Doktor vypadal unaveně, byl zarostlý a pod očima měl temné kruhy. Spolu s ním byli v místnosti dva muži NH. Povalovali se v křeslech. Když se ozval telkom, snažili se zaujmout důstojnější pozici.
„Major Fekete, vnitřní stráž Můstku,“ představil se znalec poezie. „Doktore Kurzi…“
K našemu úžasu oba muži v blankytných uniformách vyskočili z křesel a běželi k doktorovi. Ten vyjeveně hleděl na svoji obrazovku.
„Můžete potvrdit, že jste operoval…“ začal major.
Doktor Kurz otevřel ústa. Jeho strážci viděli na obrazovce muže ve stejnokroji majora. Byli znalí, stačili se podívat na identifikační znaky spojení a viděli, že major má plné moci Můstku. Postavili se tedy do pozoru, takže vypadali jako cínoví vojáčci — poté, kdy se cínaři utrhne ruka.
„Já… operoval…“ blekotal doktor Kurz.
„Mluvte!“ štěkl major Fekete.
Cínový vojáček po doktorově levici ožil a vrazil do něho loktem. Trefil se zřejmě do míst, které bylo takto už mnohokrát v posledních hodinách zasaženo. Doktor zkřivil obličej bolestí.
„Slyšel jsi? Mluv!“
„Ano… ano… operoval jsem…“
Podíval jsem se na Dědka — Agnes. Třeba se dozvím nějaké zajímavé anatomické podrobnosti. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli budu muset doma na záchodě kontrolovat to prkýnko.
„Řekněte všechno,“ houkl major. „Naprosto všechno.“
Iniciativní cínový vojáček mu chtěl pomoci.
„Tak řekni panu majorovi, koho jsi operoval?“
Doktor Kurz horlivě zakýval hlavou, upřel na mne zrak, ukázal prstem a zvolaclass="underline" „Oba jsem operoval! Pruse i Nedomého!“
Podívali jsme se s Dědkem-Agnes na sebe. Bezděky jsem si sáhl do rozkroku. Tam bylo všechno v pořádku. Kristepane, věděl jsem, že mi operovali oko. Co jiného…
Do toho křičel doktor Kurz: „Nedomý v sobě má bombu! Ta bomba brzy vybuchne. Musíte…“
Obrazovka potemněla. Pak někdo přerušil spojení.
„Rychle!“ vykřikl major.
Jeho lidé jednali rychle, třebaže jsem jejich počínání dokázal sledovat jenom těch pár vteřin, než jsem ztratil vědomí.
Až později mi vyprávěli, co všechno se dělo poté, co mě sejmuli psy-chinou a odlifrovali na marodku. Tam mi otevřeli hrudní koš cirkulárkou dřív, než mi stačili rozepnout knoflíky na košili.
Doktor Kurz nelhal. V mé hrudi skutečně nalezli ukrytou časovanou bombu velikosti mužské pěsti, která by zabila mne a všechny členy Můstku a rozbila centrální část Lagrangu tak snadno, jako dítě roztluče vánoční ozdobu, a uvolnila tím Stavropulovi cestu k té nádherné metě, které se odpradávna říká nekontrolovaná moc.
Takže, takto skončil příběh, který jsem vám chtěl povídat. Cože? Ano, samozřejmě že doktor Kurz vrátil Dědkovi vzezření Frankenstei-nova monstra. Už proto, že bych vedlě Dědka — Agnes přišel o zbytek rozumu. A co ještě chcete vědět? Kam se poděl Stavropulos?
Milej zlatej, ani nevíte, jak hezky tahle otázka zní mým uším, a jak jsem rád, že mohu odpovědět — ani nevím, ani nemám zdání…
IV. ČÁST. DOBRODEJOVE
1/
Oči jsem nespouštěl ze splávku. Chvěl se, ale moje zkušenosti s rybařením byly mnohem menší než zkušenosti s čímkoliv jiným, mohu-li aspoň trochu přehánět, takže jsem nedokázal rozeznat, zda někde dole draft ťuká do návnady, nebo zda se jenom vítr rozhodl, že hladinu jezera pořádně zamete. Les za mými zády hučel, ale nezdálo se, že by se smál. Tak to asi bude nakonec draft.
Byl to draft. Přesvědčil jsem se o tom metodou takříkajíc vylučovací. Přiběhl Dědek Čuchák, hulákal a dupal — a splávek se přestal hýbat. Vítr by se nenechal zaplašit. Je mu lhostejný Dědek, lhostejný jsem mu já i ty hory kolem.
