Dole na Zemi… Každý nováček říká „dole na Zemi“, a jakmile začne říkat „nahoře na Zemi“, pak teprve je z něho ten správnej šutrák.
Konečně se ozvalo „Nedomý“, já se rozhlíd, jako kdyby tam měl bejt i jinej Nedomý kromě mě, a pak mi došlo, že jsem to já, vstal jsem a trochu prkenně šel k těm dvěma mazákům, co na mě čekali ve dveřích skafandrový komory.
Pomáhali mi navlíknout na sebe těžkého sněhuláka a já se v duchu divil, že mají tu péči, protože v přijímači se dbalo hlavně na to, aby si nováček od první chvíle stačil sám.
„Kdyby to ruplo,“ opakoval instruktor tisíckrát denně a nikdy nedodal, co by mělo rupnout (zřejmě tu mohlo rupnout cokoli), „kdyby to ruplo, každej jede po vlastním prkně, na vlastní pěst.“
No a ti dva mě oblíkali jako prvňáčka, když jde poprvé do školy.
Konec konců, byl jsem v jistém smyslu prvňáček.
Jeden mi hermetizoval pracáky, druhej nasadil přílbu. Tvářili se přitom slavnostně, jako kdyby mě pasovali na krále.
Když bylo všechno hotovo, ten, co mi nasadil přilbu, mě plesknul po rameni.
„Jedeme,“ uslyšel jsem v přílbě.
Úzkým průchodem jsme vešli do přechodové komory. Vzpomněl jsem si na výtahy „tam dole na Zemi“ (byl 'jsem zelenáč'); ve výtahu taky nevíte, co dělat, připadáte si hloupě, když se máte na někoho dívat, tak raději čučíte do stěny. A kam s rukama? Podél těla? Složit je za záda? Oba mazáci stáli a nonšalantně čekali, jeden se opřel zády o stěnu a založil si ruce na prsou, druhý maličko popocházel a klepal se pěstí do dlaně. Raději jsem nedělal nic, nepokusil jsem se napodobit ani jednoho, ani toho druhého, protože by se mi to nepodařilo: tolik už jsem se naučil, že jsem věděl, co je to za prevít, ty pracáky a pracovní rukavice, že to není jen tak snadné založit si ruce na prsou a zatnout pěst.
Barevná návěst tlakoměru zčervenala, a to znamenalo, že v komoře nastal „tlak nula“. Netrpělivější z obou mazáků udeřil pěstí do čidla zámku a ocelové dveře propusti zajely do lůžka v prahu.
Průvodci mě uchopili šetrně za lokty a vyšoupli propustí ven. Chvilku to trvalo, než jsem si zvyknul na to kontrastní osvětlení a taky než jsem spatřil skupinku mužů, kteří tu pracovali, všichni v těžkých sněhulácích, samozřejmě notně obnošených.
„To je údržbářská četa,“ ozval se mi v přílbě jeden z průvodců. „Pojď, ukážem ti, jak to vakuový svařování vypadá v praxi.“ To byl jeden z hlavních učebních předmětů přijímače, tohle vakuové svařování.
Přistoupili jsme blíž. Ti chlápkové si nás nevšímali. Jeden vlekl dlouhatánský nosník z toho mizerného lunárního železa, kterého se tenkrát používalo na Měsíci ke stavebním konstrukcím: protože tu nebyla atmosféra, nemohlo zkorodovat a v nízké gravitaci nemuselo mít kdovíjaké mechanické vlastnosti
Dva údržbáři naváděli gestikulaci nosiče a ostatní přihlíželi. My tři jsme se zastavili opodál.
Jeden z obou mých průvodců, ten agilnější, který v přechodovce podupával a tepal do dlaně, zvednul najednou ruku. Chlápek s nosníkem se k němu otočil a celý ten nosník se dal do pohybu, jeden konec se ke mně blížil, pomalu, neúprosně.
Chtěl jsem uskočit, ale nešlo to (teprve později jsem si uvědomil, že ten druhý kuliferda v tu chvíli přiskočil a přidržel mě zezadu).
Zoufale jsem vykřikl a pozvedl ruce, abych nosník zachytil. Pracáky byla jako z olova, rukávy snad ztuhly (jak by ne, když mi je ti lumpové nastříkali petrifikačním plastem); a už tu byl nosník, obrovitý, zaplňoval celé moje zorné pole.
A bum.
Nosník narazil na moji přílbu a ta, přestože byla nerozbitná a nesla na sobě ne jednu, ale tři značky tří různých a na sobě nezávislých úředních zkušeben: státní, firemní a lunární, tahle nerozbitná superpřílba udělala křach a dočista se rozsypala.
