„To vím taky," odsekl. „Ale nejdříve Karhide – nejdříve Karhide!"
Přikývl jsem.
Po krátké odmlce se zeptaclass="underline" „Jaké to bylo, ta cesta přes led?"
„Žádná legrace."
„Estraven byl podle mě na takovou bláznivou cestu ten správný typ. Tvrdý jako skála. A nedal se ničím zaskočit. Mrzí mě, že je mrtvý."
Nenapadla mě žádná odpověď.
„Přijmu vaše… krajany zítra odpoledne o Druhé hodině. Ještě něco potřebujeme domluvit?"
„Očistěte, prosím vás, Estravenovo jméno a zrušte nařízení o exilu."
„Ještě ne, pane Aii. Ať to neuspěcháme. Něco dalšího?"
„Už ne."
„Tak můžete jít."
Takže jsem ho zradil i já. Kdysi jsem se zařekl, že loď nepřistane, dokud jeho vyhoštěni nebude odvoláno, jeho jméno očištěno. Nemohl jsem však promarnit to, za co on zemřel, tím, že bych na té podmínce trval. To by ho z vyhnanství nepřivedlo.
Zbytek dne jsme s lordem Gorchemem a dalšími chystali vše potřebné pro přijetí a ubytování posádky lodi. O Druhé hodině jsme se na motorových saních vydali do Athten Fenu, asi padesát kilometrů severovýchodně od Erhenrangu. Místo určeni pro přistáni se nacházelo na bližším okraji rozsáhlé neobydlené oblasti, rašeliniště, příliš bažinatého, aby se dalo osídlit a zúrodnit, teď v polovině Irremu to byla rovná zmrzlá pustina s několika metry sněhu. Rádiový maják byl celý den v provozu a zachytil zpětné signály z lodi.
Posádka musela při sestupu vidět na obrazovkách rozhraní světla a tmy běžící zřetelně napřič Velkým kontinentem a kopírující hranici od Guthenského zálivu po záliv Charisune, a štíty Kargavu, ještě osvětlené sluncem, musely vypadat jako řetěz hvězd; poněvadž když jsme vzhlédli a viděli tu jednu hvězdu klesat, už se smrákalo.
S burácením a slávou přistála, kolem se s řevem zvedala bílá pára, jak se stabilizátory zabořily do velkého jezera vody a bláta, do jezera, které vytvořila brzdící raketa; vespod, na dně močálu, byla trvale zamrzlá půda tvrdá jako žula, a tak raketa pevně usedla, vypla motory, čněla nad okolním jezerem, které rychle znovu zamrzalo; velká, štíhlá ryba stojící pevně na ocase, v soumraku Zimní planety temně stříbrná.
Poprvé od chvíle, kdy se ozval hluk a objevila záře přilétající lodi, Faxe z Otherhordu vedle mě promluvil. „Mám radost, že jsem se toho dožil," řekl. Totéž řekl i Estraven, když se podíval na led, na smrt; škoda že totéž nemůže říct dnes večer. Abych zapudil černé myšlenky, které mě pronásledovaly, vydal jsem se po sněhové ploše k lodi. Byla už ochlazená chladicí směsí mezi jednotlivými vrstvami trupu lodi, a když jsem se přiblížil, rozevřel se protáhlý otvor a k ledu se vysunula půvabná křivka výstupního modulu. Jako první se vynořila Lang Heo Hewová, nezměněná, pochopitelně přesně taková, jakou jsem ji viděl naposledy, před třemi roky v mém životě, před pár týdny v jejím. Podívala se na mě a na Faxe a na ostatní, kteří mě doprovázeli, a zastavila se na konci toho výsuvného modulu. Vážným hlasem pronesla v karhidštině: „Přicházím jako přítel." Jejím očím jsme se všichni jevili jako cizinci. Nechal jsem Faxe, aby ji pozdravil jako první.
On potom ukázal na mě a ona ke mně přistoupila a chytila mě za pravou ruku, jak je to u nás zvykem, a podívala se mi do tváře. „Áá, Genly! Nepoznala jsem tě!" Připadalo mi zvláštní po tak dlouhé době slyšet ženský hlas. Poradil jsem i ostatním, aby vystoupili z lodi: jakýkoli projev nedůvěry by v tuto chvíli můj karhidský doprovod cítil jako ponížení, jako útok na jejich shifgrethor. Vycházeli ven a neobyčejně zdvořile se zdravili s Karhiďany. Jenže mně připadali všichni zvláštní, muži a ženy, i když jsem je dobře znal. Jejich hlasy mi zněly divně: nějak moc hluboce a pronikavě. Byli jako smečka zvláštních velkých živočichů, dvou různých druhů; velké opice s inteligentníma očima, všechny v říji, v kemmeru… Brali mě za ruce, dotýkali se mě, drželi mě.
