Když temná postava promluvila, vyšel její zastřený hlas z široké kápě lemované kožešinou.
„Pššš,“ řekla.
„Este nemusím,“ odpověděl Mrakoplaš, který už byl v takovém duševním stavu, že si to nedokázal odepřít. Svá slova potvrdil pořádným lokem piva. „Este chvilku vydržím, ale už na tom pracuju.“
„Hledám mága,“ řekl hlas. Násilím měněný hlas zněl drsně, ale i to bývalo u Bubnu celkem běžné.
„A máte na mysli nějakého konkrétního mága?“ zeptal se Mrakoplaš opatrně. Tímhle způsobem by se mohl člověk dostat do maléru ajncvaj.
„Takového, který má vyhraněný smysl pro tradice a nebude váhat podstoupit velké riziko za velkou odměnu,“ informoval ho jiný hlas. Zdálo se, že ten druhý vychází z kulaté krabice z černé kůže, kterou cizinec svíral pod paží.
„Aha,“ přikývl Mrakoplaš. „Tím se výběr poněkud omezuje. Zahrnuje ten risk také obtížnou cestu do neznámých a pravděpodobně nebezpečných zemí?“
„No, abych řekl pravdu, tak ano.“
„Boj s exotickými zvířaty a neznámými obludami?“ Mrakoplaš se začal usmívat.
„I k tomu by mohlo dojít.“
„Účastníkovi hrozí téměř jistá smrt?“
„Téměř jistě.“
Mrakoplaš spokojeně přikývl a zvedl z lavice vedle sebe svůj klobouk.
„No, v tom případě vám přeju mnoho úspěchů ve vašem hledání,“ prohlásil. „Mohl bych vám pomoct sám, ale já to neudělám.“
„Cože?“
„Lituju. Nevím proč, ale mě vyhlídka na téměř jistou smrt v neznámých zemích a pařátech exotickejch oblud vůbec neláká. Zkoušel jsem to, ale nějak jsem tomu nepřišel na chuť. Nic pro mě. Každej podle svýho gusta, to je moje řeč. Já jsem člověk stvořenej k tomu, aby se v klidu nudil.“ Narazil si klobouk na hlavu a maličko nejistě se postavil.
Právě došel k úpatí schodů vedoucích nahoru na ulici, když se za ním ozval hlas: „Skutečný mág by tu nabídku jistě přijal.“
Mohl jít dál. Nemusel se ohlížet. Mohl vyjít po schodech nahoru na ulici a pak si v Uchechtané uličce, v klačské pizzerii, kde dávali přes ulici, koupit pizzu a jít spát. Dějiny by se byly úplně změnily, a řekněme si to rovnou, byly by také podstatně kratší. Na druhé straně by se však Mrakoplaš vyspal skvěle a dosyta, i když by se musel uložit na holé zemi.
Budoucnost zadržela dech a roztřeseně čekala, že Mrakoplaš odejde.
Neudělal to ze tří důvodů. První byl alkohol. Druhý byl droboučký plamínek hrdosti, který se občas objeví i v srdci toho největšího zbabělce. Třetí byl ten hlas.
Byl krásný. Zněl jako šustot divokého hedvábí a byl ještě krásnější.
Téma mágové a sex je velmi složité, ale jak už bylo naznačeno, kdybychom ho odpařili, bylo by jeho esencí zhruba tohle: když dojde na víno, ženy a zpěv, mají mágové povoleno opít se do němoty a zakrákorat si podle libosti.
Mladým mágům se jako důvod udává, že magické studium a výcvik jsou velmi tvrdé a náročné, a tedy neslučitelné se slizkými a tajnůstkářskými činnostmi. Je mnohem rozumnější, říká se studentům, aby přestali myslet na takové věci a raději se věnovali Woddeleyho Základnímu okultismu. Je to legrační, ale pravděpodobně to jako zdůvodnění nestačí, protože mezi mladými mágy se říká, že pravý důvod spočívá v tom, že tahle pravidla vymysleli mágové staří, kteří už mají špatnou paměť. Mladí se zásadně mýlili, i když skutečný důvod byl dávno zapomenut: kdyby bylo mágům dovoleno zabývat se většinu času rozmnožováním, riskoval by svět, že vznik nějakého toho Magického prazdroje nebude žádnou výjimkou.
Samozřejmě že Mrakoplaš, který dávno nebyl dnešní a už měl něco za sebou, dokázal strávit celé hodiny v ženské společnosti, aniž si potom musel dávat před spaním studenou sprchu. Ale ten hlas by přinutil snad i sochu, aby sestoupila ze svého podstavce, dala si padesát kliků a vlezla do sudu s ledovou vodou. Byl to hlas, který i obyčejné „dobré ráno“ dokázal proměnit v pozvání do postele.
Cizinec odhrnul kápi z čela a zpod ní se vyhrnuly dlouhé vlasy. Byly skoro bílé. Protože její kůže (zloděj byl, jak laskavý čtenář už jistě tuší, žena!) měla zlatavý odstín drahého opálení a celkový dojem byl vypočítán tak, aby dopadl na mužské libido jako rána olověnou trubkou.
Mrakoplaš zaváhal, a tak přišel o svou poslední možnost. Shora od vchodu se ozval dunivý hlas strážného trola: „Koukněte, pánové, my jsme slušnej podnik, nemůžete sem jen tak —“
Dívka skočila kupředu a vtiskla Mrakoplašovi do rukou kulatou koženou krabici.
„Rychle, musíš okamžitě se mnou,“ zašeptala naléhavě. „Jsi ve smrtelném nebezpečí!“
„Proč?“
„Protože když se mnou nepůjdeš, tak tě zabiju!“
„No jo, ale počkej chvilku, v tom případě —“ protestoval chabě Mrakoplaš.
Na odpočívadle nahoře nad schody se objevilo několik členů Patricijovy osobní gardy. Jejich vůdce — seržant — se spokojeně podíval dolů do místnosti. Jeho úsměv naznačoval, že od téhle chvíle se tady bude bavit jediný člověk. On.
„Nikdo se ani nepohne,“ oznámil. Většina návštěvníků Bubnu ztuhla s rukama na rozličných rukojetích. Tohle nebyla obyčejná městská stráž, opatrná a podplacená. Tohle byly chodící hory svalstva, a navíc naprosto nepodplatitelné, protože Patricij byl schopný přeplatit každého. Zdálo se však, že nehledají nikoho jiného než tu dívku v černém. Zbytek návštěvníků se poněkud uklidnil a připravil se sledovat se zájmem představení. Možná že by nakonec neškodilo přidat se k boji, samozřejmě v okamžiku, kdy už bude jasná vítězná strana.
Mrakoplaš cítil, jak stisk na jeho zápěstí zesílil.
„Jsi šílená?“ zasyčel. „To se stavíš rovnou Hlavounovi!“
Ozvalo se krátké zasvištění a seržantovi z ramene vykvetla rukojeť dýky. Dívka se pohnula jako blesk a s chirurgickou přesností umístila jednu malou nožku do klína prvního gardisty, který prošel dveřmi. Dvacet párů očí v místnosti ji pozorovalo s netajenou sympatií.
Mrakoplaš sebral svůj klobouk a pokusil se zmizet pod nejbližším stolem, ale ruka svírající jeho zápěstí byla jako ocelový náramek. Další gardista dostal nožem do stehna. Pak dívka vytáhla meč, podobný velmi dlouhé jehle, a výhružně ho pozvedla.
„Ještě někdo?“ zeptala se.
Jeden z gardistů pozvedl samostříl. Knihovník, který se posmutněle hrbil nad svou sklenicí, natáhl líným pohybem ruku dlouhou jako dvě násady od košťat spojené plastikem a bekhendem ho udeřil přímo do obličeje. Střela se odrazila od hvězdy na Mrakoplašově klobouku a narazila do zdi těsně vedle počestného kuplíře, který seděl o dva stoly dál. Jeho tělesný strážce hodil nožem, který taktak minul zloděje sedícího na druhém konci místnosti, ten vstal, zvedl těžkou lavici a hodil ji po nejbližších dvou gardistech. Gardisté padli na dva opilce sedící u nejbližšího stolu. Pak už tak nějak přirozeně vyplynulo jedno z druhého a vzápětí už se prali všichni, protože každý něco chtěl — jedni dostat se ven, druzí zase dovnitř a třetí dát někomu přes hubu.