Ticho. Ticho uvnitř se na ně nalepilo stejně jako kouř z několika podivných kastrolů, jejichž obsah by patrně změnil obyčejný lidský mozek v hroudu sýra. Hustým kouřem se k nim upřelo několik párů podezřívavých očí.
Na nálevním pultě zaharašily kostky a najednou utichly. Jejich zvuk v tichu jako by ohlušoval a Mrakoplaš si byl jistý, že na nich určitě nepadlo jeho šťastné číslo. Když následoval klidnou a překvapivě malou postavičku své průvodkyně nahoru do jejího pokoje, dobře si uvědomoval pohledy několika tuctů přítomných návštěvníků. Po očku se díval do rozšklebených tváří mužů, kteří by ho byli zabili, než by řekl „švec“, a v duchu si říkal, že by to bylo asi mnohem jednodušší.
Tam, kde by měl slušný hostinec výčepní pult, měla tahle místnost jen police s řadou tmavých lahví a několik velkých sudů položených na dřevěných kozách.
Ticho se svíralo jako turniket. Už to musí začít každou vteřinu, pomyslel si Mrakoplaš.
Obrovský tlusťoch, který měl na sobě jenom kožešinovou vestu a koženou bederní roušku, odstrčil židli, vztyčil se a významně zamrkal na své druhy. Když otevřel ústa, byl vidět prázdný černý otvor lemovaný úzkými rty.
„Hledáte pořádnýho chlapa, slečinko?“
Podívala se na něj.
„Prosím, nechtě mě být.“
Pokojem se proplazil jedovatý smích. Conina zavřela ústa a rty se jí zavřely jako klapka schránky na dopisy.
„Ohó,“ zachrochtal obr, „tak se mi to líbí, miluju holky, který maj jiskru!“
Conina pohnula rukou a její paže se změnila v rozmazaný stín, který se zastavil tady a pak zase tam. Po několika vteřinách se obrovi na obličeji objevil užaslý nevěřící výraz, z úst se mu vydralo tiché zaúpění a on se velmi pomalu složil k zemi.
Všichni muži v místnosti se naklonili kupředu a Mrakoplaš rychle ustoupil dozadu. Vůbec jeho instinkty ho nabádaly k útěku, ale bylo jasné, že se ho jeho instinkty pokoušejí zabít. Venku, všude kolem byl přece Stínov. Ať už ho očekává v příštích okamžicích cokoliv, stane se mu to tady. Nedá se říct, že by ta myšlenka Mrakoplaše nějak zvlášť uklidnila.
Ústa mu ucpala špinavá ruka. Další dvě mu vytrhly z rukou koženou krabici.
Kolem něj prolétla Conina, v pohybu si vykasala sukni a nohou vyrazila k cíli, který se pohyboval těsně vedle Mrakoplaše, zhruba ve výši jeho pasu. Vzápětí mu někdo zoufale zakvičel do ucha a zřítil se zemi. Dívka zavířila v elegantní piruetě, v pohybu sebrala dvě láhve z police, urazila jim dna a zastavila se v mírném podřepu se špičatými okraji lahví napřaženými před sebe. Bahno místních stok jim říkalo morporské dýky.
Když se jim návštěvníci Trolí hlavy ocitli tváří v tvář, ztratili okamžitě zájem.
„Někdo mi ukradl klobouk,“ zasípal Mrakoplaš okoralými rty. „Utekli zadem.“
Vrhla na něj jediný pohled a vyrazila ke dveřím. Špinavý dav se před ní automaticky rozestoupil, jako žraloci, mezi které připlul silnější žralok. Mrakoplaš se vrhl za ní, protože nechtěl čekat, až jejich úsudek dospěje k němu.
Vyběhli do zpustlé uličky a pustili se k jejímu konci a Mrakoplaš se ze všech sil snažil udržet dívce po boku. Dobře si uvědomoval, že ti, kteří běží za ní, většinou šlápnou na něco ostrého, a nebyl si jistý, zda si Conina tak docela pamatuje, že on je na její straně, ať už je to vlevo, nebo vpravo.
Padal drobný, vlezlý déšť. Na konci uličky se objevila slabá namodralá záře.
„Stůj!“
Hrůza v Mrakoplašově hlase byla tak velká, že dívka zpomalila.
„Co se děje?“
„Proč ten chlap zastavil?“
„Na to se ho chci zeptat,“ odpověděla Conina pevně.
„A proč je celý zasněžený?“
Dívka se zastavila, otočila se, ruce si zapřela v bok a špičkou jedné malé nožky netrpělivě poklepávala na kočičí hlavy dláždění.
„Poslyš, Mrakoplaši, znám tě necelou hodinu a udivuje mě, že ještě nejsi po smrti!“
„No jo, ale zatím jsem přežil, ne? Mám k tomu určitý nadání. Sklony. Zeptej se, koho chceš. Propadl jsem tomu. Jsem zavislík.“
„Zavislík? Na co?“
„Na život. Navykl jsem si na něj hodně brzo a nedokážu se ho vzdát, a aby mi ho někdo bral násilím — to se mi nezdá správný!“
Conina vrhla přes rameno pohled k postavě obklopené modrou září. Zdálo se, že si prohlíží něco, co drží v rukou.
Na ramena se mu snášel sníh jako ošklivé lupy. Nezadržitelné lupy. Mrakoplaš měl na takovéhle věci nos a teď pocítil silné podezření, že muž už zašel tak daleko, že by ho odtamtud nevyvedl ani ten nejlepší šampon s kondicionérem.
Postupovali kupředu se zády přitisknutými k vlhké zdi.
„Je na něm něco strašně divného,“ naklonila Conina hlavu.
„Myslíš to, že si pořídil vlastní sněhovou bouři?“
„Nezdá se, že by mu to vadilo, usmívá se.“
„Řekl bych že mu úsměv zmrzl na rtech.“
Mužovy ruce, ověšené rampouchy, ztuhly uprostřed pohybu, kterým sundával víko z kožené krabice, a zář oktarínů zdobících klobouk ozařovala pár chamtivých očí, které už z větší části pokrýval ledový škraloup.
„Znáš ho?“ zeptala se Conina.
Mrakoplaš pokrčil rameny. „Jo, párkrát jsem ho zahlídl. Říkají mu Larry Lišák nebo Barry Kolčava nebo tak nějak. Určitě to byl nějakej hlodavec. Ukradl, na co přišel, ale jinak byl neškodnej.“
„Vypadá hrozně,“ otřásla se Conina.
„Řekl bych, že už se nějakou chvíli smaží na mnohem teplejším místě. Nemyslíš, že bysme měli tu krabici zase zavřít?“
Teď už se nemůže vůbec nic stát, ozval se z namodralé záře hlas klobouku. A tak skončí všichni nepřátelé mágstva.
Mrakoplaš nebyl příliš ochoten věřit tomu, co klobouk tvrdil.
„Potřebujeme něco, čím bysme ten dekl přiklopili,“ zamumlal koutkem úst. „Nůž nebo něco. Nemáš náhodou nějakej?“
„Otoč hlavu,“ varovala ho Conina.
Zašustilo hedvábí a Mrakoplašovi proplul kolem nosu další závan vůně.
„Už se můžeš dívat,“ řekla a podala Mrakoplašovi třiceticentimetrový vrhací nůž.
Opatrně ho vzal do ruky.
„Díky.“ Pak se k ní znovu otočil. „Nebude ti náhodou chybět?“
„Mám další.“
„Jo, to jo.“
Mrakoplaš opatrně natáhl ruku prodlouženou nožem. Když se čepel přiblížila ke kožené krabici, zbělela a začala z ní stoupat pára. Mrakoplaš zasténal, když mu ruku zasáhl chad — pálivý, bodavý chlad. Chlad, který se mu plížil vzhůru paží a snažil se mu promyšleně proniknout do hlavy. Mrakoplaš přinutil ztuhlé prsty k akci a s vypětím všech sil postrčil okraj víka tak, že zapadlo na krabici.
Záře pohasla. Led začal rychle měknout a vzápětí z něj začala odkapávat voda.
Conina Mrakoplaše odstrčila a opatrně zloději vytáhla krabici ze ztuhlých rukou.
„Přála bych si, abychom pro něj mohli něco udělat. Neměli bychom ho tady jen tak nechat.“
„Myslím, že mu to nevadí,“ řekl s přesvědčivým výrazem Mrakoplaš.
„Já vím, ale co kdybychom ho aspoň opřeli o zeď, nebo něco takového?“
Mrakoplaš přikývl a uchopil zloděje pod zmrzlými pažemi. Muž mu vyklouzl z rukou a padl na dláždění.
A rozbil se.
Conina vyděšeně hleděla na hromadu střepů u svých nohou.
„—!—“ řekla a přitiskla si ruku na ústa.
Na vzdáleném konci uličky, zhruba od zadních dveří Trolovy hlavy, se ozval nějaký hluk. Mrakoplaš cítil, jak mu nůž zmizel z ruky a pak mu proletěl kolem hlavy po ploché balistické křivce končící v rámu dveří dvacet metrů dál. Hlava, která se z nich pomalu vysouvala, rychle zmizela.