KAPITOLA DRUHÁ
Místo uprostřed vánice
Ze sbírky zvukových nahrávek severokarhidskych „příběhů z krbů" v archivu Koleje historiků v Erhenrangu, vypravěč neznámy, nahráno za vlády Argavena VIII.
Asi před dvěma sty lety žili v krbu Shath v Bouřkové hranici Pering dva bratři, kteří si odpřísáhli kemmerování. V těch dobách, stejně jako dnes, směli sourozenci udržovat kemmer, dokud jeden z nich neporodil dítě, ale poté se museli rozejít; takže nikdy nebylo sourozencům povoleno odpřísáhnout si kemmerování doživotně. Jenže přesně tohle oni udělali. Když počali dítě, nařídil jim lord Shathu, aby přísahu porušili a už nikdy spolu nekemmerovali. Jakmile jeden z nich, ten který porodil dítě, tento příkaz uslyšel, propadl zoufalství, nedal se utěšit, nedal si poradit, sehnal si jed a spáchal sebevraždu. Lidé z jejich krbu se pak postavili proti druhému bratrovi, vyhnali ho z krbu a z panství s tím, že to on se musí stydět za bratrovu sebevraždu. A protože ho vyhnal jeho vlastní lord a protože ho jeho příběh vždycky předešel, nikdo ho nechtěl přijmout. Po třech dnech hoštění ho všichni odháněli od svých dveří jako psance. A tak putoval od místa k místu, až poznal, že v jeho vlastní zemi pro něho nezbyla ani špetka vlídnosti a že mu jeho zločin nebude prominut. *) Dokud byl ještě mladý a nezocelený, nevěřil, že to bude takové. Když pochopil, že tomu tak vskutku je, vrátil se do Shathu a coby psanec stál na prahu vnějšího krbu. Svým krbovým bratřím řekl toto: „Jsem člověk bez tváře. Není mě vidět. Mluvím, a není mě slyšet. Přicházím, a nejsem vítán. U žádného ohně pro mě není místo, ani jídlo na stole, ani rozesílaná postel, do které bych se uložil. Jenže já pořád ještě mám své jméno:
jmenuji se Getheren. To jméno odevzdávám tomuto krbu jako prokletí a s ním i svou hanbu. Opatrujte mi je. Bezejmenný teď půjdu vstříc smrti." Nastal rozruch, několik obyvatel krbu s výkřikem vyskočilo a mělo v úmyslu ho zabít, neboť vražda vrhá na dům menši stín než sebevražda. Utekl jim a běžel na sever směrem k ledu. Unikl všem pronásledovatelům. Ti se sklesli vrátili do Shathu. Avšak Getheren šel dál a dál a po dvoudenním putováni přišel k ledu Pering.
Dva dny postupoval po ledu na sever. Neměl s sebou žádné jídlo, neměl kam složit hlavu, měl jen svůj kabát. Na ledu nic neroste, neběhá tam žádná zvěř. Bylo to v měsíci Susmy a právě v těch dnech a nocích začalo pořádně sněžit. Probíjel se vánici, sám. Druhý den poznal, že slábne. Druhou noc si musel lehnout a chvilku se prospat. Když se třetí ráno probudil, uviděl, že má omrzlé ruce, a zjistil, že i nohy jsou na tom stejně, přestože nebyl schopen rozvázat si boty, aby se na ně podíval, protože ruce necítil. Vydal se vpřed po kolenou a loktech. Neměl k tomu žádný důvod, protože bylo jedno, jestli zemře na tomto místě ledu **), nebo o kousek dál, ale cítil, že by měl jít dál na sever.
Za hodnou chvíli přestalo sněžit a i vítr se utišil. Vysvitlo slunce. Neviděl moc daleko před sebe, jak tak lezl, protože mu přes oči sklouzla kožešina lemující kapuci. Najednou už ani v nohách a nikách, ani na obličeji žádný chlad necítil a napadlo ho, že mu mráz znecitlivěl celé tělo. Mohl se však stále hýbat. Sníh, který pokrýval ledovec, mu připadal zvláštní, spíše jako bílá tráva, vyrůstající z ledu. Při doteku se ohýbal a znovu narovnával, úplně jako stébla trávy. Zastavil se, posadil se, stáhl kapuci dozadu, aby se mohl rozhlédnout. Kam až oko dohlédlo, rozprostíraly se louky sněžné trávy, bílé a zářivé. A také hájky bílých stromů s bílými listy. Slunce svítilo a bylo bezvětří a všechno bylo bílé.
Getheren si sundal rukavice a prohlédl si ruce. Byly bílé jako sníh. Ale omrzliny zmizely, mohl hýbat prsty a stát na nohách. Necítil žádnou bolest ani zimu ani hlad.
V dálce na severu uviděl bílou věž, jakou mívají panství, a z toho vzdáleného místa k němu někdo přicházel. Po chvíli Getheren rozeznal, že ten člověk je nahý, že má bílou kůži a úplně bílé vlasy. Šel bliž k němu, až byl na doslech. Getheren se zeptaclass="underline" „Kdo jste?"