„Ozvali se znovu,“ povykoval rozčileně. „Opravdu nevím, co budeme dělat.“
„Jak kdo. Já například budu lovit na udici.“
Hekal a funěl, když usedl vedle mne (nejdříve námahou a pak slastí, jakmile spustil nohy do vody). „Jen aby nás rybařit nechali. Že prý s námi počítají. Jsme oběti teroru. Buzerovali nás. Šikanovali nás. A nejednou! Mockrát. Proč nic neříkáš? Nejsme oběti?“
„To teda jsme.“
Pomalu jsem točil navijákem. Pohyb návnady může drafta zlákat.
„Chtěli by nás do vejboru.“
„Ještě nejsme v tom jejich spolku a už by nás chtěli do vejboru. Jak že se to jmenuje?“
„Svaz Průkopníků.“
„Svaz Průkopníků, můj ty bože.“
Mohli by si dát jiný název. Fundamentalisté. Bojovníci na zdravotní frontě. Nová Hranice. To byly názvy. To dunělo jako zvon! A za mohutného dunění mohutná buzerace těch, kteří neduněli. Zase se to dunění ozývá, zatím jen z dálky, poznenáhlu… Proč to vždycky začne znovu? Proč lidi vždycky znovu lezou do stejné kaše s jiným názvem?
Pokusil jsem se nahodit dál, do míst, kam Dědkovo povykování nedoznělo.
„Ty, Kubo…“
Já věděl, že Dědek ještě něco schovává za lubem. Ani jsem nezamručel. Občas mám zřetelně sadistické sklony. Dlouho mlčel, a pak z něho vylezlo: „Su se k nim přidala. Taky byla obětí pronásledování ze strany Nový hranice.“
Jak by ne! Aby Su Wang-li u něčeho chyběla! Až nás odsud poženou, my s Dědkem z toho vyjdeme s odřeným hřbetem, pokud vůbec. Ale Su? Ta zachová eleganci, stejně jako tenkrát na Luně. Zmizí — a znovu se objeví, půvabná, usměvavá. „Kubo, drahý můj,“ řekne, „kde ses toulal? Umírám steskem.“ A bude dýmat podezřelé kuřivo z dlouhatánské špičky.
„Dobře dělá,“ přikývl jsem. „Určitě je ve vejboru.“
„Ve vejboru ne. Je v dozorčí radě,“ upřesnil Dědek.
„Šikovná holka. Aspoň bude mít pokoj.“
„Já bych taky chtěl mít pokoj.“
„Copak ho nemáš? Jen se podívej! Ty hory kolem, lesy, jezero… Napadlo tě někdy, že budeš žít na břehu jezera?“
„Jenže víš dobře, co je za těma horama.“
Vím, jenže nechápu, že bych se měl kvůli tomu dát do nějakého spolku. Členstvím ve Svazu Průkopníků bych na té věci nezměnil ani puntík. Jenže oni o to stojí, abychom tam byli oba.
Proč jim tak záleží na tom, abychom zrovna my dva…
Su mi to tenkrát v Arkádii pořádně vytmavila, hned druhý den po tom dojemném shledání, když se ukázalo, že hromádka masa, kterou mi ukazovali, neměla s její DNK společný ani jeden závit.
Že prý sedím pořád za větrem. Že jsem nikdy nebyl užitečný, s výjimkou toho půl druhého roku havířiny. Kriminálník, podvodník, parazit. To ona že si prý váží víc takového Mantelly III., který aspoň něčemu věřil.
„Věřil ale svinstvu!“ křičel jsem na ni.
„Bylo to jenom svinstvo? Copak Nová Hranice neprosadila svou? Nestaví se hvězdolet? Nechystá se první mezihvězdná cesta?“
„A to si myslíš, že se poletí do horoucích pekel proto, že pan Stavro-pulos byl lotr a Mantella III. fanatik a že mi nechali rozsekat hubu na maděru? A že na mě narafičili tvoji vraždu, abych vyměknul, a Dědka přešili na holku a mě strčili do prdele handgranát, abych za ně vyřídil jednu špinavou práci?“
„Asi ano,“ řekla Su. „Asi to jinak nejde. Vždycky jsou na světě lidi, kteří dělají paseku, a lidi, kteří zase dávají věci do pořádku. No a pak tam jsou lidi, kteří dávají ruce od všeho pryč. A to jsi ty.“
No řekněte, nepřehnuli byste ji přes koleno a nenaplácali jí? Ale opatrně, má svůj věk!
„Ti všichni,“ řekl jsem, „ti všichni kecalové jsou fuč. A až půjde o práci bez omáčky žvástů, budu tady stát připravenej a spolu se mnou ještě spousta takovejch, jako jsem já. Někdo je alergickej na celer. Mně naskočí pupínky, když uslyším vznešeně formulovaný heslo.“