Trvalo to dvě minuty a byli jsme tam. Takřka bezchybně jsem přistál mezi balvany a Zasada přestal spílat. Motory hučely ve volnoběžném režimu a i přes tkaninu rukavic jsem cítil jejich chvění.
„Stačí jeden pohyb rukou a jsme napadrť,“ varoval jsem je pro případ, že by si chtěli vyzkoušet svoje střelecké schopnosti. „Mám ruce na pákách, jak račte vidět.“
„Co dál,“ ozval se Bejček. Sklonil zbraň, to bylo dobré znamení.
„Seberte si pitivo a baštivo a dejchivo a pokračujte po svých.“
„A ty?“
„Vrátím se na Českopolskou.“
„Žvaníš,“ zapochyboval Zasada. „Nevěř mu, je to nevěřící pes, ďaur. Všichni ďaurové lžou.“
„Co jiného zbývá? Na Jedničku je to odsud dvě stě kilometrů. Ploštice by nás přiblížila o dvanáct kilometrů blíž. Zbývá sto devadesát, cirka počítáno. Šest dní usilovného pochodu. Ten váš machometánský ježíšek vám připravil dávku pro jednoho, doufám, že bohatou dávku pro jednoho. To by mohly být dvě chudé dávky pro dva. Rozhodně ale ne tři chudičké dávky pro tři. Všichni tři se tam nedostaneme. Vy dva se držíte jeden druhého jako achich a ouvej. Co jiného mi zbývá než se vrátit?“
„Zavřou tě.“
„Vás taky zavřou, chlapci. Ale to je vaše věc. Pokud jde o mne, jsem raději zavřenej než mrtvej.“
Tak nějak vypadalo východisko dohody. Zbývalo jen domluvit nějaké detaily. Akce nakonec proběhla tak, že Bejček vytáhl zásoby z nákladního prostoru ploštice, zatímco Zasada mi mířil na záda. Pak jsem vzlétnul o deset metrů, přesvědčil se, že Bejček položil zbraň na zem a poodešel o padesát metrů, a když Zasada hodil svou zbraň z paluby dolů, spustil jsem se zpátky až na výšku nula a milostivě ho propustil.
Nabral jsem zpáteční kurz, ale sotva obě postavičky zmizely za skalisky, přistál jsem a okamžitě zhasnul motor.
Ani chvilku jsem nepomýšlel na návrat na Českopolskou, kde mě dozajista čekal kriminál, eventuálně soudce lynč, pokud bych padl do rukou svým bývalým kolegáčkům, a nikoli přísežným služebníkům zákona. Můj plán se zakládal na prosté kalkulaci:
Na Jedničku se dostanu po šestidenním pochodu. Potřebuju především kyslík. Toho je v palivových nádržích ploštice pro regiment takových dejchalů, jako jsem já.
Dále potřebuju vodu. Tu si vyrobím dětinsky prostou reakcí kyslíku a vodíku. A konečně potřebuju jídlo. Nu, to si musím odepřít. Vydržím šestidenní pouti měsíční krajinou bez jídla? Kéž bych byl funďákem! Řekl bych: „Má šalláh“ a odevzdal bych se do rukou Alláhovi. Takhle jsem se mohl spolehnout jenom na sílu své nátury.
Budu se živit vztekem. Musím dojít už proto, že chci nadělat fašírku z dovedy, který si zahrál na kata, že chci zakroutit krkem Bejčkovi a Zasadu zavázat na uzel. Hodně práce pro jednoho člověka, ale dá se to stihnout. Pokud se ovšem dostanu na Jedničku, do jediného lunárního fríportu.
Několik hodin jsem strávil kutěním. Musel jsem vymontovat nádržku s kovovým kyslíkem, přizpůsobit dávkovač a spojit ho hadičkou s mým skafandrem. Hadičku jsem utěsnil polymerovou pěnou, naštěstí ve výbavě ploštice nechyběla.
Horší to bylo s vodou. Spálil jsem všechen zbylý kyslík s vodíkem a načerpal jí dobrých šedesát litrů, ale okamžitě zmrzla na kámen. V tom byla určitá výhoda — ponesu ji na zádech jako ruksak, bez nádoby. Jak ji ale dopravím dovnitř sněhuláka k mým ctěným žíznivým rtům? Budu ji sekat na kostičky a vsouvat dovnitř propustí pro suchou stravu, tou mrňavou kepkou, která je vespodu bubliny.
