Nesli jsme ho pláněmi v bludišti balvanů velkých jako pětiposchoďový dům, po laně tahali do strmých strání a na druhé straně ho opatrně jako košík vajec spouštěli, vyzkoušeli jsme stero způsobů, jak ve dvou nést třetího, a pokaždé jsme mysleli, že se narodil geniální objev přepravy nákladu bez námahy, a pokaždé následovalo zklamání. Říkám, že jsme ho nesli dva dny, ale sám nevím přesně, jak to vlastně bylo, protože jsme postupovali v nepravidelných etapách, někdy jsme naráz usedali, aniž jsme se domlouvali, a okamžitě usínali, nedbajíce skučení Jerzyho Zasady, který prožíval první etapu očistce ještě za svého svatého života.
Na začátku třetího dne nás probudilo Jerzyho mlčení.
„Von usnul,“ řekl Bejček.
„Von umřel,“ opravil jsem ho.
Naklonili jsme se nad ním. Moje bublina bouchla do Bejčkovy bubliny a obě naše bubliny žuchly do Zasadovy bubliny pod námi.
V determálním transparentu bubliny jsme sotva viděli obrysy jeho tváře. Černý obličej zarostlý hustým strništěm. Dvojice očí svítila v šeru. Čekali jsme minutu, dvě, tři, jestli ty oči mrknou.
„Mrknul,“ řekl Bejček.
„Nemrknul. To ty jsi mrknul.“
Jistej jsem si ale nebyl.
„Hergot já nemrknul, to von mrknul.“
„Neříkej,hergoť, muslime, říkej 'má šalláh'. Nemrknul. Je mrtvej jako ty kameny tady kolem.“
„Jakejpak muslim, ta sranda skončila,“ zavrčel Bejček. Prsty se mu sevřely na pažbě čtrnáct padesátky.
„Tak snad pudem, ne?“ řekl jsem klidně.
„Já pudu určitě,“ odpověděl záhadně, ale ne dost záhadně, aby mi okamžitě nedošlo, co tím myslí.
„Já pudu taky,“ řekl jsem. „Můžeš mi v tom zabránit jenom tím, že mi ustřelíš hlavu.“
„To tak,“ zavrčel, „abych měl na krku vraždu. Dělej si, co chceš. Já pudu. Ty si dělej, co chceš. Ale na moje žrádlo zapomeň.“ A šel a zásoba potravin kráčela s ním.
Vykročil jsem za ním. Po mrtvém mohamedánovi jsem se ani neohlédl. Přece jenom je to citrón citrónská. Ví dobře, že mrtvola se na Měsíci najde i po tisíci letech přesně v tom stavu, jaká byla začerstva, a kolem ní všechny stopy, které kriminalistům stačí k určení vraha. Moji vraždu by neospravedlnil žádnou sebeobranou. To by mu prošlo před třemi dny, kdy jsme tancovali kolem ploštice. Tenkrát se dalo sehrát ledacos, mohl by vyrobit i dodatečné stopy a vedlejší důkazy, které by utvrdily vyšetřovatele v přesvědčení, že jsem střílel první.
Ale tady, v pustině, po dvoudenním společném pochodu? Dva muži, jeden výstřel, jedna zbraň, jednoduchá aritmetika, sečteno, podtrženo -a výsledek je vražda prvního stupně.
Putovali jsme dál. A oba jsme hovořili nahlas sami k sobě, ale fónie poctivě přenášela hlas jednoho ke sluchu druhého.
„Přijdu včas,“ opakoval Bejček. „Přijdu včas, před tím svinským termínem paragrafu šest. Přijdu včas. Vrátím se domů.“
A já opakovaclass="underline" „Zabiju tě. Chtěl jsem zabít Zasadu, ale toho už odnes čert. Teď jsi na řadě ty, hajzle. Jako třetího si podám pana popravčího. Zabiju vás oba.“ A tak pořád dokola.
Trvalo to celý den, než mu ruply nervy. Já byl zmátožený, taky napůl zblblý písničkou, kterou jsem si do omrzení opakoval, opravdu sám pro sebe, ale nahlas, a tak jsem nečekal, že na mne zaútočí. Ruply mu nervy, ale na správným místě. Kráčeli jsme v odstupu několika kroků po úzké stezce, strž vlevo, strž vpravo, jedna šerednější než druhá.
„Zabiju tě,“ říkal jsem právě, když tu se otočil a se zuřivostí, která nedělala ostudu jeho zvířecímu jménu, se na mne vrhnul a udeřil mě oběma rukama do prsou do těch míst, kde pěna pokrývala trhlinu ve skafandru.
Zatápal jsem kolem sebe, ale rovnováhu jsem nechytil a spadl jsem nazad. Uslyšel jsem suché třesknuti — to se roztříštil můj blok zmrzlé vody, či spíš blůček, který mi po té dlouhé štrapáci zbyl. Ale to v dané chvíli nebyla moje hlavní starost. Víc mě zaměstnával pád, hroucení, řícení, strhl jsem lavinu kamenů a měsíčního prachu, marně jsem se snažil zachytit, zastavil jsem se až na dně, nějakých patnáct metrů pod úrovní stezky.
