Protekce, pomyslel si Pozinkl. Slyšel ten výraz několikrát, i když ani jednou to nebylo na půdě Univerzity, a byl přesvědčený, že zhruba znamená, že vám někdo vysoko nad vámi pomůže k rychlejšímu postupu (aniž to pochopitelně ohrozí jeho samého). Samozřejmě že žádného mága by ani ve snu nenapadlo pomáhat některému ze svých kolegů nahoru, pokud v tom nebyla nějaká léčka končící likvidační četou. Už sama ta myšlenka pomoci konkurentovi byla… Ale na druhé straně zase by ten starý šašek mohl být nějaký čas skutečně užitečný a potom to může být všelijak…
Dívali se jeden na druhého se zdráhavým, pomalu rostoucím obdivem a bezbřehou nedůvěrou, ale každý z nich cítil, že je to právě ta nedůvěra, na kterou se může s jistotou spolehnout. A potom se uvidí.
„Jmenuje se Peníz,“ řekl Pozinkl. „Tvrdí, že se jeho otec jmenoval Faktradic.“
„Zajímalo by mě, kolik má bratrů,“ poškrabal se Mykadlo na bradě. „Cože?“
„Tak silná magie, jako je ta jeho, se v našem vesmíru neobjevila celá staletí,“ vysvětloval Mykadlo. „Odhadl bych to na nějaké čtyři tisíce let. Kdesi jsem o tom četl.“
„Faktradika jsme poslali do vyhnanství před třiceti lety,“ pokračoval Pozinkl v řeči. „Podle tajných záznamů se pak oženil. Je mi jasné, že jestli měl nějaké syny, ehm, stali se čaroději, ale není mi jasné, jak by—“
„Tohle už nepochází se studny magie. To vytrysklo ze samotného Magického prazdroje,“ řekl Mykadlo a pohodlně se opřel v křesle.
Pozinkl na něj zíral přes tuhnoucí kaluž dehtu.
„Magický prazdroj?“
„Mágův osmý syn bude pramág.“
„To jsem nevěděl!“
„No, ono se o tom taky moc nemluví.“
„To chápu, ale — pramágové existovali kdysi dávno, když byla magie mnohem mocnější, lidé, ehm, jaksi odolnější…, tenkrát to přece nemělo nic společného s tou…, s tím, ehm, no…, rozmnožováním.“ Pozinkl si v duchu pomysleclass="underline" Měl osm synů, to znamená, že to musel dělat osmkrát. Minimálně. No tohle!
„Pramágové mohou dělat cokoliv,“ pokračoval. „V těch dobách byli mocní skoro jako sami bohové. Ehm. Byly pořád nějaké potíže. Bohové by už něco takového jistě nedovolili, myslím.“
„No, nějaké potíže tam byly, ale to bylo tím, že pramágové bojovali mezi sebou,“ uklidňoval ho Mykadlo. „Jenže jeden supermág žádné potíže dělat nebude. Tedy myslím jeden supermág, kterému se dostane dobrých rad. Od starších a zkušenějších hlav.“
„Ale vždyť on chce arcikancléřský klobouk!“
„A proč by ho nemohl dostat?“
Pozinklovi spadla dolní čelist. To bylo trochu moc i na něj.
Mykadlo se přátelsky usmál.
„Ale vždyť ten klobouk —“
„Je to jen docela obyčejný symbol,“ řekl Mykadlo. „Nic zvláštního. Když ho chce, tak ať si ho má. Vždyť je to maličkost. Jen symbol, víc nic. Kašpárkova čepička.“
„Kašpárkova čepička?“
„Na hlavě loutky.“
„Ale arcikancléře přeci určují bohové!“
Mykadlo pozvedl obočí. „Vážně?“ prohlásil a odkašlal si.
„No… Jistě, řekl bych, že ano. Řeč obřadů je přece jasná!“
„Řeč obřadů!“
Mykadlo vstal a pečlivě si upravil záhyby roucha kolem nohou. „Myslím,“ prohlásil celkem přátelsky, „že se máte ještě mnoho co učit. Mimochodem, kde je vůbec ten klobouk?“
„Nevím,“ vykoktal Pozinkl, který byl poněkud otřesen. „Někde, ehm, v Antivirově pracovně, předpokládám.“
„Měli bychom ho zatím někam odnést,“ nadhodil Mykadlo.
