát na nohou a pokračovat v cestě. „Gobrinský led nás vyvrhl ze svého chřtánu," napadlo mě.
Příští den se přímo před námi pobřeží očividně stáčelo k východu. Napravo od nás byl Orgoreyn, ale ta modrá křivka před námi byla Karhide.
Ten den jsme vypotřebovali poslední zbytky orshe a posledních pár gramů kadikových klíčků; zbylo nám půl kila gichy-michy a sedmnáct deka cukru na jednoho.
Zjišťuji, že nejsem dost dobře schopen popsat poslední dny náš cesty, protože si je opravdu nepamatuji. Hlad může vnímavost zbystřit, ale ne v kombinaci s naprostou vyčerpaností; myslím si, že jsem měl úplně otupělé všechny smysly. Vzpomínám si na křeči z hladu, ale nevzpomínám si, že by mě trápily. Celou tu dobu jsem měl nejasný pocit – pokud vůbec něčeho – tak uvolnění, pocit, že jsem překonal jakousi mez, pocit radosti; a také příšerné ospalosti Dvanáctého, v Posthe Anner, jsme dorazili k pevnině, vyškrábali si po zmrzlém břehu a ponořili se do zasněžené skalnaté pustina Guthenského pobřeží.
Byli jsme v Karhide. Dosáhli jsme svého cíle. Náš úspěch vyzní val tak trochu naprázdno, protože naše zavazadla byla prázdná Příchod na pevninu jsme bohatě oslavili horkou vodou. Příští ráno jsme vstali a vydali se hledat nějakou silnici, nějaké známky civilizace. Jsou to pusté končiny a my jsme neměli žádnou mapu. I kdy by tam nějaké silnice byly, byly metr a půl až tři metry hluboko pod sněhem, a mohlo se stát, že jsme jich několik přešli bez povšimnutí Nikde ani stopa po nějakém zásahu lidské ruky. Ten den a potom ještě den následující jsme se pohybovali směrem na jih a na západ a večer dalšího dne, to už bylo hodně šero a drobně sněžilo, jsme ni jednom úbočí v dálce zahlédli světlo. Chvíli jsme oba ani nedutali Stáli jsme a zírali. Estravenovi přeskakoval hlas, když se ptaclass="underline" „Je to světlo?"
Bylo už dávno po setmění, když jsme se dobelhali do karhidský vesnice, sestávající z jedné ulice mezi tmavými domy s vysokým střechami; sníh v té ulici byl udusaný a nahrnutý k zimním vchodům. Zastavili jsme u vývařovny. Skulinkami v úzkých okenicích vystřelovaly ven šípy a paprsky žlutého světla, které jsme na dálku viděli v zimní krajině. Otevřeli jsme dveře a vstoupili.