Když bylo všechno hotovo, na několik hodin jsem si zdřímnul a pak se vydal na pochod. Nebyla to žádná zábava a není divu, že jsem nikdy později nezahořel pro pěší turistiku. Kostku ledu na zádech, schránku s kyslíkem na břiše, omotaný lanem, v ruce kovovou tyč ohnutou do háku, aby mi sloužila jako cepín; takto vybaven jsem se vydal na tu dlouhou anabázi, která měla skončit buď v pekle jménem hávija, nebo v ráji zvaném Jednička.
Šel jsem jako stroj, myšlenkami upnutý jenom na ukazatel směru napájený informacemi z neviditelného navigačního satelitu, který visel na stacionární dráze někde v černi nad mou hlavou. Útesy tu naštěstí nebyly tak strmé, jak si o nich blaťáci povídají, a tak jsem v prvním dnu ušel -podle mého odhadu — dobrých čtyřicet kilometrů, aniž bych se mimořádně zchvátil. Hlad jsem ovšem měl přenáramný a z kostky ledu na mých zádech znatelně ubylo.
Odpočíval jsem několik hodin, pohroužen do mrákotného spánku, ze kterého mě burcovaly strašlivé vidiny, zejména pak sen, kdy jsem se ocitl nahoře na Zemi a divnou shodou okolností jsem musel zpátky do školy. Paní učitelka měla pro můj případ pochopení.
„Je to nemilé nedorozumění, pane Nedomý, zavinil to počítač, to se stává. Nemůžeme ale proti tomu nic dělat, nikdo nechceme mít nepříjemnosti, jak jistě uznáte.“
To jsem samozřejmě uznal a podle jejích pokynů jsem si sedl až do poslední lavice, protože jinak by děti přese mne neviděly.
„Můžete se pod lavicí dívat na telku, ale diskrétně, aby to děti nerušilo.“
Jenže děti to rušilo, chtěly se taky dívat, takže učitelka musela přitvrdit.
„Nedá se nic dělat, pane Nedomý, musíte tu telku schovat. Pište s námi: Má-ma má ma-so. Ema mí-sí. Máme má-lo ma-sa?“
Probudil jsem se vlastním křikem a byl jsem celý šťastný, když jsem kolem sebe spatřil lunární pustinu ozářenou Sluncem. Plesnivka byla v tu dobu vidět jako srpek. Ani se mi po ní nestýskalo. Tam někde na mě čeká ta protivná učitelka.
Namáhavě jsem vstal. Nohy mě bolely jako zpřelámané a tenkrát jsem zapochyboval, že dojdu, protože jsem měl pocit, že jsem na konci sil.
A další událost mi vzala i ten zbytek dobré nálady. Udělal jsem sotva šest kroků, když tu proti mně vystoupil zpoza skaliska Bejček a mířil na mne čtrnáct padesátkou.
Zavřel jsem oči, ale nepomohlo to, přízrak neodešel za paní učitelkou, stál dál na svém místě, i když jsem oči znovu otevřel.
„Tak to do mne napal,“ řekl jsem. „Na co čekáš?“
„Já to věděl, že půjdeš za náma. Ty by ses nikdy nevrátil.“
„Nikdy. Proč to protahuješ? Střílej.“
„Jerzy si zlomil nohu.“
Chvilku to trvalo, než mi to došlo.
„Spadnul, blbec. Je to měkkota. Blbej, podělanej, funďáckej měkkota. Celej včerejšek prohekal, že nedojde, a kvečeru klopejt a od tý doby už jenom řval. Teď omdlel.“
„No a co?“
„Pomůžeš mi ho nýst. Von jedinej se zná s muslimama na Jedničce.“
„Hovno.“
„Dám ti jeho díl žrádla. Tady máš, chytej.“
Ve slunečních paprscích se zaleskl roubík suché stravy omotaný ochranným obalem. Lidi, já se nikdy tak dobře nenajed jako toho rána tenkrát.
„Poneseme ho. On žrádlo nepotřebuje. Ani ho nedokáže sníst, jenom blábolí. Budeme mu dávat vodu. Tý máme dost.“
Nesli jsme ho dva dny. Co k tomu dodat?
Dovedete si představit dva chlapy, spojené a rozdělené nejžhavější nenávistí, jak vlečou lunárníma kaňonama skučící a naříkající balík? Tisíckrát jsem chtěl Jerzym mrsknout o skály, a Bejček určitě taky, tisíckrát jsem mu chtěl rozmlátit bublinu, abych dosáhl na tu jeho rozšklebenou hubu a zastavil jeho nářek, a jenom to pomyšlení, že v jeho machome-tánské makovici je ukryto to tajemné „Sezame, otevři se“, díky kterému se on, Bejček a snad i já dostaneme pod ochranu muslimů na fríportu zvaném Jednička, mi zabránilo ve vraždě.