Podařilo se mi ovládnout se a během jízdy v saních zpět do Erhenrangu jsem Heo Hewové a Tulierovi sdělil, co bylo nezbytně nutné, aby věděli o situaci, do které přicházejí. Jakmile jsme však dojeli k paláci, musel jsem okamžitě do svého pokoje.
Přišel ke mně lékař ze Sassinothu. Jeho klidný hlas a jeho tvář, mladá, vážná tvář, ani mužská, ani ženská, lidská tvář, to byla pro mě úleva, to mi bylo blízké, tak to bylo správné… Ale sotva mi přikázal, abych si lehl, a podal mi nějaký lehce uklidňující lék, začaclass="underline"
„Viděl jsem vaše spoluvyslance. Je to něco úžasného, přistáni lidí z hvězd. A zrovna já se toho dožiju!"
A opět v tom byla radost a odvaha, tak obdivuhodné na karhidské povaze – a na lidské povaze -, a třebaže jsem nebyl v stavu je sdílet s ním, upírat mu je by bylo ohavné. Řekl jsem tedy, nepřesvědčivě, ale naprosto pravdivě: „I pro mě je to vskutku skvělý zážitek, poznat nový svět, nové bytosti."
Na sklonku jara, koncem Tuwy, když už polevovaly záplavy a znovu se dalo cestovat, uvolnil jsem se z práce na svém malém velvyslanectví v Erhenrangu a vyjel na východ. Moji lidé byli tou dobou rozptýleni po celé planetě. Jelikož jsme měli oprávněni používat vzduchovozy, Heo Hewová spolu s dalšími třemi lidmi odletěli do Sithu a Souostroví, zemí mořské polokoule, které jsem dříve úplně pomíjel. Další byli v Orgoreynu a dva váhaví v Perunteru, kde oblevy začínají až v Tuwě a týden nato prý všechno znovu zamrzá. Tulier a Kesta byli v Erhenrangu, dařilo se jim dobře a zvládali, co se naskytlo. S ničím nebylo potřeba spěchat. Vždyť jakákoli loď, která by teď hned vystartovala z nejbližší spojenecké planety, by nepřiletěla dříve než za sedmnáct let planetárního času. Je to okrajový svět, svět na hranici. Za ním, směrem k paži jižního Orionu, nebyla objevena žádná obydlená planeta. A ke kmenovým planetám Ekumenu je to ze Zimní planety pěkná dálka: padesát roků na planetu Hain-Davenant, celý lidský život na Zemi. Žádný spěch.
Přešel jsem Kargav, tentokrát níže položenými průsmyky, po silnici, která nahoře kopíruje pobřeží jižního moře. Navštívil jsem vesnici, která byla moji první zastávkou, když mě před třemi roky rybáři přivezli z ostrova Horden; obyvatelé toho krbu mě stejně jako tehdy přijali bez sebemenšího překvapení. Týden jsem strávil ve velkém přístavním městě Thather při ústí řeky Ench a poté jsem se začátkem léta pěšky vydal do Kermu.
Putoval jsem na východ a na jih krkolomnou drsnou krajinou plnou útesů a zelených kopců a velkých řek a samot, až jsem došel k Zamrzajícímu jezeru. Když jsem se z břehu jezera zadíval k horám na jihu, uviděl jsem světlo, které jsem znaclass="underline" záblesk, bílou záplavu oblohy, odlesk ledovce vysoko za ní. Tam byl led.
Estre pamatovalo hodně. Jeho krb i hospodářská stavení byla z šedého kamene, lámaného na příkrém svahu, ke kterému se Estre tisklo. Hlučně se tam proháněl vítr a celkový dojem byl pochmurný.
Zaklepal jsem a dveře se otevřely. Řekl jsem: „Prosím vaše panství o pohostinnost. Byl jsem přítel Therema z Estre."
Ten, co mi otevřel, drobný, vážný, devatenáctiletý nebo dvacetiletý mladík, mě v tichosti vyslechl a v tichosti mě vpustil do krbu. Vzal mě do umývárny, do oblékárny, do velké kuchyně, a když se takto postaral, aby byl host čistý, oblečený a naježený, nechal mě v ložnici, jejíž okenní skuliny v tlustých zdech vedly dolů na šedé jezero a morové lesy, rozprostírající se mezi Estre a Stokem. Byla to ponurá krajina, ponurý dům. V hlubokém krbu hučel oheň a jako vždy více rozehříval duši a oči než tělo, protože kamenná podlaha a stěny, vítr vanoucí z hor a od ledu pohlcovaly většinu tepla z plamenů. Ale já jsem zimu necítil, na rozdíl od prvních dvou roků na Zimní planetě; už jsem žil v studené zemi dost dlouho.