Kazik. To je přece jméno Dědka Čucháka. Taky nepřítel. Všechno jsem jim o něm pověděl. Všechno, co jsem věděl. Řekli mi, že ho zabili. Jindy povídali, že je zavřený v sousední cele. A jindy zase, že ho strčili do jedné cely se Su a že se večer co večer dívají, jak se ti dva spolu páří jako zvířata. Jenže Su je přece mrtvá, řekli mi to.
Nemůžu jim věřit.
Jenom mě, prosím, neodvážejte na Lagrang.
Je to blízko Země. Lagrang půjde do pece. Nechci do pece. Chci být na Luně, nebo spíš na Měsíci, jak se říkalo za mého mládí. Měsíc. Měsíc mého života.
Dveře se otevřely. „Jak jsi k tomu přišel?“
Pan velitel mával piktorem ve vzduchu.
„Tam…,“ pokusil jsem se stočit oko k větráku.
„Asi ve větráku,“ poznamenal jeden ze strážných, kteří velitele doprovázeli.
„Pakáž jedna hnusná. Jsou jako hmyz. Popadněte ho, umejte, dejte mu nějaké hadry. A taky posilovačku. Pak mi ho přiveďte do kanceláře.“
Odešel.
Oba strážci na mne hleděli trochu vyděšeně. Ještě před pěti minutami by se mě nedotkli jinak než podrážkou nebo pažbou. Teď se museli ke mně sklonit, popadnout mne v podpaží a pokusit se mne postavit. Nohy se mi podlomily. Bál jsem se, že se budou zlobit, ale nezlobili se.
Naopak, vycítil jsem, že mají strach.
Kdyby se mi cestou něco stalo, nebo kdybych jim dokonce umřel v rukou, pan velitel by se zlobil, ale ne na mne, nýbrž na ně. Proto mají strach.
Já vám neumřu. Nechci, abyste se museli kvůli mně bát pana velitele, a už vůbec nechci, aby se pan velitel musel zlobit.
Mám vás všechny moc rád. Jenom vám nevěřím.
Vedli mne chodbou stadionu, který se stal mým domovem, který jsem si zamiloval, kde jsem byl šťastný, když se páni nezlobili, i zoufalý, když jsem je rozzlobil. Miloval jsem chodbu a snad nikdy jsem nepoznal takové blaženství jako ve vlažné sprše, pod níž mne postavili.
Tvářili se starostlivě, když mne mydlili, použili vlastního mýdla (jak jinak, vždyť my, blaťáci, jsme na mýdlo neměli nárok), nevynechali ani jediné místečko na mém těle, jako když maminka myje své růžové děťátko.
Maminka… Já ji kdysi taky měl. Každý měl maminku. Je to asi krásné být něčí maminka.
Na Luně se už dlouho nerodí žádná děťátka.
Prý už to nemá žádný smysl. Teprve hnutí Nové Hranice se prý postará o nové potomstvo, až postaví galaktické lodě a pronikne do otevřené Náruče Velké Hvězdné Matky.
„Předvedli jsme číslo 2 621, pane veliteli,“ ohlásili řízně, když mne přivedli k veliteli.
„Dobrá, dobrá, tak už běžte. Posaďte se, pane Nedomý,“ řekl velitel. Pátravě na mne hleděl. „Dali vás celkem slušně do pořádku.“
Ze sprchy mne odvedli k lékaři. Dal mi posilující infúzi a taky regenerátor mi hodně pomohl. Bolest zmizela a žilami se zvolna rozlévaly vlny životní síly.
Spolu s nimi se začala ozývat nenávist.
Velitel se usmál.
Opíral se zadkem o okraj stolu. Mladý kapitán Nové Hranice. Kolik mu mohlo být? Jak dlouhou dráhu životní poutě stačil ujít? A kolik životních poutí překazil?
„Asi jste už pochopil, že jsme vás přestali psychicky kondicionovat. Potřebuji si s vámi rozumně promluvit.“
„Už se mnou mluvíte…“
„Uplynuly čtyři týdny od vašeho zatčení. Ano, vyšetřování trvá měsíc.“
Měsíc mého života, pomyslel jsem si trpce.
„Váš případ je vážný, pane Nedomý. Vyšetřovací orgány nalezly ve vašem bytě nástroj zločinu.“
„Ano?“
Už jsem se zmohl i na ironii. Brzy asi bude následovat zuřivost, bití, šoky. A znovu ta psychická kondicionizace. Udělají ze mne zase zvíře.