Zastavil se na prahu a podvědomě si pohladil vous. „Vzpomínám si na Faktradika,“ řekl. „Studovali jsme spolu. Byl to dost divoký mládenec. Měl zvláštní zvyky. Výjimečně schopný mág, pochopitelně, než se zkazil. Pamatuju si, že když byl rozčilený, kroutil takovým zvláštním pohybem obočím.“ Mykadlo upřel nevidoucí oči přes čtyřicet let paměti a otřásl se.
„Ten klobouk,“ připomněl sám sobě. „Pojďme ho najít. Byla by to ostuda, kdyby se s ním něco stalo.“
Ve skutečnosti neměl klobouk ani v nejmenším úmysl dovolit, aby se s ním něco stalo, a právě teď spěchal pod paží černě maskovaného zloděje k Zašitému bubnu.
Zloděj, jak se časem dozvíme, byl naprosto výjimečný. Tenhle zloděj byl nedostižným umělcem svého řemesla. Ostatní zloději docela obyčejně ukradli všechno, co nebylo přibito, ale tenhle dokázal ukrást i ty hřebíky, kterými to bylo přibito. Tenhle zloděj už způsobil v Ankh-Morporku několik skandálů, protože se s překvapujícím úspěchem specializoval na krádeže věcí, které nejenže byly přibity, ale které především hlídaly ostražité stráže v nedobytných pokladnách. Prý existují umělci, kteří dokážou pomalovat celé stropy kaplí. Tenhle zloděj, by jim jejich malby ukradl pod rukama i s tím stropem.
Vědělo se o něm například, že to byl on, kdo ukradl drahokamy osázený obětní nůž z ruky velekněze v chrámu krokodýlího boha Offlera uprostřed písně Posledního loučení a stříbrné podkovy z nohou Patricijova nejlepšího závodního koně v cílové rovince jeho posledního vítězného závodu. Když do Chrupoše Mimáka, viceprezidenta zlodějského cechu, někdo vrazil na tržišti a on po návratu domů zjistil, že ho někdo okradl o hrst briliantů, které sám těsně před tím odcizil, věděl, že to mohl udělat jediný člověk[6]. Byl to prostě přesně ten typ zloděje, který vám dokáže sebrat iniciativu, okamžik překvapení i slova z úst.
Jenže tentokrát to bylo opravdu poprvé, kdy zloděj ukradl něco, co si mu o to nejen řeklo autoritativním, i když tichým hlasem, ale také mu dalo přesné a podrobné pokyny, jakým způsobem se toho má zbavit.
Bylo to přesně v tom čase, kdy se ankh-morporský pracovní den měnil v ankh-morporskou pracovní noc, to znamená, že ti, kteří si v potu tváře vydělávali na svůj chléb v záři slunce, se ukládali ke spánku a ti, kteří naopak chtějí nějaký ten dolar utratit za chladného měsíčního svitu, sbírají poslední síly, aby mohli vyrazit do práce. Den tedy dospěl, abychom tak řekli, do chvíle, kdy je už pozdě na domovní krádež, ale stále ještě brzo na pořádné vloupání.
Opuštěný Mrakoplaš seděl v přeplněném, zakouřeném lokále, a když po stole před ním přeběhl temný stín a na židli proti němu se usadila tajemná postava, ani nezvedl hlavu. Koneckonců, o tajemné postavy tady nebyla nikdy nouze. Buben si žárlivě chránil svou pověst, která pravila, že je to hospoda s nejhorší pověstí v celém Ankh-Morporku. Vstupní dveře už nějakou dobu hlídal obrovský trol a posuzoval, zda zjev nově příchozích, hlavně co do černých plášťů, planoucích očí a kouzelných mečů, je pro Buben dost dobrý. Mrakoplaš nikdy nezjistil, co se stane s těmi, kteří v té zkoušce neuspějí. Byl by se vsadil, že je trol žere.
6
Pozn. autora: Bylo to jasné, protože Chrupoš své brilianty ihned po krádeži z bezpečnostních důvodu spolkl.