Kurkurast jsme opouštěli natěsnaní na sebe v kabině udusávače sněhu, jednoho z těch silných vozidel, která napřed válcují a potom udusávají sníh na karhidských silnicích. Je to nejběžnější způsob, jak udržet v zimě silnice průjezdné, protože odhrnováni sněhu pluhem by stálo polovinu veškerého času a peněz království a stejně v zimě všechno jezdí na skluznicích. Udusávač funěl rychlostí tři kilometry v hodině a do sousední vesnice jižně od Kurkurastu nás dovezl dlouho po setmění. Tam nás jako vždy uvítali, pohostili a ubytovali na noc; další den jsme pokračovali pěšky. Směřovali jsme od pobřežních kopců, zachycujících hlavni nápory severního větru od Guthenského zálivu, do vnitrozemí, do obydlenější oblasti, takže jsme se nepohybovali od jednoho tábořiště k druhému, ale od jednoho krbu k druhému. Párkrát jsme se svezli na motorových saních, jednou dokonce padesát kilometrů. Silnice byly navzdory častému hustému sněženi udusané a dobře značené. V zavazadlech jsme měli pořád nějaké jídlo, které nám vždycky věnovali poslední hostitelé; na konci každodenních putováni nás vždycky čekala střecha a oheň.
Přesto těch osm či devět dnů snadného pochodu a lyžování pohostinnou krajinou znamenalo nejtěžší a nejtruchlivější úsek celé cesty, horši než stoupáni na ledovec, horši než poslední hladové dny. Sága skončila; ta patřila ledu. Byli jsme příšerně unavení. Šli jsme špatným směrem. Už jsme z té cesty neměli radost.
„Někdy je třeba jít proti otáčení kola," prohlásil Estraven. Byl vytrvalý jako jindy, ale i v jeho chůzi, hlase, drženi těla nahradila původní elán trpělivost a původní jistotu tvrdošíjné odhodláni. Byl zamlklý, a ani se se mnou moc nedomlouval myšlenkami.
Dorazili jsme do Sassinothu. Několikatisícové město rozložené na kopcích nad zamrzlou řekou Ey: střechy bílé, zdi šedivé, kopce černě potečkované lesem a vyčnívajícími skalami, pole a řeka bílé;
za řekou Sinothské údolí, o které se vedou spory, celé bílé…
Přišli jsme tam téměř s prázdnýma rukama. Většinu z toho, co nám z cestovního vybavení zbylo, jsme rozdali různým laskavým hostitelům a nám zůstal jen chabový ohřívač, lyže a oblečení, které jsme měli na sobě. Bez zátěže se nám jelo dobře, několikrát jsme se ptali na cestu a mířili jsme ne do města, ale na jednu odlehlou farmu. Bylo to chudé místo, nepatřilo panství, ale bylo samostatnou jednotkou pod správou Sinothského údolí. Estraven býval zamlada tajemníkem této správy a přátelil se s majitelem a de facto mu tento statek koupil – před necelými dvěma roky – v době, kdy napomáhal osídlování oblasti východně od řeky Ey v naději, že zamezí sporu o vlastnictví Sinothského údolí. Otevřel nám sám pan statkář, podsaditý, uhlazený, přibližně v Estravenově věku. Jmenoval se Thessicher.
Estraven se v této oblasti pohyboval s kapuci na hlavě staženou do obličeje. Bál se odhaleni. Asi to byly liché obavy; jen opravdu bystré oko by v tom hubeném, větrem ošlehaném vandrákovi poznalo Hartha rem ir Estravena. Thessicher si ho potajmu prohlížel, protože nemohl uvěřit, že je to opravdu ten, za koho se prohlašuje.
Thessicher nás ubytoval a jeho pohostinnost byla na výši, i když jeho prostředky byly mizivé. Ale byl z nás celý nesvůj, raději by nás neviděl. Bylo to pochopitelné, tím, že nás skrýval, riskoval zkonfiskováni svého majetku. Jelikož za svůj majetek vděčil Estravenovi, a nebýt jeho pomoci, mohl být teď klidně na mizině jako my, nezdálo se mi tak úplně neoprávněné po něm chtít, aby na oplátku něco riskoval. Můj přítel ho vsál prosil o pomoc ne oplátkou za něco, nýbrž ryze z přátelství, a nespoléhal na to, že nám Thessicher pomůže z nutnosti, nýbrž z lásky. A Thessicher opravdu roztál, jen co pominulo počáteční zděšení, a potom dlouho do noci s Estravenem nostalgicky vzpomínal na staré časy a staré známé a byl najednou okázale srdečný a typicky karhidsky rozšafný. Když se ho Estraven zeptal, jestli neví o nějakém úkrytu, nějaké opuštěné zapadlé farmě, kde by se mohl psanec tak dva měsíce schovávat v naději, že jeho exil bude zrušen, Thessicher okamžitě odpověděclass="underline"
„Tak zůstaň u mne."
