Выбрать главу

i kovbojský. Módy se tenkrát střídaly rychle, v rytmu těch bláznivě veselých let. V kdejaké domácnosti byste našli někde ve skříni schovaný takový maškarní skafandr po rodičích nebo po dědečkovi, a jak se ukázalo, mnohde to byl jediný skafandr schopný provozu. Tím jsem si ovšem nelámal hlavu. Spěchal jsem vpřed, a pokud jsem si něčeho všímal, tak jenom toho, že lidí bylo kolem mne čím dál víc, takže se náš společný postup zpomaloval, až uvázl docela.

Jak už jsem řekl, nemohl jsem s nikým komunikovat, a to mě mrzelo už proto, že za zorníky skafandrů lidí kolem sebe jsem poznal mnoho známých tváři. Známí brzy pochopili, jak jsem na tom, a tak jsme se dorozumívali gestikulací. Šlo to snadno, protože nejčastěji používané gesto bylo krčení ramen. Ne, nevím přesně, co se vlastně stalo, nevím, proč nepostupujeme, nevím, co je vpředu.

Dav houstl. Zezadu se na nás tlačili nově příchozí. Znervózňovalo mě to, protože zásoba kyslíku v lahvích na mých zádech (díky několika brutálním zákrokům náležitě obnovená v Modré laguně) mi nemohla vydržet donekonečna, a jestli se brzy nezačne něco dít, musíme se vrátit, odkud jsme přišli, jinak tu docela zbytečně všichni pomřeme.

Jak se ale vrátit, když přicházejí noví lidé, žhaví touhou pomáhat stejně jako my?

Konečně se začalo něco dít!

Nastalo veliké cloumání a lomcování, tam a hned zas onde se dav prudce pohnul kupředu, jeden takový proud brzy popadl i mne a táhl kupředu, opravdu se to podobalo proudu v nějaké kapalině, byly tu i víry, několikrát mě to zatočilo dokolečka, takže jsem ztratil přehled, kterým směrem vlastně postupuju, a uklidňovalo mě jen vědomí, že v té kaši nevězím sám, a taky to, že směřujeme k reflektorům, které zářily někde vpředu, zavěšené na vysokých pylonech.

Pak se to kolem mne zamodralo blankytem uniforem en há, nějaké ruce mne popadly a šouply do korby náklaďáku přecpaného lidmi ve skafandrech, za mnou přibylo ještě dobře patnáct dalších, a pak tma, houpavý pohyb žaludku, strach ze stísněného prostoru (třebaže klaustrofobií jsem netrpěl nikdy, jak dobře víte), a ten trapný stav trval až do chvíle, kdy náklaďák zastavil, my se vyhrnuli ven na ostře osvětlenou plochu, kde se to zase blankytně modralo, a tam mi nějaké ruce zezadu sejmuly přílbu.

„Pokračovat, pokračovat, padám, padám, jedem, jedem,“ křičely zu-pácké hlasy.

Někdo do mne strkal zezadu i ze stran, ale stačil jsem se rozhlédnout a brzy jsem byl doma: dovezli nás na někdejší bruslařský stadion. Led tu už dávno nebyl, takže jsme klopýtali po rozbité silikitové podlaze. Modří si počínali dobře, jako vycvičení ovčáčtí psi: dělili nás do skupinek po deseti a za ustavičného křiku „padám, padám“ nás hnali vpřed, až se jim nějaké místo zalíbilo, a tam nás přinutili, abychom si sedli a položili si ruce na temeno hlavy.

Shůry k nám promlouval velebný hlas: „Zachovejte klid, neopouštějte vyhražené stanoviště, nemluvte. V případě naléhavé potřeby zvedněte levou paži. Stráž se o vás postará. Potřebu vyměšovat nepovažujeme za naléhavou potřebu.“

„To se máme posrat?“ zeptal jsem se věcně svého souseda. Znal jsem ho od vidění, byl to technik od vzduchových kompresorů, šutrák v druhé generaci. Ani jsem nestačil zavřít ústa, a už jsem ji měl. Rána přišla zleva zezadu a srazila mě na bok. Půlka obličeje mi snad explodovala a v ústech bylo slano. Nechápavě jsem pohlédl vzhůru: nade mnou stál mladistvý průkopník ozbrojený něčím, co vypadalo jako čtrnáct padesátka, mělo to ale mnohem menší ráži a dole hranatou krabici, snad zásobník. Že by palná zbraň? Ty jsou přece už dávno zakázané!

