„Hu,“ poznamenal varovně. Naslouchátko přilepené za mým levým uchem se rozhovořilo. „Bacha na něho,“ tím Dědek myslel Čahouna Dumulína. „V rukávu má nějaký kovový předmět.“
„Jo,“ odpověděl jsem. Opřel jsem se dlaněmi o pult tak, abych prstem dosáhl na senzor psychiny trvale namířené právě do toho místa, kde stál zákazník. Taky zařízení z dob funďáckých kraválů. Tehdy ho měli všichni živnostníci, a když vlna násilností opadla, nechali si ho odmontovat. Já ne. Co kdyby někdy přišel do mého krámu Kat?
„Smím?“ otázal se Čahoun.
„Jak je libo. Není nabitá.“
Vzal zbraň do rukou. Nedělal to poprvé. Nasadil si ji na rameno sebejistým pohybem elitního střelce z těch zlatých dob, kdy jsem tady na Luně začínal.
„Já vám ji jenom ukazuju,“ upozornil jsem ho. „Nenabízím. Není na prodej.“
„Chybí mi do sbírky,“ řekl. „Zaplatím vám, kolik budete chtít.“
Podíval se mi do očí a dodaclass="underline" „Pokud je pravá, ovšem.“
„Pochybujete o tom?“
Dědek opět varovně zahuhlal a za uchem mi to zaštěbetalo, ale já už jel po svém surfovém prkně na hřbetu vlny hněvu. Že jsem si nedal pár facek! Nikdy to nedopadlo dobře, když jsem na tohle prkno vlezl.
„Nevím. To je jediné, co k tomu můžu říct. Jak račte vědět, pane Nedomý, jsem vědec, a jsem tedy zvyklý uvažovat exaktně.“
„Tak se přesvědčete,“ vybídl jsem ho. „Máme tady veškerou výbavu.“ Souprava antik-kitu, elektronový mikroskop, rentgen a všechny ty krámy stály v rohu.
„Kdybyste proti tomu nic neměl,“ řekl zdvořile, „raději se spolehnu na vlastní pomůcky.“
Dědek Čuchák mě kolébavě obešel a položil na zbraň obě ruce: tu pravou, pokrytou jizvami, i tu umělou, na které se kovové klouby draly dírami v plastikové kůži na světlo boží. Tisíckrát jsem ho nabádal, aby si ji nechal vyměnit! Jenže tady šlo o ztrátu tváře. Dědkovi ovšem na tváři nezáleželo ani v doslovném, ani v přeneseném slova smyslu. Jenže já byl ještě v tom věku bezmála osmdesáti let ješitný prudina. Loktem jsem Dědka odstrčil a doslova mu vyrval zbraň z rukou.
„Jen ať si pán poslouží.“
Čahoun se nám podivuhodně přerodil. Když prve přišel, byl jako mílius, šoupal nožkou, hovořil vlídně a vemlouvavě. A teď? Když viděl, že mě lapnul na háček, ztvrdnul, nabyl sebejistoty a taky ještě trochu vyrostl. Div nám neudělal hlavou díru do stropu.
Vytáhl z rukávu plochý předmět. Tenkrát jsem nemohl vědět, co to je. Vypadalo to jako flétna nebo jako kalkulačka ze starých časů. Opravdu jsem nemohl tušit, že je to antik-kit té nejnovější generace. Vývojový typ, fasovali ho vědátoři ve vybraných historických ústavech.
Přiložil přístroj na hlaveň zbraně a přejížděl po jeho černém povrchu konečky štíhlých prstů. Jako z nesmírné hlubiny (přestože to mělo tloušťku dvě tři čísla) se vynořily chaotické obrazce, které se zvolna přeskupovaly, tvořily křivky, číslice a písmena, a já stál za pultem, zapomněl šimrat prstem spoušť psychiny a jenom jsem vyvaloval oči a čekal, co se z toho vyklube.
Co se vyklubalo? Inu, pěkné obvinění.
„Padělek,“ pravil Čahoun Dumulín.
„Vy jste se zbláznil,“ řekl jsem. „A i kdyby, co je vám do toho? Já vám tu věc nenabízel. Není na prodej.“
„A tyhle věci,“ ukázal po vitrínách rukou ozbrojenou tím všivým aparátem, „tyhle nejsou padělky?“
Jak se to vezme, pane Dumulín. Jak se to vezme: v jistém smyslu jsou, ale tak dokonalé, že jsou skoro pravé. Tamhle v koutě stojí antik-kit, jen si je vyzkoušejte. Jenže pan Dumulín nebyl včerejší a vytáhl na mě takové trumfové eso, které přebilo všechny karty, co jsem měl v ruce: eso jménem antik-kit nejnovější generace. Kolikáté asi? Páté? Šesté? Co na tom záleží.
Otevřely se dveře a do krámu vplula mladice pěknice. Nu, co bych neřekl plnou pravdu: byla překrásná. Mulatka, nohy dvojmo nastavený, bokama by se vešla do flašky, úplně by tam zapadla, až za prsa by se zachytila, to jo, protože tahle prsa, panečku, to byla nějaká sorta!
Svítila očima a usmívala se, asi proto, že jen co vstoupila, moje vetešnictví začalo vonět jako nějaký boutique z hlavní třídy (jsou jich tam tisíce, největší koncentrace elegance v celé Sluneční soustavě).
„Jak jsi pořídil, miláčku?“ zeptala se Čahouna.
„Špatně,“ pravil s výrazem nejhlubšího politování. „Tihle pánové jsou podvodníci.“
„Skutečně? Vypadají tak roztomile,“ poznamenala dívenka.
Podle toho, jak se na mě usmívala, musela mít ohromnou radost z toho, že mě vidí: asi se do mne zamilovala, vezme si mne za manžela a pořídí si se mnou děťátko.
„Vážený pane Dumulín,“ pravil jsem, ale oči mi uvízly v tom směru, kde stála ta krasavice, „tyhle tvrdý slova si nechte od cesty. Nevím, o co vám jde. Tu čtrnáct padesátku máme tady v krámě už dobrých dvacet roků, takže je to starožitnost sama o sobě. Jak jsem ji koupil, takovou ji mám; a na mém ukazovátku se jevila býti pravou, račte se přesvědčit, elektronkový mikroskop stojí támhle v koutě. Nemůžu za to, že ten váš čarovnej přístroj ukázal něco jiného. S ostatním zbožím je to nastejno. Já kupuju a prodávám. Lidi mi sem nosí pravé věci, ale taky falešné. Všechny zkoumám tím, co mám k dispozici. Až si opatřím takové ukazovátko, jaké jste ráčil vytáhnout z rukávu, přitvrdím kritéria, starožitností bude míň, ale zato budou dražší, takže pro mně jako pro obchodníka to vyjde nastejno, a když si nepolepším, rozhodně tratit nebudu. Frštendo?“
„Jawohl,“ přisvědčil Čahoun. „Já to chápu a rád bych i věřil tomu, co říkáte.“
„Máte snad důvod nevěřit?“
To už jsem se odpoutal od čokoládové krasavice a přenesl pohled na něho. Zavrzalo to.
„Slyšel jsem,“ řekl Čahoun, „že máte za krámkem padělatelskou dílnu a v ní ty falešné starožitnosti vyrábíte.“
„Některá starožitnosti jsou poškozené a potřebují opravu,“ řekl jsem, ale v hrdle už jsem měl sucho. Zase to začíná! Brzy se krám bude modrat policejními uniformami.
„Uvědomujete si, že můj přístroj bezpečně prokáže, který díl je původní a který — jak říkáte — 'opravený'?“
„Hu,“ ozval se Dědek Čuchák a za uchem to zadrnčelo: „Proč masíruje nás? Arkádie je plná falešnejch starožitností. Kdo si myslí, že v roce pětadevadesát koupí u vetešníka pravou antikvitu a je mu víc než pět let, patří do blázince!“
„Co ode mne chcete?“ houknul jsem na něho.
Krasavice, která se až dosud jenom usmívala, se rozesmála a znělo to jako loretánská zvonkohra. Vy ji neznáte, tu loretánskou zvonkohru? Někdy ke mně přijďte na návštěvu, já vám ji přehraju, mám skvělou nahrávku.
„Tak konečně se začalo mluvit rozumně!“ zvolala. „On je totiž Gaspar to, čemu se říká chlapák. Žije v přesvědčení, že před každým jednáním je potřeba pustit trochu hrůzy.“
„Nech toho, Geneviěve,“ okřikl ji, ale nedala se a pokračovala: „Kdyby nechal jednat mě, už jsme mohli podepisovat smlouvu.“