Mimoděk jsem zadržel dech, abych oddálil ten okamžik, kdy se začnu ve vysokém vakuu dusit, byl to reflex, nic víc, chyběla tomu byť jen špetka rozumu, protože ve vysokém vakuu člověk doslova vybuchne; vždyť co jiného člověk je než vak s tekutinou, uvnitř napresovanou na tlak jedné atmosféry, a v tlaku nula ta tekutina tryská všemi póry ven, krev teče ven a oči tečou ven a…
Ze mne ale neteklo ven nic. Plíce mě rozbolely. Oči, doposud křečovitě zavřené, jsem otevřel. Nadechl jsem se. Byl tu vzduch!
„Tímto tě pasuju na šutráka,“ křikl na mne někdo. Mazák, který mě prve potajmu nasprejoval a pak mě podržel, abych nestačil uskočit, si sundal přílbu. Křenil se, cenil zuby a měl zřejmě náramnou radost z toho podařeného šprýmu.
„Ty hajzle!“ rozkřikl jsem se na něho.
Smál se ještě víc. Ten můj vztek zřejmě patřil k věci. „Dobrý, co? Sežral jsi to i s navijákem.“
Ne, nemohl jsem vědět, že prostranství před propustí je kryté plastikovou bublinou, instruktor nám o ní nic neřekl, takže jsem fakt nemohl tušit, že je to nejnovější bezpečnostní opatření, další sichrovačka, a že kdo chce projít opravdu ven, musí se protáhnout taky takovou kepkou, které jsou v hermetických přepážkách dole na šachtě. Ne, nemohl jsem prokouknout tu surovou boudu, kterou mi nachystali.
I druhý mazák sňal přílbu.
„Tohle je křest každýho nováčka,“ vysvětloval. „Teď se vrátíme dovnitř, ale ani muk, rozumíš? Touhle zkouškou musí projít každej.“
Vrátili jsme se propustí do přechodovky, prošli skafandrovou komorou a vešli do čekárny.
Kluci na mně viseli očima. „Tak co?“
Jste zelenáči a já jsem už pasovanej na šutráka; každej si musí ten křest odbejt, to je nepsanej zákon týhle báze. A hovno zákon, řekl jsem si.
„Je to bouda. Venku není vakuum. Vyvedou vás ven, rozbijou vám přílbu a pak vám řeknou, že vás tímto pasovali na šutráka. Že je to prej tady zvyk. Tak já,“ obrátil jsem se na ty dva kuliferdy, „já na takový zvyky seru.“
Jeden neřekl nic, chvilku si mě prohlížel a pak odešel. Ten druhej vypochodoval za ním, ve dveřích se otočil a řekclass="underline" „Skončil jsi.“
Vyšel ven a zabouchnul za sebou dveře.
Otočil jsem se ke klukům. Usmál jsem se.
Ani jeden z těch tří nádivů mi úsměv neoplatil. Naopak, dívali se na mě hůř než ti dva mazáci.
Pochopil jsem, že jsem jim zkazil křest, že jsem pokazil hru, která se jich týkala, že jsem kazimír a křivák a že se oni postarají o to, abych skončil, že oni, nováčci, vykonají za mazáky tu špinavou práci a zatočí se mnou, jak si zasloužím.
Je vám to dost jasný? Je vám dost jasný, jak sám jsem žil těch osmnáct měsíců služby na Českopolský?
7/
Tím, co jsem až do teďka řekl, nechci naznačit, že by snad na šachtách a v bázích nebyla soudržnost. Byla tam.
Háček spočíval v tom, že jste soudržnost nepocítili, když jste byli — tak jako já — jenom havíř. Museli jste bejt havíř a ještě něco k tomu. Havíř a Pražák. Havíř a buzerant. Havíř a pašerák alkoholu. Havíř a funďák. Dokonce to platilo i takhle: funďák a havíř, pašerák a havíř. A tak dále.
Třeba to nebylo moc pěkně zařízené, ale jenom díky tomu tady teď sedím a vzpomínám na staré časy. Jinak by všechen ten kyslík vyletěl z mého sněhuláka tou pěknou dírkou, co jsem měl na prsou, už proto, že doveda Kat by tu dírku pořádně rozšířil, takže by to nebyla dírka, ale díra jaksepatří.
Zabránili mu v tom — trochu se stydím to říct — citróni čili policajti; přezdívku dostali podle barvy skafandrů, hádejte, jaká byla.