Estravenovi zazářily oči, ale vyjádřil své námitky; a Thessicher souhlasil, že v takové blízkosti Sassinothu by to nemuselo být bezpečné, a slíbil, že mu nějakou skrýš najde. Tvrdil, že to nebude těžké, jestliže si Estraven vymyslí falešné jméno a dá se najmout jako kuchař nebo pomocná síla, což nebude nic příjemného, ale pořád lepší než návrat do Orgoreynu. „Co bys k čertu dělal v Orgoreynu? Z čeho bys žil?"
„Komensalita by pomohla," odpověděl můj přítel a na tváři se mu objevil záchvěv vydřího úsměvu. „Tam totiž každé jednotce poskytnou práci. Žádný problém. Ale raději bych byl v Karhide…, jestli si myslíš, že se to dá zařídit…"
Nechali jsme si chabový ohřívač, jedinou cennou věc. Sloužila nám, tak či onak, až do konce cesty. Den poté, co jsme přijeli k Thessicherovi na farmu, jsem ohřívač vzal a na lyžích odjel do města. Estraven se mnou pochopitelně nejel, ale vysvětlil mi, co mám podniknout, a všechno to šlo jako po másle. Ohřívač jsem prodal v městském obchodě, vzal jsem slušnou sumu, kterou jsem za něj dostal, a jel do kopce do malé řemeslnické školy, kde sídlila i rozhlasová stanice, a koupil jsem si deset minut ‚soukromého vysílání soukromému příjemci‘. Všechny stanice si pro tato krátkovlnná vysílání rezervují určitou denní kvótu; vzhledem k tomu, že toho většinou využívají obchodnici ve styku se svými zámořskými zástupci nebo zákazníky v Souostroví, Sithu či Perunteru, je cena dost vysoká, ale ne přehnaná. V každém případě nižší než cena zánovního chabového vařiče. Mých deset minut mělo nadejít na počátku Třetí hodiny, pozdě odpoledne. Nechtěl jsem cestovat na lyžích sem a tam mezi Sassinothem a Thessicherovou farmou, a tak jsem se potuloval městem a v jedné vývařovně jsem si koupil velký, dobrý, levný oběd. Karhidská kuchyně byla nepochybně lepší než orgotská. Při jídle se mi vybavila Estravenova zmínka o kuchyni, když jsem se ho kdysi zeptal, jestli nenávidí Orgoreyn; vybavil se mi jeho hlas, jak včera večer vlídně přiznávaclass="underline" „Raději bych byl v Karhide…" A zapřemýšlel jsem, ne poprvé, co to je vlastně vlastenectví, v čem vlastně spočívá láska k vlasti, jak vzniká ta dojemná oddanost, která rozechvěla přítelův hlas: a jak se taková opravdová láska může velmi často změnit v hloupý a hnusný fanatismus. Kde je chyba?
Po obědě jsem se procházel městem. Ruch v Sassinothu, obchody a trhy a ulice, navzdory sněhovým metelicím a teplotě -17° rušné, mi připadal jako hra, neskutečná, ohromujíci. Ještě jsem se pořádně nevzpamatoval ze samoty na ledu. Mezi neznámými jsem se cítil svázaný a nepřetržitě mi chyběl Estraven po boku.
Smrákalo se, když jsem po udusaném sněhu stoupal nahoru ulicí vedoucí k té škole. Přijali mě a předvedli mi, jak s veřejným vysilačem zacházet. Ve stanovenou dobu jsem vyslal probouzecí signál k přenosné družici, která byla na stacionární dráze asi 480 kilometrů nad jižní Karhide. Byla tam jako pojistka pro podobné situace, v jaké jsem se teď octl, že jsem totiž neměl svůj ansibl, abych mohl požádat Ollul, aby dali lodi signál, a neměl jsem ani čas, ani vybavení na to, abych se spojil přímo s lodí na oběžné dráze kolem slunce. Sassinothský vysílač byl víc než dostačující, ale poněvadž družice nebyla uzpůsobena k tomu, aby odpovídala, ale jen k tomu, aby vysílala směrem k lodi, nemohl jsem udělat nic víc než vyslat signál a tím to skončilo. Nemohl jsem vědět, jestli byl vzkaz přijat a předán dál na loď. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal dobře, že jsem ho odvysílal. Dospěl jsem ale do stadia, kdy jsem tyto nejistoty přijímal s lehkým srdcem.