„Jmenuje se to, tuším, čtrnáct padesátka. Velice nebezpečná zbraň. Podle vyjádření expertů docela spolehlivě prorazí ochrannou kopuli města. Naruší její nosnou strukturu a při dekompresi ji unikající atmosféra roztrhá. K takovému činu je třeba odhodlání a také zkušenost. Vy jste bývalý havíř, pane Nedomý. Přišel jste na Lunu před koncem roku 2043. Zaměstnanec tehdejší Českopolské. Neměl jste na šachtě mnoho kamarádů. Ten… Kazik byl z nich nejlepší, viďte?“
Na to jsem neřekl nic. Opravdu to už bylo se mnou mnohem lepší! Dokázal jsem mlčet a nic pána tolik nerozzlobí jako mlčení vězně při výslechu.
Znovu se usmál.
Byl to pohledný mladý muž. Měl vysoké čelo a husté, nepříliš dlouhé vlasy se mu leskly. Rovný nos a jemné, trochu dívčí rty.
Tyhle rty dovedly křičet: „Hajzle… Roztlučte mu pajšl… Dobytku… Rozkopněte mu varlata…“
Teď se hezky usmívaly. „Chápu, jak vám je. Tohle asi byl ten nejhorší měsíc vašeho života, viďte? Měl jste smůlu.“
„Měl jsem smůlu, že jsem chtěl pomáhat lidem,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení.
Byl bych se asi rozplakal, kdybych to neřekl. Jenže on zavrtěl hlavou.
„Nenechte se mýlit. My bychom vás stejně zatkli, i kdybyste zůstal doma.“
„I kdybyste mne nezatkli na místě… činu?“
„Chtěl jste říci — na místě neštěstí, viďte? Nebojte se, já vás bít nebudu. Násilí se mi protiví a nikdy bych ho nepřipustil, kdyby se nebylo ukázalo, že bez jeho přispění je i sebedůkladnější psychická kondicionizace bezmocná. Fyzická bolest, pane Nedomý, to je ta ovládací páka lidské psychiky! Bohužel… Je mi to osobně nesmírně líto. Vy si tedy myslíte, že jde o neštěstí. Že se kopule prolomila pod tíhou nahrnutého prachu. Že za dekompresi je odpovědný náš komodor Avram Stavropulos. Myslíte si to? Pane Nedomý, já se domnívám, že to tak je. Já totiž vím, že to tak je.“
Opatrně jsem do sebe vtáhl vzduch. Voněl nějakými sladkými pas-tilkami.
„Vím to já, víte to vy, ví to v Arkádii každý. A teď mi odpovězte na otázku, pane Nedomý, můžeme takový stav připustit? Ne, nemusíte mi odpovídat. Nechápete totiž, oč vlastně jde. Jsem s komodorem v osobním denním kontaktu.“
Napřímil se a udeřil se pěstí do hrudi. Teď už jsem spíš dokázal uvěřit, že jeho jemné rty dovedou sprostě nadávat. Pak začal žvanit jako z partesu.
„Zasvětil mne do všech plánů. Jsou velkolepé. Jsou gigantické. Otevírají lidstvu nové obzory. A sám komodor ještě neví všechno, co se rodí ve štábu Nové Hranice, tam nahoře na Velitelském Můstku v lůně Rady Astrokratorů. Plány jsou grandiózní. Budeme je realizovat za podpory všech morálně zdravých lidí. Těch je na Luně hodně ve všech sedmi habitatech přivrácené strany i v Arkádii. Tady, v Arkádii, se rodí světlá budoucnost lidstva, a ne tam nahoře v bahnu té dekadentní Země!“
Obešel stůl a postavil se za něj jako za řečnický pult. Pěstmi se opřel o jeho desku a trup nachýlil kupředu.
„Co to je, lidské štěstí? Dekadenti na Zemi tvrdí, že štěstí je v životě samém, že je uvnitř člověka, v něm samém a v jeho vztazích k ostatním lidem. Žvásty, svinské dekadentní žvásty! Osud obtížil ramena člověka velkým úkolem. Musíme jej naplnit. Kdo se Osudu postaví, bude rozdrcen!“
Přestal jsem ho poslouchat. Moc dobře jsem znal řečnická cvičení vědců Nové Hranice. Už jsem se sebral natolik, že jsem byl schopen uvažovat o tom, proč mne sem povolal. Co ode mne chce? Co vůbec může chtít od člověka, kterého kdykoli obratem ruky vrátí zpátky do stavu položivota?
„Nemůžeme si dovolit, aby lidé pochybovali. Musíme v nich podporovat fanatické odhodlání. Ano, prolomila se střecha. Je to tragédie, ovšem fakticky zaviněná dekadentní ležérností arkádského magistrátu. Kdyby lidé byli ochotni připustit, že vinen je magistrát…“