A chodbami a síněmi Univerzity se neslo jediné slovo: Magický prazdroj!
Několik mágů se tajně pokusilo provést zaklínadla, která nebyli schopni ovládnout celé roky, a s úžasem pozorovali, jak se jim bezchybně daří. Nejprve stydlivě a opatrně, pak s rostoucí sebedůvěrou a nakonec s pokřikem a výskotem po sobě začali vrhat ohnivé koule, vytahovali z klobouků holubičky a králíky a nechávali spršky pestrobarevných konfet snášet se ze vzduchu.
Magický prazdroj! Jeden nebo dva mágové, důstojní muži, kteří v životě neudělali nic horšího, než že zhltli sem tam nějakou tu živou ústřici, se vyzbrojili neviditelností a honili po chodbách mladé služebné a pokojské.
Magický prazdroj! Někteří z těch romantičtějších zkusili prastará létací kouzla a teď se trochu nejistě potulovali pod stropy chodeb a hal. Magický prazdroj!
Jediný knihovník se nepřipojil k té bláznivé magické hostině. Nějakou chvíli celé to šílenství pozoroval s ohrnutými rty a pak se znechuceně vydal nazpět do své knihovny. Cestou nesouhlasně klepal klouby rukou o zem, a kdyby mu někdo věnoval pozornost, zjistil by, že knihovník vešel dovnitř a nejenže zamkl, ale zastrčil dokonce i závoru.
V knihovně bylo hrobové ticho. Knihy už se uklidnily. Už propluly strachem a ocitly se v tichých vodách nekonečné hrůzy. Krčily se teď ve svých policích jako stáda zhypnotizovaných králíků.
Dlouhá chlupatá paže se natáhla a sevřela Křesadlův souhrnný lexikon mažije s předpisy pro zasvěcené dřív, než stačil zalézt hluboko do regálu. Knihovník svazek několikrát pohladil, aby ho uklidnil, a pak ho otevřel pod písmenem „S“. Uhladil roztřesený list a rohovitým nehtem se rozjel po sloupci hesel, až se zastavil u hesla:
supermažik, m. (mytologické). Proto-mažik, člověk — otvor vchodový, jehož prostřednictvím nová mažije do světa vstupovati může. Tento mažik není jest omezen možnostmi hmotného těla svého, ni Sudbou, ni Smrtí. Psáno, že v praúsvitu lidstva jsou žili supermažici, ale časy ty už dávno pryč jsou a dobře tomu tak, protože supermažie není jest pro stvoření lidská mužská, anóbrž návrat její byl by příčinou světa zničení… Kdyby jest Stvořitel měl sobě v úmyslu lidské bytosti jako bohy míti, stvořil by je s křídly. VIZ TÉŽ: Jakokalypsa, Legenda o ledových obrech a Odpolední čaj bohů.
Knihovník si pozorně přečetl ještě odkazy, vrátil se k prvnímu heslu a dlouhou dobu na ně hlubokýma temnýma očima zíral. Pak opatrně zasunul knihu na její místo, vplížil se pod svůj stůl a přetáhl si přes hlavu pokrývku.
Zato Pozinkl s Mykadlem, kteří stáli na pěvecké galerii Velké síně, pozorovali všechen ten zmatek s úplně jinými pocity.
Jak tam tak stáli, těsně bok po boku, vypadali jako grafické znázornění čísla 10.
„Co se děje?“ prohlásil Pozinkl. Prožil bezesnou noc a příliš mu to nemyslelo.
„Univerzitu zaplňuje magie,“ odpověděl mu Mykadlo. „Tak funguje Magický prazdroj. Supermág je vlastně pramen, kterým přitéká magie. Skutečná magie, hochu. Ne ten starý unavený materiál, se kterým jsme museli vystačit posledních pár století. Tohle je úsvit to…, toho…“
„Nového úsvitu?“
„Přesně. Doba zázraků, doba…, toho…“
„Anus mirabilis?“[9]
Mykadlo se zamračil. „Něco takového, řekl bych. Vidím, že umíte vždy najít to správné slovo, to je skvělé.“
„Díky, bratře.“
Zdálo se, že si starší mág této důvěrnosti nevšiml. Místo toho se otočil, opřel se o vyřezávané zábradlí a pozoroval dění dole. Ruce mu automaticky zašmátraly v kapsách, aby vytáhly papírky a váček s tabákem, ale pak se najednou zastavily. Mykadlo se ušklíbl a lusknul prsty. V ústech se mu objevila zapálená cigareta.
