„Sestupte, ale pomalu a jeden po druhým! Zasado, ty slezeš a budeš jim odebírat zbraně. Jednomu po druhém! Naházíš je na plošinu.“
„Tak je to správné,“ jásal hlásek na té protivné komáří frekvenci.
„Vy jste se zbláznili,“ ozval se psomuž. „Tohle je vzpoura. Teď už vám nepomůže vůbec nic, rozumíte? Ani Jednička vás nepřijme. Neblbněte, chlapi. Rozumíte? Fríport snad přijme uprchlíky, ale s povstalcema po právu zatočí!“
„Nenechte se ukecat,“ zapípal komár. „Muslimové jsou i na Jedničce.“
Teď mi svitlo! Náš policajt — osvoboditel byl zakuklený muslimský funďák, člen stejného bratrstva jako Zasada! Právě makal na významném zkrácení povinného pobytu v muslimském pekle. Za obětavou pomoc spoluvěřícímu mu strhnou nějakých sto tisíc let trestu. Zase je o krůček blíž k ráji!
„Zasado, ty přece víš, na koho se na Jedničce obrátit. Řekni, jo nebo ne.“
„Jo,“ ozval se Zasada.
Byla to zpropadeně složitá domluva.
Náš osvoboditel k nám mluvil na varovné frekvenci, kterou fónie policajtských skafandrů nedokázala přijmout. Jenže naše odpovědi slyšeli policajti všichni. Tak se stalo, že Zasadovo “jo“ si psomuž špatně vysvětlil.
„Takže souhlasíte?“ zaradoval se.
„Ne,“ odpověděl Zasada. To zase vyděsilo našeho osvoboditele, mo-hamedánského policajta.
„Tak jo, nebo ne?“ zapípal.
„No jo!“
„Tohle je jako u blbejch,“ poznamenal jsem. V tu chvíli už všichni policajti sestoupili z plošiny, a jak byli naučený, seřadili se do vyrovnaného řadu. Snad si ani neuvědomili, jak směšně to vypadalo.
„Aby bylo jasno,“ považoval jsem za nutné prohlásit k nastoupenému mančaftu, „neberte ohled ani na nějaký 'jo', ani na 'ne'. My se ztrácíme z parády a dál si o nás už nedělejte starosti.“
Náš mohamedánský přítel citrón se připojil ke svým druhům. Náčelník mu nasadí bohovský nos za to, že si nechal sebrat bouchačku a umožnil tak útěk třem nebezpečným zločincům, ale co by pravověrný muslim neudělal, jen aby dostal vstupenku do ráje!
Osvoboditel zapípal na rozloučenou: „Aby bylo jasno, bratře Zasado, udělal jsem to jenom pro tebe, Alláh bude provázet tvoje kroky a bude tě ochraňovat při cestě na Bázi číslo Jedna. Na cestu jsem ti připravil dost potravin a kyslíku. Jsou to zásoby pro jednoho. Alláh ti pomůže zbavit se těch dvou nevěřících psů!“
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, oč tady běží. Ale došlo mi to. Chtěl jsem k tomu něco důvtipného podotknout, ale vtom se ozval Zasada: „Jestli cekneš, Kubo, udělám do tebe díru.“
Tím chtěl říct: jestli se pokusíš našeho bratra shodit, zabiju tě. Mířil na mne bouchačkou, kterou prozřetelně sebral z plošiny, jednou z těch bouchaček, které já — neprozřetelně — na plošinu položil.
A taky novopečený muslim Bejček, jak jinak, na mě mířil. Zprvu mě to překvapilo, protože jsem opravdovost jeho víry nebral vážně, ale pak jsem si připomněl slova našeho citróna-zachránce, že i na Jedničce jsou muslimové a že Zasada ví, na koho se obrátit. Bejček s ním bude držet muslimskou basu, aby mu mohamedáni pomohli z rejže.
A mne, nevěřícího psa, hodí přes palubu. Úplně jasně jsem cítil ve všech nervech, jak v něm roste odhodlání, jak ho ukazovák svědí, viděl jsem, jak pozvedá zbraň. Sbírá všechnu odvahu k tomu, aby mě zabil!
Kubo, Kubíku, řekl jsem si, jestli teď něco neuděláš, budeš na tom ještě hůř než prve, když ti tvůj přítel Kat roztrhnul tričko. Tenkrát jsi jenom umíral, ale teď budeš dočista mrtvej.
