„Raději bychom měli jít,“ prohlásila Conina a rychle vykročila uličkou. „Nevíš o místě, kde bychom se mohli schovat? Třeba u tebe?“
„Já většinou nocuju na Univerzitě,“ řekl Mrakoplaš, který jí poskakoval po boku.
Na Univerzitu se nesmíte vrátit za žádnou cenu, zabrumlal klobouk z hlubin své krabice. Mrakoplaš přikývl. Jemu se ten nápad taky moc nelíbil.
„Oni tam stejně žádnou ženskou nepustí,“ vysvětloval.
„Ani před setměním?“
„Ani tak.“
Conina si povzdechla. „To je hloupé. Pročpak se vlastně, vy mágové, nesmíte stýkat se ženami?“
Mrakoplaš zamyšleně nakrabatil čelo. „Ale my se s nima klidně stýkat můžeme,“ prohlásil nakonec, „důležitý je, že s nima nesmíme mít styk!“
Nad morkporskými doky se povalovaly kotouče pochmuře šedivé mlhy. Mlha se věšela na ráhna, vinula se kolem pokřivených střech, plížila se uličkami. Někteří lidé tvrdili, že doky jsou v noci ještě nebezpečnější než Stínov. To dnes v noci zjistili i dva místní lumpové, jeden malý zlodějíček a jeho kamarád, který poklepal Conině na rameno, aby se jí zeptal, kolik je asi hodin.
„Promiň,“ řekl Mrakoplaš a překročil opatrně nešťastného chodce, který se s rukama sevřenýma někde ve středu těla choulil uprostřed oceánu své soukromé bolesti, „můžu se tě na něco zeptat?“
„No?“
„Promiň, víš, ale nerad bych se tě dotkl.“
„No?“
„Víš, jeden si nemůže nevšimnout—“
„Hmmm?“
„Máš takovej trochu zvláštní způsob, jak zacházet s cizíma lidma.“ Mrakoplaš se v neblahém očekávání přikrčil, ale nic se nestalo.
„Co to tam dole hledáš?“ zeptala se Conina.
„Promiň.“
„Vím, co si asi myslíš, ale já za to nemůžu, prostě jsem se potatila.“
„Takže kdo byl tvůj otec? Barbar Cohen?“ Mrakoplaš se přitom zasmál, aby zdůraznil, že jde o žert. Tedy, alespoň jeho rty se prohnuly do půlměsícovité grimasy.
„Na tom není nic k smíchu, mágu.“
„Cože?“
„Já za to nemůžu.“
Mrakoplašova mluvidla několik vteřin zabírala naprázdno. „Promiň,“ vypravil ze sebe nakonec, „rozumím ti dobře? Tvůj otec byl fakt barbar Cohen?“
„Ano.“ Dívka se podívala na Mrakoplaše zpod obočí. „Každý má nějakého otce,“ dodala. „Dokonce i ty, řekla bych.“
Nahlédla za roh.
„Všude klid. Jdeme.“ Když vykročili po vlhkém nábřeží, pokračovala: „Předpokládám, že tvůj otec byl asi mág, ne?“
„To bych neřekl,“ odpověděl Mrakoplaš. „Magie do rodin nesmí.“ Na chvíli se odmlčel. Cohena znal, byl dokonce hostem na jeho svatbě, Cohen si bral dívku starou asi jako Conina. To byla jedna z věcí, které člověk musel Cohenovi přiznat — uměl žít. Každá hodina jeho života měla víc než šedesát minut. „Spousta lidí by byla šťastná, kdyby se zvrhli po Cohenovi, představ si, byl to nejlepší válečník, nejlepší zloděj, dokázal —“
„Spousta chlapů určitě,“ odsekla mu nevrle Conina. Opřela se o zeď a upřela na něj nespokojený pohled.
„Poslyš,“ začala za chvilku, Je takové dlouhé slovo, víš, kdysi mi ho řekla jedna čarodějnice…, teď si na ně nemůžu vzpomenout…, vy mágové přece znáte hlavně tahle dlouhá slova.“
Mrakoplaš si rychle v duchu probral dlouhá slova, která znal. „Marmeláda?“ pokusil se.
Zavrtěla netrpělivě hlavou. „Tohle znamená, že máš nějaké vlastnosti po rodičích.“
Mrakoplaš se zamračil. Jeho vědomosti o rodičích byly velmi mlhavé.
„Kleptománie? Recidivita?“
„Začíná na dé.“
„Debilismus?“ prohlásil už napůl zoufalý Mrakoplaš.
„Dědičnost,“ prohlásila vítězně Conina. „Ta čarodějnice mi to vysvětlila. Má matka byla chrámová tanečnice a musela tančit před oltářem jednoho z těch bláznivých bohů a otec ji zachránila — nějakou dobu zůstali spolu. Prý vypadám docela jako ona a mám i její postavu.“
„Je fakt, že jsi moc hezká, a ta postava…“ prohlásil Mrakoplaš s beznadějnou galantností.
Začervenala se. „No ano, ale po něm jsem zdědila šlachy, které by se daly použít místo kotevních lan, reflexy, které by zahanbily rychlost kobry na rozpálené střeše, nepřekonatelnou touhu ukrást, co vidím, a pak to hrozné nutkání, když potkám někoho, kdo se mi nelíbí, zarazit mu na třicet metrů nůž do oka. A taky to dokážu,“ dodala s nádechem pýchy v hlase.
„No sakra!“
„Víš, tak nějak mi to drží chlapy od těla.“
„No to věřím,“ řekl slabým hlasem Mrakoplaš.
„Chtěla jsem říct, že jak se to jednou roznese, holka si hrozně těžko udrží nějakého přítele.“
„Tak akorát za krk, to je mi jasný,“ souhlasil Mrakoplaš.
„Jenže to není to, na čem by se dal postavit skutečný perspektivní vztah.“
„No jo, to asi těžko,“ přikývl Mrakoplaš. „Ale pořád je to skvělý základ, když se někdo chce stát proslulým zlodějem barbarského původu!“
„To ano,“ přiznala Conina, „ale ne, když se chceš stát kadeřnicí.“
„Ach.“
Stáli a dívali se do mlhy.
„Opravdovou kadeřnicí?“ ujišťoval se Mrakoplaš.
Conina si povzdechla.
„O kadeřnice barbarského původu asi moc velký zájem nebude, co? Hlavičku umyjeme a usekneme?“
„Pokaždé, když uvidím manikúrovací soupravu, popadá mě touha rozmáchnout se kolem sebe dvouručním skalpelíkem na kůži. Myslím mečem,“ stěžovala si Conina.
Mrakoplaš si povzdechl. „Já to znám,“ prohlásil smutně. „Já jsem chtěl být mágem.“
„Ale vždyť ty jsi mágem.“
„No, vlastně…, když se to tak vezme, tak jo, ale —“
„Tiše!“
Mrakoplaš cítil, jak je neodolatelnou silou tisknut ke zdi, a po zádech mu začal stékat studený pramínek kondenzované mlhy. Conině se v ruce nevysvětlitelným způsobem objevil další vrhací nůž a dívka se přikrčila jako pralesní šelma, nebo spíš, což bylo ještě horší, jako šelma lidská.
„Co se —“ začal Mrakoplaš.
„Mlč!“ sykla mu do ucha. „Něco se tam hýbe!“
Jediným plynulým a elegantním pohybem se vztyčila, pootočila se na špičce nohy a nůž zasvištěl vzduchem.
Ozvalo se krátké, duté a dřevěné zadunění.
Conina ztuhla na místě a snažila se pohledem proniknout mlhu. Její hrdinská krev, která jí divoce pěnila v žilách a nedovolovala jí prožít život v růžových kraječkách, byla poprvé bezradná.
„Právě jsem zabila dřevěnou truhlu,“ vydechla.
Mrakoplaš natáhl krk a nahlédl za roh.
Na mokré ulici stálo Zavazadlo, v jehož víku se stále ještě chvěl zabodnutý nůž, a zíralo na Coninu. Pak se jeho nožičky pohnuly ve složitém rytmu tanga, Zavazadlo poněkud změnilo polohu a upřelo pohled na Mrakoplaše. Zavazadlo samozřejmě nemělo žádný obličej, kromě kovaného zámku a masivních závěsů, ale dovedlo zírat líp než hejno leguánů. Před jeho pohledem by sklopila zrak i socha. Když přišlo na to vyjádřit ukřivděnou nevinnost, musel by se před Zavazadlem schovat i nevinně nakopnutý kokršpaněl. Z víka mu trčelo i několik ulomených šípů a zlomených čepelí.