Dům stál. Oba sousední se zřítily. V troskách jednoho z nich cosi žhavě zářilo. Trosky by jistě hořely, kdyby k nim měl přístup vzduch.
Dům stál a jeho okna svítila. Ani bych se nedivil, kdybych nad vchodem spatřil světelný nápis Modrá laguna.
Dům stál a okna zářila, byla zakryta záclonami a na záclonách se tu a tam mihly nějaké stíny. Div jsem se nerozplakal štěstím. Su žila!
Zabušil jsem na dveře.
Otevřely se takřka okamžitě.
Také tato předsíň sloužila jako přechodová komora, ale nebyla to žádná improvizace: uliční dveře byly hermetizované přesně tak, jak velel magistrátní předpis z roku… kdovíkterého, a ty další, vedoucí do někdejšího sálu, jakbysmet.
Dveře se ovšem neotevřely samy. Obsluhoval je muž v parádním zlatistém hermetickém obleku. Jeho celohlavou masku vytvořil nejspíš nějaký významný umělec z doby zlatého věku. Za inspiraci si jistě vzal nějaké indické božstvo.
Ohlédl jsem se po indikátoru tlaku vzduchu. Ztrácel červenou barvu, až zmodral docela. Sáhl jsem si na přílbu, ale muž ve zlatém skafandru mi v tom zabránil několika výmluvnými gesty.
Nechápal jsem, oč mu jde, až mě napadlo, že vnitřek domu je bez vzduchu. Vždyť jsem viděl jen průčelí, mohla se utrhnout zadní stěna a Su… Ne, na záclonách jsem spatřil stíny. Uvnitř žili lidé. Zřejmě si stačili včas navléknout ochranné oděvy. Měli štěstí.
Moje milovaná Su také měla štěstí. Ano, co bych zastíral? Stále jsem ji miloval, třebaže se mi tolik odcizila.
Muž ve zlatém skafandru otevřel dveře do někdejšího restauračního sálu a jemným tlakem do zad mě přiměl ke vstupu.
Ohlédl jsem se. Zlatý muž stál mezi dveřmi v jasně osvětlené předsíni. Na bělostné podlaze jsem spatřil svoje stopy. Byly šarlatově rudé.
Muž dveře zavřel. Ocitl jsem se v naprosté tmě. Tápavě jsem popošel o několik kroků. Napřáhl jsem ruce jako slepec v neznámém terénu.
Dotkl jsem se něčeho měkkého, živočišně poddajného. To rozhodně nebylo tělo ve skafandru!
Vykřikl jsem děsem: co jiného mohlo vklouznout do mé náruče než mrtvola?
Světlo se náhle rozsvítilo a já spatřil těsně před sebou obličej své milované Su. Jak to, že jí neteče krev z očí a úst? Jak to, že se usmívá? Dokonce mi něco říká! Někam mě vede…
Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Na parketu lesklém jako led na černé tůni vířilo ve valčíkovém rytmu dvacet párů, páni ve fracích, dámy ve večerních toaletách. Androidi oblečení do tradičních žlutých livrejí Modré laguny nalévali gentlemanům, kteří se nudili u baru. A vzadu u stěny, v boxech, kam světlo dopadalo jen s ostychem a v množství takřka neměřitelném, se to podezřele hemžilo a jen občas se v šeru blýsklo nahé stehno či holá záda.
Přešlápl jsem z nohy na nohu, ustoupil o půlkrok stranou.
Na vyleštěných parketách opět zůstal krvavý otisk. Muselo to vypadat jako valčíkový krok, protože tančící dvojice (všichni se na mě totiž dívali, muž ve zkrvaveném skafandru uprostřed tanečního parketu není nenápadná figura) se zastavily, páni pustili z náručí své dámy a všichni, páni i dámy, začali tleskat.
Patřil jsem zřejmě k jednomu z bodů velkolepého programu tohoto večírku pořádaného lidmi, kteří si říkali Poslední generace. Slavili zánik Arkádie a chystali se uvítat poslední hodinku svého života, která, jak věřili, nastane ještě dnes.
5/
Bez pomoci techniků z Lagrangu by to s Arkádií dopadlo špatně, asi bychom všichni zahynuli, až bychom vypotřebovali poslední kubíky rezervních zásob kyslíku.
Jak jsme se později dozvěděli, komodor Nové Hranice Avram Stavro-pulos okamžitě po havárii kontaktoval nouzový štáb hnutí na Lagrangu a pomoc už byla na cestě, když jsem se prodíral troskami, abych pomohl Su.
