Moje provinění proti bontonu muselo vyznít o to hůř, že bylo vysloveno v moji karhidštině, ale Estraven nehnul brvou, ani se neusmál. „Obávám se, že tu výsadu má jenom král," jemně mě usměrnil.
„Bože můj, ovšem. Neuvědomil jsem si to." Na chvilinku jsem si opřel hlavu do dlaní. Byl jsem vychován na Zemi, ve svobodomyslné společnosti, která nedbá na konvence, takže asi nikdy pořádně nezvládnu jejich netečný chlad ani společenská pravidla, kterých si Karhiďané tolik cení. Vím, co je král, i historie Země jich má plno, ale neměl jsem možnost si na vlastni kůži vypěstovat cit pro jednání s autoritami a takt. Popadl jsem svůj korbel a pořádně si přihnul horkého piva. „No tak řeknu králi míň, než jsem chtěl, když jsem mohl počítat s vámi."
„Tak."
„Proč tak?" chtěl jsem z něho vymáčknout.
„Podívejte se, pane Aii. Vám to myslí. Mně to mysli. Ani jeden z nás není král… Předpokládám, že jste Argavenovi chtěl logicky vysvětlit, že vaším posláním je pokusit se uzavřít spojenectví mezi Gethenem a Ekumenem. A logicky vzato, tohle on už vlastně ví; poněvadž, jak je vám známo, já už jsem mu to řekl. Prosazoval jsem vaši záležitost, snažil jsem se vzbudit u něho zájem o vás. Udělal jsem to, ale špatně jsem to načasoval. Ve svém svatém nadšení jsem zapomněl, že on je král a že nevidí věci racionálně, ale jako král. Z toho, co jsem mu řekl, si jednoduše vyvodí, že jeho moc je ohrožená, jeho království je jen zrničko prachu ve vesmíru, na jeho královský majestát že pohlížejí ti, kdo řídí sto světů, jako na dobrý vtip."
„Ekumen neřídí, on koordinuje. Jeho síla spočívá v síle jeho členských států a světů. Spojenectví s Ekumenem přinese Karhide nesrovnatelně menši pravděpodobnost ohroženi a větší význam, než kdy Karhide poznala."
Estraven chvíli neodpovídal. Hleděl do ohně, jehož plameny se míhaly a odrážely od jeho korbelu a od širokého lesklého stříbrného řetězu, který mu jako znak úřadu spočíval na ramenou. V celém tom starém domě se rozhostilo ticho. Kdosi nám sice předtím přinesl jídlo, ale Karhiďané, u nichž neexistuje otroctví ani žádná osobní svázanost, si najímají obsluhu, ne lidi, a touto dobou už všichni, kdo obsluhu obstarávali, byli doma. Člověk jako Estraven měl určitě někde kolem sebe osobní stráže, neboť úkladná vražda je v Karhide běžná, ale já jsem žádnou stráž neviděl, nikoho jsem neslyšel. Byli jsme sami.
Sám jsem byl já, s cizincem, ve zdech tmavého paláce, v cizím, sněhem proměněném městě, v cizím světě, uprostřed doby ledové.
Najednou mi došlo, že všechno, co jsem dnes večer a vůbec za celou dobu na Zimni planetě řekl, je hloupé a neuvěřitelné. Jak jsem mohl očekávat, že tento člověk nebo kdokoli jiný uvěří mým báchorkám o jiných světech, jiných rasách, o shovívavé a nedefinovatelné vládě tam někde daleko ve vesmíru? Bylo to celé nesmyslné. Objevil jsem se v Karhide v podivné lodi a po určitých stránkách jsem se od Getheňanů odlišoval fyzicky; to vyžadovalo vysvětlováni. Ale moje vlastní vysvětleni byla absurdní. Sám jsem jim v tom momentě nevěřil.
„Já vám věřím," řekl ten vesmířan, ten cizinec, osamocený, jen se mnou, a já jsem natolik podlehl svému pocitu mimogetheňanstvi, že jsem k němu zmateně zvedl hlavu. „Obávám se, že i Argaven vám věří. Ale nemá k vám důvěru. Částečně proto, že přestal důvěřovat mně. Udělal jsem chyby, byl jsem neopatrný. Teď, když jsem vám zapálil půdu pod nohama, už také nemohu žádat vaši důvěru. Zapomněl jsem, co vlastně je král; zapomněl jsem, že v jeho vlastních očích král rovná se Karhide, zapomněl jsem, co je patriotismus a že Argaven je rozhodně patriot každým coulem. Můžu se vás na něco zeptat, pane Aii? Víte z vlastní zkušenosti, co to je patriotismus?"