Bejček stál nade mnou, docela maličký jako nějaký zlý skřítek, i když byl oblečený jako saniterák. Sluneční paprsky mu dělaly aureolu kolem přílby.
„Tady zdechni,“ popřál mi srdečně. „A chytej. Je v ní jeden banán. Miř dobře, uspoří ti to trápení.“
Rozpřáhl se a hodil mi dolů tu čtrnáct padesátku. Snad to myslel jako akt milosrdenství, ale spíš se s ní už nechtěl tahat. Proč taky, když jeho protivník spadnul do pasti. Navíc, až najdou moje tělo s puškou podél těla, snáze obhájí tvrzení, že jsme byli nejlepší kamarádi až do poslední chvíle.
Chytil jsem zbraň a bez rozmýšlení jsem ji na něho namířil a vypálil. Mířil jsem špatně. Exploze vyrvala tunu horniny a hodila ji Mléčné dráze do náruče. V oblaku prachu mě Bejček naposledy proklel. Bezpochyby mě proklínal dál, když už pokračoval v cestě, ale jak známo na Měsíci fónie za rohem nefunguje. A Bejček byl v pěti minutách za devaterým rohem, obtížen už jen nákladem vody a potravin a snad i svým svědomím.
Já zatím dole smutně vesele umíral, loučil jsem se s mámou a fotříkama a malou Alenkou a všema holkama a postupně jsem v duchu navštěvoval všechny kamarády a vedl s nima moudrý řeči a dost možná, že bychom společně i něco vymysleli, třeba zrovna tu žárovku. Jenže jsme nevymysleli nic.
Když jsme byli v nejlepším, táhla kolem nějaká výprava selénologů a vytáhla mě ven.
Na Jedničku mě dopravili čtyřiadvacet hodin poté, kdy mi propadla lhůta k návratu na Zemi stanovená paragrafem šest.
Má šalláh, jak by řekl nebožtík Jerzy Zasada.
A co tomu říká přítel Bejček? Jak dopad? A co na Českopolské? „To nevíte? Už je to tejden, co se celej ten turnus v pořádku vrátil nahoru na Zem. To musel byt šikovný chlapík, ten Brunza. Zařídil to chlapcům moc dobře. Jaký je to člověk? Znal jste ho dobře?“
Tak turnus je zpátky na Zemi u svejch manželek a holek a dětí a kamarádů a mámu tátů a já dřepím na šutru jako šutrák jeden šutrácká. Má šalláh.
II. ČÁST. PRŮKOPNÍCI
1/
Můj starožitnický krámek stál stranou hlavní třídy, a jenom kdybych otevřel dveře, vystrčil hlavu a nastražil ucho, uslyšel bych hukot davu, který se valil dnem i nocí nahoru a dolů jako melasa.
Byl to hukot desetitisíců a dvakrát desetitisíců kroječů (Dědek Čuchák by mě v tom okamžiku přerušil ve vyprávění a zabručel by mi za uchem, že nelze mechanicky násobit počet hlasů dvěma, neboť z davu nemůžeme vyloučit určité procento jednonohých, a já bych na to odpověděl, že jednonohý má protézu a ta taky dělá hluk, a on by na to bziknul, že kročej protézy nelze započítávat do kročejů nohou, protože protéza je původu anorganického, podobně jako hůl nebo berla, takže pokud bych započítával do kročejů protézu, musel bych do počtu zahrnout i ťukání holí a cvakání berel, a já bych na to opáčil, dědku, vzpamatuj se, kdy naposledy jsi viděl člověka s holí, natož pak s berlemi, a on by na to odpověděl… nu odpověděl by, je to strašnej chlap, tenhle Dědek Čuchák, je strašnej teď a nebyl lepší ani před těmi padesáti lety, v tom pětadevadesátým roce).
Každý hlas je jiný, některý patří muži, jiný ženě nebo dítěti, někdo se směje, někdo hudruje, nebo dokonce nadává, někdo křičí a někdo šeptá, lidé se tlačí ve frontě před kasou Iluzina, je jich tu na pět stovek jenom bezprostředně na hlavni třídě, jeden z největších taháků turistického byznysu na Luně, největší koncentrace emocí ve Sluneční soustavě, tak je to napsané na plakátech, navíc to jsou emoce necenzurované, nevy-miškované, neupravované, syrové jako brambor, lidé se tlačí ve frontě a křičí na sebe, vezmi hned dva lístky, nepředbíhejte, kam se to tlačíte, člověče, Pepo, nech toho, je to pod tvoji úroveň, přece si nenechám foukat do polívky od takovýho floutka, kdo je u vás floutek, a tak podobně, dívčí smích do toho zvoní, holky se smějou a mají radost, že uvidí opravdové facky, to je lepší než iluzin, až se vynadívají, půjdou do bistra na zmrzku, je jich tu na tisíce.