Stráže a služebnictvo v paláci mě dlouhými chodbami a síněmi královského domu uvedli do předpokoje. Pobočník mě požádal, abych počkal, a zanechal mě samotného v místnosti s vysokým stropem a bez oken. Postával jsem tam, vyšňořený na audienci u královského majestátu. Prodal jsem svůj čtvrtý rubín (průzkumníci totiž nahlásili, že Getheňané si cení drahokamů stejně jako Terrané, a tak jsem si na Zimní planetu přinesl plnou kapsu drahokamů, abych nestrádal) a třetinu zisku jsem utratil za oblečení na včerejší průvod a dnešní audienci: všechno jsem měl nové, velmi těžké a důkladně vypracované, jak je u oblečení v Karhide běžné; bílá košile spředená z proužků kožešiny, šedé kalhoty pod kolena, dlouhá tunika z modrozelené kůže, podobná kytlici, zvaná hieb, nová čepice, nové rukavice, zastrčené ve správném úhlu pod opaskem, spuštěným přes hieb, nové vysoké boty… Jistota, že jsem dobře oblečen, jen posilovala můj pocit klidu a odhodlání. Klidně a odhodlaně jsem se rozhlížel kolem sebe.
Podobně jako celý královský dům i tato místnost byla vysoká, červená, stará, holá, ve vzduchu bylo cítit zatuchlý chlad, jako by sem průvan nepřicházel z jiných místnosti, ale z jiných staletí. Oheň v krbu sice praskal, ale k ničemu to nebylo. Ohně v Karhide mají zahřát duši, ne tělo. Mechanicko-průmyslový věk vynálezů byl v Karhide nejméně před třemi tisíci lety a za těch třicet století vyvinuli vynikající a hospodárné ústřední topeni, využívající páru, elektřinu a jiné látky; ve svých domech ho však neinstaluji. Kdyby ho zavedli, pozbyli by zřejmě svou fyziologickou odolnost vůči počasí, jako když arktickým ptákům drženým v teple a pak znovu vypuštěným ven omrznou nohy. Mně, tropickému ptákovi, však bylo zima, jinak zima venku, jinak zima uvnitř, ale ustavičně jsem byl více či méně prokřehlý. Abych se zahřál, popocházel jsem sem a tam. Kromě mě a krbu toho moc v tomto dlouhém předpokoji nebylo: stolička a stůl, na němž stála mísa s protáhlými kamínky a starodávné rádio z vyřezávaného dřeva se stříbrnými a kostěnými intarziemi, parádní ukázka řemeslné dovednosti. Hrálo šeptem a já jsem ho nepatrně zesílil, protože jsem zaslechl, že monotónní skandováni či prozpěvování, které se celou dobu z rádia linulo, vystřídal přehled zpráv z paláce. Karhiďané zpravidla moc nečtou a raději zprávy i literaturu slyší, než vidi; knihy a různé typy televizního přenosu jsou méně běžné než rozhlas, a noviny neexistují vůbec. Ranní přehled zpráv jsem zaspal a i teď jsem poslouchal na půl ucha, myšlenkami jsem byl jinde, dokud mou pozornost neupoutalo několikeré opakováni stejného jména. Zastavil jsem se. Co to hlásí o Estravenovi? Právě četli znovu nějaké prohlášeni.
„Therem Harth rem ir Estraven, lord z Estre v Kermu, pozbývá tímto nařízením svou hodnost v království a křeslo ve shromážděních království a je vykázán z království a všech panství Karhide. Neopustí-li království a všechna panství do tři dnů nebo navrátí-li se během svého života do království, budiž kýmkoli zabit bez vynesení rozsudku. Žádný občan Karhide nedovolí, pod trestem uvězněni aby na něho Harth rem ir Estraven promluvil nebo pobýval v jeho domě nebo na jeho pozemcích, zároveň se všem občanům Karhide zakazuje dávat a půjčovat mu peníze či zboží, jakož i splácet případné dluhy, pod trestem vězení a pokuty. Vězte, spoluobčané Karhidané, že zločin, pro který je Harth rem ir Estraven vyhoštěn, je zločin zrady: soukromě i veřejně ve Shromážděních a paláci prosazoval, zastíraje to svou oddanosti králi, aby Karhide odhodila svou svrchovanost a vzdala se své moci a stala se tak méněcennou podřízenou zemi v jistém Svazu národů, k čemuž budiž ihned řečeno že žádný takový Svaz neexistuje, jsa pouhým vynálezem a nepodloženým výmyslem jistých zrádců osnujících spiknutí, jejichž cílem je oslabit autoritu krále a tím celé Karhide ve prospěch skutečných a existujících nepřátel země. Odguymy Tuwa, Osmá hodina, palác v Erhenrangu: ARGAVEN HARGE."