Nerozmýšlel jsem se dlouho. Stačil jeden jediný skok kupředu, a dřív než Bejček stačil přesunout záměrnou a náměrnou a takové ty přímky a křivky, které patří k balistice, zabral jsem za kliky, z trysek vytryskly plameny a ploštice vyletěla prudce vzhůru. Ještě štěstí, že kompjůtr kontroluje ovládání a že dokáže zabránit nejhoršímu a udržuje polohu v mezích nějaké normy, jinak by můj první pokus o vysokou pilotáž skončil krachem.
„Neblbni!“ rozkřikl se Bejček. „Pusť mě k tomu! Vždyť s tím neumíš zacházet!“
„Umím, jak vidíš,“ odpověděl jsem. V tu chvíli jsme se už ocitli nějakých padesát metrů nad povrchem a letěli — kam? Pryč od Českopolské. Kdybych měl pokdy se podívat dolů, viděl bych celý ten komplex, jak se zmenšuje; už vypadá jako pavučina, už jako sněhová vločka, chladiče se žebry do běla rozžhavenými sálají přebytečnou energii do prostoru (dnes je to směšné, ale ještě v půlce minulého století patřilo chlazení k největším technickým problémům měsíčních kolonií), vločka ztrácela přesné tvary, protože ji halil neviditelný příkrov jemňoučkého prachu a částeček spálených plynů.
Letíme, vy kluci machometánský, a kdybyste mi chtěli vyvést nějakou nezdobu, rozbijeme se tam o ty skály dole!
Bylo mi do smíchu, ale když jsem si uvědomil, jak je to daleko na Jedničku, a že ploštice je prostředek lokální dopravy s dosahem pětadvaceti kilometrů a že máme na palubě troje plíce a tři žaludky, ale vzduch a potraviny jenom pro jednoho, úsměv mi zmrznul na líci.
Máloco dovede zkazit náladu tak dokonale jako perspektiva, že se udusíte nebo zemřete hladem nebo obé najednou (pokud to jde).
8/
Dohoda to byla celkem jednoduchá, tedy, abych byl přesnější — jednoduše vypadala, když už jsme k ní dospěli.
Nejraději bych je oba vyklopil a pokračoval v cestě sám, to snad ani nemusím zdůrazňovat, jenže kompjůtr mi nedovolil udělat s plošticí otočku, která by katapultovala pasažéry ven. Navíc mě měli na mušce, a kdybych provedl něco opravdu jim nebezpečného, neváhali by riskovat havárii a naprali by to do mne z obou hlavní.
Nejraději by mě oba dva odpráskli a pokračovali v cestě beze mne, jenže já měl ruce na pákách a každý pokus o personální změnu na pilotním postu by měl za nevyhnutelný následek potyčku a havárii, a tu nechtěli riskovat, pokud to nebude úplně nutné.
Hnal jsem se v rozumné výši severovýchodním směrem, kde podle palubních souřadnic měla ležet Jednička. Světla Českopolské jsme měli už dávno za sebou, pozřela je zubatina prvního horského hřebenu, který jsme přeletěli. Pod námi byla pustina a tenkrát jsem opravdu nechápal, co na ní kdo může vidět poetického a zajímavého. Všude šutry a nic než šutry, trosky po kosmickým bombardování, které tu zuřilo před třemi miliardami let a které poďobalo měsíční tvář do té podoby, jakou blaťáci nahoře na Zemi obdivují dodnes. Rychle jsem si zvykl na ovládání raketové plošiny a po pěti minutách letu jsem se začal považovat za pilotní eso a mohl jsem věnovat alespoň část svého intelektu vymýšlení rafinovaných nadávek, jimiž jsem já, ateista, častoval oba mohamedány, jednoho fanatického funďáka a druhého upřímného jako vegeteriánská lasička v kurníku.
Oba mi opláceli stejnou, přičemž dlužno podotknout, že Zasada byl vynalézavější. Vyložil mně zejména, jaké slasti na mne čekají v džahannam, kam se bezesporu dostanu, a je to prý otázka už jen minut, kdy to bude.
Oděn budu do šatu z ohně, k pití mi dají vroucí vodu s hnisem a k zakousnutí dostanu ovoce ze stromu zak-kúm, které spaluje nitro. Ďáblové mi protáhnou řetěz žaludečním traktem a takto mě připoutají k osobnímu satanovi.
Upřímně řečeno, víc jsem se obával srážky se skaliskem než setkání se štíry velikosti osla, jimiž mi Zasada vyhrožoval. Také jsem sledoval indikátor paliva. Jeho očko červenalo, a to znamenalo, že se blížíme k akčnímu rádiu. Ještě kilometr nebo dva a dospějeme k bodu, odkud je ještě návratu. Palivo na zpáteční cestu ještě stačí.