„Ne, nevím," odpověděl jsem, vyvedený z míry přesvědčivostí a zanícením, s nimiž se teď bezvýhradně obrátil ke mně. „Myslím, že nevím. Pokud ovšem patriotismem nemyslíte lásku k rodné zemi, protože tu znám moc dobře."
„Ne. Když řeknu patriotismus, nemám na mysli lásku. Mám na mysli strach. Strach z ostatních. A ten se projevuje politicky, ne poeticky: nenávistí, soupeřením, agresivitou. Roste v nás, ten strach. Roste v nás rok od roku. Zašli jsme příliš daleko. A vy, který přicházíte ze světa, který se s národnostní otázkou vypořádal už před staletími, vy, který stěží můžete pochopit, o čem vlastně mluvím, který nám ukazujete novou cestu – " Zarazil se. Po chvíli, to už se zase ovládal, pokračoval chladně a zdvořile. „Právě ze strachu teď odmítám prosazovat vaši záležitost u krále. Ale ne ze strachu o sebe, pane Aii. Nejednám jako patriot. Na Gethenu jsou konec konců ještě jiné země."
Neměl jsem tušeni, kam míří, ale byl jsem si jistý, že za tím, co řekl, se skrývá něco jiného. Ze všech těch tajemných, vzdorujících a záhadných duši, které jsem v tomto ponurém městě poznal, byla jeho nejtemnější. Nechtělo se mi přistoupit na jeho bludištní hru. Neodpovídal jsem. Po chvíli pokračoval on, hodně opatrně. „Jestli jsem vám dobře rozuměl, vašemu Ekumenu jde v podstatě o obecný zájem lidstva. No a takoví Orgofané, například, mají zkušenosti s podřízením místních zájmů zájmu obecnému, kdežto Karhide žádnou takovou zkušenost nemá. A komensalové Orgoreynu jsou většinou duševně zdraví, ač neinteligentní, zatímco karhidský král je nejen duševně chorý, ale taky značně hloupý."
Estraven se vůbec neprojevoval loajálně. Mírně znechuceně jsem mu řekclass="underline" „To tedy musí být těžké mu sloužit, když je to tak."
„Nejsem si jistý, jestli jsem kdy králi sloužil," ohradil se králův první ministr. „Jestli jsem to měl kdy v úmyslu. Nejsem ničí služebník. Člověk musí vrhat své vlastni stíny…"
Gongy na věži Remmy odbíjely Šestou hodinu, půlnoc, a já jsem jich využil jako omluvu, že už musím jít. Když jsem si v hale oblékal kabát, řekclass="underline" „Prozatím jsem propásl příležitost, neboť předpokládám, že Erhenrang opustíte – " proč předpokládal tohle? – „ale pevně věřím, že přijde den, kdy vám zase budu moci klást otázky. Ještě bych se toho chtěl moc dozvědět. Ze všeho nejvíc o vaší myšlenkové domluvě; to jste jen nakousl a skoro nic jste mi k tomu neřekl."
Jeho zvědavost se zdála skutečně opravdová. Měl v sobě onu bezostyšnost mocných. Sliby, že mi pomůže, se taky kdysi zdály opravdové. Řekl jsem, ano ovšem, kdykoli bude chtít. A tím večer skončil. Vyprovodil mě ven přes zahradu, kde ve světle velkého matného červenohnědého gethenského měsíce ležela tenká vrstva sněhu. Když jsme vyšli ven, zachvěl jsem se, protože řádně mrzlo, a on dal najevo zdvořilé překvapeni: „Vám je zima?" Pro něho to byla samozřejmě mírná jarní noc.
Byl jsem unavený a skleslý. „Mně je zima od chvíle, kdy jsem se octl na tomto světě."
„Jak mu říkáte, tomuto světu, ve vaší řeči?"
„Gethen."
„Vy jste si ho nepojmenovali po svém?"
„Ale ano. První průzkumníci ho nazvali zimní planeta."
Zastavili jsme se u brány do zahrady obehnané zdí. Vně zahrady se vynořila tmavá zasněžená směsice pozemků a střech, tu a tam, v různých výškách počmáraná nepatrnými zlatými skulinkami rozsvícených oken. Když jsem tak stál pod úzkým obloukem brány a pohlédl nahoru, napadla mě všetečná otázka, jestli i na tento klenák byla použita malta z kostí a krve. Estraven se se mnou rozloučil a otočil se; nikdy nebyl při vítáni a loučení nevkusný. Odcházel jsem ztichlými nádvořími a alejemi paláce, pod botami mi křupal měsícem ozářený sníh a domů jsem musel projít hlubokými kaňony ulic Erhenrangu. Bylo mi zima, cítil jsem nedůvěru, přepadl mě pocit zrady, osamělosti a strachu.