Toto nařízení bylo vytištěno a vyvěšeno po městě na některých vchodech a ukazatelích u silnic a to, co uvádím, je doslovný přepis jednoho takového výtisku.
Moje první hnutí mysli bylo prosté. Vypnul jsem rádio, aby nemohlo dál vysílat důkazy proti mně, a prchal jsem ke dveřím. Tam jsem se samozřejmě zastavil. Vrátil jsem se zpátky ke stolu a krbu a stál jsem. Už jsem nebyl klidný a odhodlaný. Chtěl jsem otevřít pouzdro a vytáhnout ansibl a poslat na Hain signál Poraďte! Naléhavé! I toto hnuti mysli jsem potlačil, protože bylo ještě pošetilejší než to první. Naštěstí jsem neměl čas na žádná další. Křídlové dveře na konci předpokoje se otevřely a pobočník ustoupil stranou, abych mohl projít, a ohlašovaclass="underline" „Genly Ai" – jmenuji se Genly, ale Karhiďané nedovedou,l' vyslovit – a nechal mě v Červené síni s králem Argavenem XV.
Ohromná vysoká a dlouhá místnost, tahle Červená síň královského domu. Ke krbům málem nedohlédneš. Málem nedohlédneš ani na trámový strop, ověšený červenými zaprášenými závěsy a praporci, otřepenými věkem. Okna jsou pouhé skulinky či štěrbiny v tlustých zdech, světel málo, mdlých a vysoko umístěných. Završuji svou šestiměsíční pouť ke králi a mé kroky doprovází vrzáni nových bot.
Argaven stál před prostředním krbem, největším ze tří, na nízkém, rozměrném stupínku či pódiu: malá postava v načervenalém přítmí, s vyklenutým břichem, velmi vzpřímená, tmavá, na jeho siluetě nic výrazného kromě záblesků velkého pečetního prstenu, který měl na palci.
Zastavil jsem se u hrany stupínku, jak jsem byl poučen, a nedělal a neříkal nic.
„Přistupte, pane Aii. Posaďte se."
Poslechl jsem a usadil se k prostřednímu krbu na židli vpravo. Tohle všechno jsem měl nacvičeno. Argaven si nesedl; stál tři metry ode mne, za zády mu s hučením šlehaly plameny v krbu a po chvíli mě vybídclass="underline" „Řekněte mi, co máte na srdci, pane Aii. Přinášíte prý vzkaz."
Obličej, který se ke mně obrátil, hrou ohně a stínu brunátný a jakoby rozrytý krátery, byl nezajímavý a krutý jako měsíc, ten matný červenohnědý měsíc Zimní planety. Argaven teď vypadal méně královsky a méně mužně než z dálky, když byl mezi svými dvořany. Měl slabý hlásek a svou divokou pomatenou hlavu držel v úhlu, který budil zdáni zvláštní arogance.
„Můj pane, co jsem vám chtěl říct, se mi úplně vykouřilo z hlavy. Právě jsem se totiž dozvěděl, že lord Estraven upadl v nemilost."
Argaven se tomu zasmál, nápadně afektovaně zkroutil obličej. Jeho rezavý smích připomínal běsnící ženu, která předstírá, že se dobře baví. „Čert ho vem," řekl, „toho pyšného a falešného křivopřísežníka a zrádce! Vy jste s ním včera večer jedl, že? A on vám vyprávěl, jak je vlivný, jak ovládá krále, jak se vám se mnou bude snadno jednat, protože on o vás se mnou mluvil, ne? Že vám to říkal, pane Aii?"