Bílý člověk odpověděclass="underline" „Jsem tvůj bratr a kemmer Hode."
Jeho bratr, který se zabil, se opravdu jmenoval Hode. A podle postavy a rysů Getheren poznal, že ten bílý člověk je jeho bratr. Ale jeho tělo už bylo bez života a jeho hlas zněl slabounce jako zaskřípění ledu.
Getheren byl zvědavý: „Kde to jsem?"
„Toto místo je uprostřed vánice," odpověděl Hode. „My, co jsme si vzali sami život, přebýváme tady. Tady spolu my dva dodržíme svoji přísahu."
Getheren byl vyděšený a namítaclass="underline" „Tady já nezůstanu. Kdybys tehdy se mnou opustil náš krb, mohli jsme jít do jižních krajů, být spolu a dodržovat přísahu celý život; nikdo by tam nemusel o našem proviněni vědět. Ale tys přísahu porušil, zničils ji zároveň se svým životem. A teď nemůžeš moje jméno ani vyslovit."
Byla to pravda. Hode pohyboval bílými rty, ale bratrovo jméno vyslovit nemohl.
Bleskurychle přistoupil ke Getherenovi, s rukama napřaženýma, aby ho zadržel, a chytil ho za levou ruku. Getheren se vysmekl a dal se na útěk. Běžel na jih a viděl, jak před nim z padajícího sněhu vyrůstá bílá stěna, a když do ní vběhl, znovu padl na kolena a nemohl utíkat, jen lézt.
Desátý den poté, co vystoupal na led, ho našli ve svém panství obyvatelé krbu Orhoch, ležícího severovýchodně od Shathu. Nevěděli, kdo je, ani odkud je, protože ho objevili, jak se plazí ve sněhu, s obličejem zčernalým od slunce a mrazu. Zpočátku nemohl promluvit. Přesto si neodnesl žádné trvalé následky, kromě levé ruky, ta byla omrzlá, a museli mu ji amputovat. Někteří z místních lidí tvrdili, že je to Getheren ze Shathu, o němž slyšeli; jiní zase říkali, že to nemůže být on, protože ten Getheren se vydal na led v první podzimní fujavici a je určitě mrtvý. On sám popíral, že by se měl jmenovat Getheren. Když se zotavil, odešel z Orhochu a Bouřkové hranice na jih, kde si nechal říkat Ennoch.
Když už byl Ennoch stařec a pobýval v nížinách Reru, setkal se s člověkem ze své země a zeptal se ho: „Jak je v Shathu?" A ten člověk se rozpovídal, že v Shathu je zle. Ničemu se tam nedaří, ani uvnitř krbu, ani v zemědělství, všechno zničí nemoci, jarní osení zmrzne, zralé obilí shnije a tak je tomu po mnoho let. Tehdy mu Ennoch prozradiclass="underline" „Já jsem Getheren ze Shathu," a vyprávěl mu, jak se vydal na led a co tam zažil. Na konci vyprávění řekclass="underline" „Vzkaz všem v Shathu, že si beru zpět své jméno i své prokletí." Několik málo dni nato Getheren onemocněl a zemřel. Pocestný předal vzkaz a od té doby prý zase Shath prosperuje, všechno je, jak má být, na poli, doma, v krbu.
KAPITOLA TŘETÍ
Dlouho jsem spal a zbytek dopoledne jsem se pak probíral svými poznámkami o etiketě vyžadované v paláci, a také postřehy o psychologii Getheňanů, o jejich chování, s nimiž se vrátili mí předchůdci-průzkumnici. Nevnímal jsem, co čtu, což tak moc nevadilo, protože jsem to znal zpaměti a hleděl jsem do toho jen proto, abych umlčel vnitřní hlas, který mi pořád našeptávaclass="underline"
Všechno spatně. Když se nechtěl nechat umlčet, hádal jsem se s ním a tvrdil jsem, že si mohu poradit i bez Estravena, možná lépe než s nim. Stejně to tady byla práce pro jednoho. První mobil je jen jeden. První poselství z Ekumenu pronáší na kterémkoli světě jediný hlas, jeden člověk z masa a kostí, jediný přítomný, sám. Je klidně možné, že ho zabijí, jako zabili Pellega na 4-Tauru, nebo že ho zavřou k bláznům, jak to udělali prvním třem mobilům na Gao, jednomu po druhém; nicméně se to tak praktikuje dál, protože se to osvědčilo. Jeden hlas, který sděluje pravdu, je údernější než celé flotily a armády z dlouhodobého pohledu; vyžaduje to dlouhou dobu; ale času má Ekumen spoustu… Ty ne, ozval se vnitřní hlas, ale pod tíhou mých argumentů zmlkl a já jsem dorazil do paláce k audienci u krále o Druhé hodině klidný a odhodlaný. Ovšem už v předpokoji, než jsem vůbec spatřil krále, jsem měl pozbýt klidu i odhodlanosti.