„Hlavní zásada je mlčení. Mlčte a nic se vám nestane. Mlčte. Brzy budete mít příležitost k hovoru. Zatím mlčte. Mlčte, dokud nebudete vyzváni, abyste mluvili. Mlčte.“

Mladistvý průkopník mi pomohl si sednout. Můj soused byl tak ztuhlý hrůzou, že se bál pohnout prstem.

„Drž hubu, ty hajzle, nebo ti vymlátím zuby z tý tvý zasraný držky,“ pravil mladistvý průkopník vlídně.

Byla to dobrá lekce pro mne i pro všechny kolem. S rukama na temeni jsem tedy dřepěl beze slova. Protože jsem byl vyšší než většina lidí kolem, měl jsem celkem dobrý výhled. Byly nás tu tisíce, všichni seděli v hloučcích a uličkami mezi hloučky se volně procházeli krokem vítězů úderníci en há se zbraněmi v rukou. Ano, určitě to byly zbraně.

Hlava mi třeštila, jako kdyby mi do ní zatloukli rezavou skobu.

Netrvalo to ale dlouho a spatřil jsem dvojici neozbrojených úderníků. Kvapně kráčeli zcela zřejmě ke mně. Ani to nebylo zcela bez komiky, protože chodili cikcak, hned vlevo, hned vpravo, jako by šli bludištěm: pochodovali uličkami mezi jednotlivými skupinkami vězňů.

Vězňů? Ano, co jiného jsme byli!

Přišli až k nám, vybídli mě, abych vstal, a vedli mě lidským bludištěm, zase cikcak, zase vlevo — vpravo, až k průchodu v mantinelu a pak uličkou mezi lavicemi někam vzhůru, do nejvyšších pater tribuny. Tam zářilo narudlé světlo, hemžili se tam nějací lidé, slyšel jsem hrubý křik a taky nářek, asi někoho mlátili. Ti chlapci měli plné ruce práce.

Muži v uniformách obou odstínů modři: policisté v tmavomodrých, úderníci NH v blankytných, činorodí, důležití, energičtí, všichni pracovali jedna radost. Tam vedli muže k výslechu, tam zas jiného od výslechu vlekli, tam jeden huhlal jakési tajné pravdy do pojítka, jeho druh se dohadoval s mobilním oráklem obklopen napjatě naslouchajícími kamarády („Ano, ano, to asi ten chlapík říkal,“) a pak se všichni rozeběhli za nějakými významnými úkoly. Páchlo to tu potem a krví, sychravou zimou — a strachem.

Mne přivedli ke stolku ozářenému přenosnou lampou. Seděli u něho dva muži. Zprvu jsem viděl jenom jejich ruce, protože světelný kužel nesvítil výš než na jejich hruď, ale později, když si moje oči zvykly, rozeznal jsem i tváře a jednu jsem poznal.

Byl to poručík Luigi Mantella III. Ten druhý, oblečený do stejnokroje důstojníka úderných sborů Nové Hranice — byl to nejspíš taky poručík -štěkclass="underline" „Jméno…“

„Jakub Nedomý, známá firma,“ odpověděl za mne poručík Mantella III.

„Známá firma, no vida,“ opakoval bledě modrý spasitel lidstva. Pak se podíval kamsi za moje rameno.

„Zadržen na místě činu,“ řekl jeden z mých průvodců „Na místě činu, jak jinak. Původem ze Země. Jeden by se z vás poblil.“

„Poslyšte, já…“ začal jsem, ale umlčela mě rána pěstí. Dopadla těsně vedle toho místa, které už bylo pěkně modré po úderu pažbou. Půjde-li to takhle dál, budu pořádně zmalovaný. Podle toho, co se dělo kolem mne, jsem mohl s touto eventualitou stoprocentně počítat, pokud mi Mantella III. nepomůže.

Zatím to ale tak nevypadalo. Mantella III. nedával najevo ani špetku účasti. -

Orákl postavený na stole sykl a vyjel z něho výpis.

„Pěkně dlouhý rejstřík,“ poznamenal cizí modrásek. „A vida, ve stejném bytě žije ještě jeden takový dobytek.“ Tím dobytkem myslel Dědka Čucháka. Pokynul jednomu z mých průvodců, aby se spojil s hlídkou.

„Chci toho syčáka mít během půlhodiny tady.“

Chtěl jsem podotknout, že se to sotva podaří, ale raději jsem si vysával krev z poraněné dásně. I přes svůj věk mám učenlivou náturu: stačí dvě rány a už vím, že nemám mluvit, nejsem-li tázán. Teď se mě tázat začali: