Mrakoplaš cítil, jak je strašlivou silou tažen za barpult. Pod pultem seděl na pytli s penězi hospodský, na kolenou měl položeny dvě mačety a tiše popíjel. Občas, když se ozval praskavý zvuk ničeného nábytku, bolestivě zamrkal.
Poslední, co Mrakoplaš viděl, než byl odtažen, byl knihovník. Přestože na první pohled vypadal jako chlupatý kožený vak naplněný vodou, převyšoval orangutan svou vahou a dosahem možnosti kteréhokoliv muže v místnosti a teď seděl na ramenou jednoho gardisty a pokoušel se mu, zatím jen s částečným úspěchem, odšroubovat hlavu.
Mrakoplaše však mnohem víc zajímala skutečnost, že je tažen nahoru.
„Drahá dámo,“ zvolal zoufale, „co máte v úmyslu?“
„Vede tudy cesta na střechu?“
„Jo. Co je v tý škatuli?“
„Pššš.“
Zastavila se před záhybem temné chodby, sáhla do váčku u opasku a vytáhla hrst malých lesklých věciček, které rozhodila na podlahu za nimi. Každá z těch věcí se skládala ze čtyř hřebů skovaných k sobě takovým způsobem, že jakmile dopadla na zem, jeden z hřebů trčel vzhůru.
Pak se dívka kriticky zadívala k nejbližším dveřím.
„Ty s sebou náhodou nemáš pár metrů tenkého drátu, co?“ zeptala se toužebně. Vytáhla další vrhací nůž a začala si s ním pohazovat.
„To těžko,“ odpověděl Mrakoplaš mdlým hlasem.
„Škoda, mně došel. Tak dobrá, jdeme dál.“
„Proč? Já nic neudělal!“
Dívka přešla k nejbližšímu oknu, otevřela okenice a s jednou nohou přehozenou přes parapet se zastavila.
„Tak jo,“ utrousila přes rameno. „Zůstaň tady a vysvětli to gardistům.“
„Proč tě pronásledují?“
„Nevím.“
„Ale, nech toho! Nějakej důvod tady musí bejt.“
„Takových důvodů by se našlo! Jenže nevím, kvůli kterému z nich mě honí. Tak jdeš?“
Mrakoplaš zaváhal. Patricijovy gardy byly proslulé svým nepříliš vstřícným přístupem k průměrné městské populaci jako k celku, měly spíše tendenci sekat z ní drobnější kousky. Mezi jinými věcmi, na které měli Patricijovi muži poněkud svérázný názor, bylo, že lidé žijí ve stejném vesmíru, a proto je útěk před gardistou těžká osobní urážka. „Myslím, že asi přece jen půjdu s tebou,“ prohlásil galantně. „V tomhle městě by mohlo děvče bez doprovodu potkat něco ošklivého.“
Ulice Ankh-Morporku naplnila studená mlha. Pochodně podomních obchodníků vytvářely v hustých mléčných kotoučích malé svatozáře.
Dívka opatrně nahlédla za roh.
„Setřásli jsme je,“ řekla spokojeně. „Přestaň se konečně klepat strachy. Teď už jsi v bezpečí.“
„Cože? To chceš říct, že jsem zůstal se šílenou vražedkyní úplně sám?“ zasípal Mrakoplaš. „Tak to se mi opravdu ulevilo!“
Uvolnila se a usmála se na něj.
„Pozorovala jsem tě,“ řekla. „Ještě před hodinou jsi měl strach, že tvoje budoucnost bude šedá a nezajímavá.“
„Jenže já chtěl, aby byla šedá a nezajímavá,“ odsekl jí Mrakoplaš hlasem plným trpkosti. „Teď se jenom bojím, že bude strašně krátká.“
„Otoč se ke mně zády,“ přikázala mu a vstoupila do ústí nejbližší temné uličky.
„Ani za nic,“ otřásl se.
„Musím si vysvléct šaty.“
Mrakoplaš se rychle obrátil a zčervenal jako rak. Za sebou uslyšel tiché šustění látky a k nosu mu zalétl slabý závan vůně. Zanedlouho řekla: „Už se můžeš otočit.“
Ani se nepohnul.
„Neboj se, já jsem si zase něco oblékla.“
Otevřel oči. Dívka na sobě měla střízlivé šaty z bílé krajky s nadýchanými balonovými rukávy. Zděšeně otevřel ústa. S naprostou jasností si totiž uvědomil, že všechno, co zažil do téhle chvíle, byly jednoduché, poctivé a běžné maléry. Nic, z čeho by se nebyl schopen vymluvit, kdyby dostal možnost, nebo před čím by nemohl utéct, kdyby dostal alespoň malý náskok. Jeho mozek začal vysílat zoufalé a naléhavé depeše nohám, ale než na ně stačily jeho svaly zareagovat, chytila ho dívka znovu za zápěstí.
„Vážně bys neměl být tak nervózní,“ oznámila mu sladkým hlasem. „Tak a teď se konečně podíváme na tuhle věcičku.“
Sundala víko z krabice, kterou svíral Mrakoplaš v bezmocných rukou, a vytáhla z ní arcikancléřský klobouk.
Oktaríny kolem jeho dýnka zazářily všemi osmi barvami spektra a osvětlily zamlženou uličku tak, že k dosažení podobného výsledku bez magických prostředků byste potřebovali přinejmenším prvotřídního ředitele zvláštních efektů a celou baterii světelných zrcadel a filtrů. Když dívka pozvedla klobouk v natažené ruce, vytvořil si pestrobarevnou svatozář, jakou za legálních podmínek viděl jen málokdo.
Mrakoplaš se pomalu svezl na kolena.
Upřela na něj udivený pohled.
„Copak, neslouží nám nohy?“
„To je — to je přece klobouk! To je arcikancléřský klobouk,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš vyděšeně. Oči se mu zúžily. „Ty jsi ho ukradla!“ vykřikl, vyskočil na nohy a chytil klobouk za světélkující okraj.
„Vždyť je to jenom klobouk.“
„Okamžitě mi ho dej! Ženský se ho nesmějí ani dotknout! Patří mágům!“
„Co tě to popadlo?“ zavrtěla hlavou.
Mrakoplaš otevřel ústa. Pak je zase zavřel.
Chtěl říci: To je arcikancléřský klobouk, copak to nechápeš? Je nošen hlavou všeho mágstva, na hlavě hlavy všeho mágstva, ne tak to není, v přeneseném smyslu ho nosí všichni mágové, alespoň jako, a každý mág po něm touží, je to symbol organizované magie, lesklá standarta skvělého řemesla, je to prostě symbol, je to hlavně to, co to znamená pro všechny mágy…
A tak dále. Mrakoplaš se o klobouku dozvěděl už první den svého pobytu na Univerzitě a jeho existence se ponořila do jeho tvárného vědomí rychlostí olověného závaží vhozeného do hrnce s pudingem. Na světě nebylo mnoho věcí, které by považoval za jisté, ale to, že je arcikancléřský klobouk nesmírně důležitý, byla jedna z nich. Možná že i mágové potřebují být v životě alespoň něčím okouzleni.
Mrakoplaši, ozval se klobouk.
Zděšeně se podíval na dívku. „On na mě mluví!“
„Jako když se ti ozývá hlas v hlavě?“
„Jo!“
„To mně předtím taky dělal.“
„Ale on ví, jak se jmenuju!“
Samozřejmě že známe tvé jméno, hlupáku! Považují nás přece za kouzelný klobouk!
Klobouk nemluvil jen obyčejným sametovým hlasem. Měl podivný zmnožený zvuk, jako by mluvilo větší množství hlasů současně.
Mrakoplaš se sebral.
„Ó, velký a úžasný klobouku,“ řekl s pompou, „znič tu neopatrnou ženu, která měla tu troufalost, ne, tu drz—“
Ále, buď zticha. Ukradla nás, protože jsme jí to přikázali. A bylo to o chlup, to musíme říct.
„Ale ona je —“ Mrakoplaš zaváhal, „ona má to… je ženského původu!“ zamumlal nakonec obvinění.
To byla tvoje matka taky.
„No jo, ale ta od nás utekla ještě předtím, než jsem se narodil,“ pokoušel se Mrakoplaš odporovat.
Ze všech mizerných hospod v celém Ankh-Morporku jsi musela vlézt zrovna do téhle, stěžoval si klobouk.
„Byl to jediný mág, kterého jsem našla,“ vysvětlovala dívka. „Dokonce na něj vypadal. Na klobouku měl vyšito MÁK, a tak —“
Nikdy nesmíš věřit všemu, co čteš. No ale teď už je pozdě jiného čaroděje honit. Moc času nám nezbývá.