„Nepodařilo se mi to už celé roky,“ prohlásil spokojeně. „Vidím velké změny, kamaráde. Oni si to ještě neuvědomili, ale to je konec řádů a úrovní. To byl vlastně jen takový nouzový přídělový systém. Už je nebudeme potřebovat. Kde je ten kluk?“
„Pořád ještě spí—“ začal Pozinkl.
„Jsem tady,“ ozval se Peníz.
Stál v lomeném vchodu do obytných prostor starších mágů a v ruce držel svou oktironovou hůl, která byla skoro dvakrát tak vysoká jako on. Po černém kovovém povrchu přebíhaly tenoučké pramínky žlutého ohně. Hůl sama byla tak temná, že vypadala jako štěrbina do jiného vesmíru.
Pozinkl cítil, jak se mu do hlavy zavrtávají zlatavé oči, a měl pocit, že se mu před tím pohledem na temeni lebky odvíjejí i ty nejtajnější myšlenky.
„Aha,“ prohlásil tónem, který měl být veselý a přátelský, ale který ve skutečnosti zazněl jako přiškrcené zachřestění kostí. Po takovém začátku mohl své další příspěvky jen pokazit a taky to udělal. „Vidím, že jsi už, ehm, konečně vstal.“
„Drahý hochu,“ rozzářil se Mykadlo.
Peníz mu věnoval dlouhý mrazivý pohled.
„Tebe jsem viděl včera večer. Jsi mocný?“
„Jenom trochu,“ odpověděl spěšně Mykadlo, když si připomněl chlapcův sklon zacházet s magií jako s Člověče, nezlob se. „Ale jistě ne tak mocný jako ty.“
„Takže budu jmenován arcikancléřem, jak je předpovězeno mým osudem?“
„Samozřejmě!“ pokyvoval Mykadlo hlavou. „O tom není pochyb. Mohl bych se podívat na tvou hůl? Je velmi zajímavě vyzdobena —“
Natáhl buclatou ruku.
Tohle byl v každém případě přinejmenším neodpustitelný prohřešek proti etiketě. Žádného mága by ani ve snu nenapadlo dotknout se cizí hole bez výslovného souhlasu jejího majitele. Jenže pořád ještě existuje mnoho lidí, kteří nepovažují děti za rovnoprávné členy lidské společnosti a myslí si, že se k nim nemusí chovat podle základních pravidel mezilidských styků a společenských zvyklostí.
Mykadlovy prsty se sevřely kolem hole.
Ozval se zvuk, který Pozinkl spíš vycítil, než zaslechl. Mykadlo proletěl celým dlouhým ochozem a na jeho konci narazil do zdi se zvukem pytle sádla, který spadl z výšky na dláždění.
„Tohle nedělej,“ řekl Peníz. Pootočil hlavu a jeho pohled proletěl Pozinklem, jehož obličej měl najednou výrazně nezdravou barvu. „Pomoz mu na nohy. Myslím, že mu celkem nic nebude.“
Kvestor se rozběhl ochozem a sehnul se k Mykadlovi. Tlouštík přerývaně dýchal a zdálo se, že každým okamžikem omdlí. Pozinkl ho několikrát popleskal po ruce a Mykadlo otevřel jedno oko.
„Viděl jste, co se stalo?“ zašeptal.
„Nejsem si tak docela jistý. Ehm. Co se stalo?“ sykl Pozinkl.
„Kousla mě.“
„Příště, až se dotkneš mé hole,“ prohlásil Peníz vážným tónem, „zemřeš. Rozumíš?“
Mykadlo zvedl hlavu opatrně a jen maličko nad zem pro případ, že by mu z ní opadávaly kousky.
„Dokonale,“ odpověděl.
„A teď bych si rád prohlédl Univerzitu,“ pokračoval chlapec. „Tolik jsem toho o ní slyšel…“
9
Pozn. překl.: Latinsko-český slovník uvádí: