„Co jste dělal na třídě Průkopníků?“
„Stalo se neštěstí… Chtěl jsem pomáhat.“
Vyšetřovatel se uchechtl a obrátil se na Mantellu III.
„Slyšíte to? Všichni zpívají stejnou písničku. Tak vy jste chtěl pomáhat,“ udeřil na mne znovu. „Můžete to nějak dokázat?“
Pokrčil jsem rameny. „Přišel jsem ke Sloupu, tam byl nával lidí… a pak mě sebrali a přivezli sem. Nechápu, co proti mně máte.“
„Ty jeden sabotérskej parchante, já ti tu nevinnost vyženu z hlavy…“
„Luigi, přece mu vysvětli, že…,“ oslovil jsem Mantellu III., ale to jsem neměl dělat. Hodný Luigi se rozkřikl a řval na mne ještě hůř než jeho kolega z Lagrangu — odkud by byl než z Lagrangu, nikdy jsem tu fyziognomie neviděl! Křičel pořádně, ale neoklamal mne. Nedával do svého hněvu srdce. Spíš jsem v jeho hlase rozpoznal nejistotu. Z toho, co říkal, nebo spíš vyřvával a vyplivával, jsem pochopil, že podle oficiální verze vyšetřovací komise dekomprese Arkádie nastala v důsledku rozsáhlé sabotáž-ní akce podněcované ze Země. Pachateli jsou příslušníci páté kolony, občané zemského původu.
„Nálož explodovala v jednu dvacet,“ řekl bledě modrý průkopník, když se Mantella III. sdostatek vyhulákal. „Co jste dělal v té době?“
„Byl jsem doma.“
„Může vám to někdo dokázat?“
Už jsem chtěl říct, že Su Wang-li mi telefonovala, ale uvědomil jsem si, že se také ona narodila na Zemi, a přestože jsem ještě před pár hodinami byl pevně rozhodnutý ji s konečnou platností vymazat, zapomenout na ni, zašlapat do nicoty byť i jen náznak vzpomínky, teď, po tom, co se stalo, mi to rozhodnutí připadalo malicherné, nepodstatné, prostě směšné.
„Máte spolubydlícího?“ podotkl Mantella III. suše. Snad mi chtěl pomoci. Snad.
„Není doma.“
„Kde je?“
„Nevím. Zmizel. Už je to dlouho. Nemám ponětí, kde je.“
„Hlásil jste to?“
„Ne. Nevěděl jsem, že se to musí.“
„Zajímavé. Nevěděl. Ještě se k tomu vrátíme. Vy jste tedy byl v jednu dvacet doma. Byl jste zatčen na místě činu v pět patnáct. Co jste dělal mezi jednou dvaceti a pěti patnácti?“
To tak, budu ti věšet na nos, že jsem navštívil Su.
„Byl jsem doma a pak, asi v půl čtvrté, jsem vyšel ven, abych se podíval, co se vlastně stalo, a abych pomohl při záchranných pracech, kdyby to bylo třeba.“
Dovedl jsem si představit, jaké peklo bych způsobil Su, kdybych ji do toho zatáhl. Hnutí Nové Hranice nenávidělo všechny lidi, kteří se narodili na Zemi, a z nich pak nejvíc nenáviděli ty, kteří podlehli módě Poslední generace. Kdyby se dozvěděli, že Poslední generace pořádala ples, zatímco třetina obyvatel Arkádie umírala…
Mantella III. si během našeho rozhovoru pohrával s oráklem. Asi s ním komunikoval písemně, jak už to tak policisté někdy při výslechu dělají, když se chtějí na něco zeptat ústřední informační banky, aniž by vyšetřovaný věděl, o co vlastně jde.
Průkopník v uniformě Nové Hranice si teď hrál — trochu nešikovně -na hodného strýčínka, který má se zatčením pochopení. Vlastně to ani nedělal zase tak moc nešikovně, jiného by snad nachytal, jenže já jsem na takové finty příliš ostřílený kriminálník.
„Vy jste tedy byl doma… Předpokládám, že vás vzbudil otřes. Jistě jste se lekl, ale pak vás zlákala postel, znovu jste usnul, ale časně ráno jste si řekl, že se raději půjdete podívat, co se vlastně stalo.“
Po očku se podíval na skrytou obrazovku oráklu. V hlavě mi zabrnkal varovný signál. Velmi nejistě jsem pokračoval v rozvíjení báchorky.
„To ne, spát jsem nešel. Dlouho mi trvalo, než jsem našel tlakový oděv. Regulační ventil byl rozbitý, musel jsem ho opravit… Měl jsem prázdné láhve…“
„Zajímavé,“ podotkl Mantella III. Opřel se o židli a ruce založil na prsou. „Zajímavé. Rádi bychom vám věřili. Jenže nemůžeme. Tři svědkové vás totiž viděli na ulici v jednu čtyřicet! A navíc od tří hodin od rána před vaším domem stojí hlídka úderníků Nové Hranice. Od počátku jste byl na seznamu podezřelých, pane Nedomý… Původem ze Země… bezpočtukrát trestaný za podvody nejrůznějšího druhu… zůstal na Luně bez zřejmého důvodu… My ho tušíme, ten důvod. Jste jeden z vůdčích činitelů páté kolony! Jste podvratný živel! Tohle spiknutí je jako pavouči síť a vy sedíte zatraceně blízko středu té sítě, pokud nejste Pavouk sám! My se vám podíváme na zoubek, my vás protřepeme, my vás obrátíme naruby, Nedomý. Vy ještě rád zazpíváte. Vy nás do pavoučího hnízda zavedete a budete nám líbat ruce za to, že jsme vás na tu vycházku pustili. Odvést! A nakládačku! A pořádnou, dokud neuvidí andělské kůry, a potom znovu. Nedomý, my vás teď držíme, a už vás nepustíme.“
A začal kolotoč, který trval šest týdnů. Přišel jsem o zuby a jedno oko, kůže mi visela na žebrech a na první pohled by nikdo nepoznal, jestli jsem černoch, nebo běloch, a snad by i zapochyboval o mé příslušnosti k lidskému rodu. Úderníci Nové Hranice to s cestou ke Středu Galaxie do Náruče Vesmírné Matky mysleli hodně vážně, když si dali se mnou (a nejen se mnou) tolik práce!
A jak dopadla Su?
Tu jsem zradil ještě ten první den, už při druhém výslechu.
Ano, udal jsem chudinku Su.
6/
V mřížce větráku se zabělal růžek piktoru.
Ležel jsem na zádech, ruce rozpažené, a vstřebával jsem do rozbitých zad léčivý chlad podlahy. Snažil jsem se zaostřit oko na zaprášený luminor zapuštěný do stropu. Nešlo to. Světelný ovál uhýbal, kýval se ze strany na stranu a dělaly se kolem něho duhové elipsy.
Piktor se v mřížce jemňoučce chvěl, jako by mě chtěl zlákat: vstaň, natáhni ruku, když se postavíš na špičky, dosáhneš na mne, chvilku kruté bolesti vydržíš, přežil jsi horší věci.
Všiml jsem si ho až po hodné chvíli. Tedy, všimclass="underline" cosi cizího vniklo do okruhu mého vnímání. Když jsem pozoroval luminor, nějaký bělavý trojúhelníček se třepotal v temném pohraničí mého zorného pole. Jakmile jsem ale pohnul okem, luminor se snad o něco více rozzářil a já neviděl už nic jiného než duhové elipsy.
Vězeň má dost času. Je to snad to jediné, co mu nechají, — čas. Domnívají se, že s nimi spolupracuje, že funguje jako duši leptající louh. Snad je to i pravda v případě nováčků. Já jsem měl po čtyřech týdnech věznění a výslechů duši už tak rozleptanou, že pro nějaký louh už z ní mnoho nezbylo. A tak tedy čas pracoval fakticky pro mne: léčil mé rány klidně a nevtíravě jako chlad podlahy.
Mohlo to trvat snad hodinu nebo dvě, než můj zrak vzal na vědomí neklidný trojúhelníček, roztetelený v zubech silikitové mřížky. V samo-vazbě je každá změna větší událost, než kdyby do Arkádie přijel na pohostinské vystoupení baletní soubor Velkého divadla. Změna, toť pojem relativní, proměnlivý. Člověk svobodný chápe přechod ze stavu klidu do stavu bolesti jako převelice prudkou změnu — ne tak já nebo moji spoluvězni. Po týdnech věznění už mi bylo celkem jedno, jestli mě tlučou nebo ne, protože bolest se stala trvalým stavem mé existence. Ale růžek piktoru ve větráku? To bylo něco.
Teď už nechápu, jak jsem si mohl tak rychle uvědomit, že ve větráku vězí piktor. Nepřicházel jsem s piktory tak často do styku, aby mi byly důvěrně známé, od té doby, kdy jsem se přestal zabývat orákly. Dříve, za starých časů, patřily piktory k mému dennímu životu. A ještě dříve, přátelé… Já znal dokonce ještě papír a jako kluk jsem čítal opravdové papírové knihy.