Pokud jde o dekompresi, Lagrang byl vystavený přibližně stejnému riziku jako kterýkoli habitat na Luně. Arkádský magistrát však s žádnou havárií vážně nepočítal, kdežto správa Lagrangu, plně ovládaná příslušníky en há, držela v pohotovosti úderné jednotky opravářů čtyřiadvacet hodin denně. Všichni ti muži a ženy byli výtečně vycvičeni a vybaveni technikou a položili by i život, kdyby to okolnosti vyžadovaly.
Na místo havárie jsem se dostal pozdě, až po strašném skandálu ve zrušené tančírne někdejší Modré laguny, kde jsem se porval s nějakými chlapy a kde i malá Su — krušno vzpomínat — ode mne nakoupila nějaký ten políček. Měl jsem být velkolepý bod programu jejich večírku (Su mi přísahala, že byla sama, když mi volala, a že její kumpáni k ní přišli až později, ale čert jí věř).
Velkolepý bod programu jsem byl zcela určitě, míň už se asi počítalo s tím, že budu bod poslední a vrcholný. Podal jsem pěkný výkon a docela rád vzpomínám na ty okamžiky, kdy přede mnou páni ve fracích se zkrvavenými nosy prchali do koutů. Vzpomínám rád, ale nerad vyprávím, hlavně proto, že do toho byla zapletená Su.
Zajímavější bylo to, co se dělo u Sloupu, kde se kopule pod tíží navršeného prachu prolomila.
Čím blíže epicentru (proč neužívat toho slova?), tím byla volnější cesta. Uragán tu dosahoval maximální síly. Některé stavby vydržely, ale ty chatrnější vzal unikající vzduch prostě s sebou. Nikde se nevršily žádné trosky. Ty vylétaly v prvních minutách katastrofy otvorem ven. Vzduch kapalněl, shlukoval se do obrovského mraku z kterého pršelo dolů vše, co tornádo sebralo při své vražedné cestě; takže pršely roztříštěné domy se vším všudy, i s obyvateli, které smrt zastihla ve spánku. By to déšť vražedný, protože kopule, vetchá natolik, že nesnesla závěj prachu, se hroutila všude tam, kam na ni trosky dopadly. Tato druhotná pohroma postihla zejména východní arkádské čtvrtě, jak se ukázalo později. V prvních minutách zahynulo přes sto padesát tisíc lidí, ve fázi druhé k nim dalších padesát tisíc přibylo. Počet obyvatel habitatu během té strašné noci klesl o třetinu. Vrátím se ale ke svým osobním zkušenostem.
Zatímco jsem se rval v tančírne, glydery úderných čet z Lagrangu přistávaly — velmi opatrně — na nepoškozených částech kopule. Ano, byly to glydery! Navzdor tomu, že Rada zakázala veškerou gravitační techniku, na Jedničce se zachovala flotila přepadových glyderů (s plným vědomím Můstku, jak obyvatelé Lagrangu říkali svému magistrátu). Neuznáváme žádné žvásty o degradaci hmoty, prohlásili prý nejvyšší činitelé en há, a v případě nouze nezaváháme a gravitechniku použijeme. A když jsem kráčel hlavní třídou, úderníci v blankytně modrých hermetických oděvech už natahovali přes největší trhliny čtvereční kilometry krycích fólií.
Nekráčel jsem sám.
Hlavní třída byla plná lidi. Kdyby se tu ocitl někdo nezaujatý a pozoroval ty davy, aniž by ztratil smysl pro humor, musel by se smát. Pestřejší přehlídku ochranných obleků byste neviděli ani na nejbláznivějším maškarním výletě. Jak je to dlouho, co se přestalo s ježděním na výlety!
Bez gravitechniky se těžko cestovalo po silnicích a dálnicích, které rychle chátraly, protože jejich jemný povrch rozbíjela kola těžkých improvizovaných vozidel. Spatřili byste hastroše ve starodávných skafandrech s kulatou přílbou, ve sněhulácích -jeden z nich jsem byl já. Viděli byste hermetické oděvy pracovní i sportovní, horolezecké, lyžařské, střelecké, běžecké, bruslařské. Ty byly mimořádně komické, protože brusle byly pevně spojené s podrážkou, takže nešťastníci v nich pajdali, klopýtali a káceli se, ale zase vstávali a pokračovali v cestě vpřed, protože chtěli pomáhat. Nejkomičtěji ovšem vypadaly skafandry zábavní, které bývaly v módě v době zlatého turistického věku Arkádie. Viděli byste styl Pohádek tisíce a jedné noci, styl středověký, potápěčský, démonický, antický