Pozinkl pomohl Mykadlovi na nejisté nohy, podepřel ho a oba se mírným poklusem vydali chlapci v patách.
„Nikdy na tu tyč nesahejte,“ zamumlal v chůzi Mykadlo.
„Dám si dobrý pozor, ehm, abych to neudělal,“ odpověděl Pozinkl odhodlaně. „Jaké to bylo?“
„Kousla vás někdy zmije?“
„Nekousla.“
„V tom případě naprosto přesně pochopíte, jaké to bylo.“
„Cože?“
„Nebylo to totiž ani trochu jako hadí kousnutí.“
Pospíchali za malou odhodlanou postavičkou. Peníz sestoupil po schodišti a zamířil ke zničeným dveřím Velké síně.
Pozinkl, který chtěl udělat co nejlepší dojem, chlapce o něco předběhl a zastavil se u vchodu.
„Tohle je Velká síň,“ řekl. Peníz k němu otočil zlatý pohled a mág cítil, jak mu vysychá v ústech. „Říká se jí tak, protože je to síň, víš? A hrozně veliká.“
Zoufale polkl. „Je to Velká síň,“ vypravil ze sebe a cítil, jak se zbytky jeho soustředění pod tím zlatým pohledem mění v popel a dým. „Obrovská velká síň, a proto se jí říká —“
„Co je to za lidi?“ zeptal se Peníz a ukázal holí. Shromáždění mágové, kteří se obrátili ke dveřím a pozorovali vcházející, rychle uskakovali na všechny strany, jako by na ně namířil plamenomet.
Pozinkl sledoval směr chlapcova pohledu. Peníz ukazoval na obrazy a sochy předchozích arcikancléřů, které zdobily stěny a výklenky. S plnovousy a špičatými klobouky, v rukou napůl rozvinuté pergamenové svitky nebo tajemné astrologické instrumenty, zíraly portréty ze svých míst pohledy plnými vlastní důležitosti nebo snad zoufalství nad vleklou zácpou.
„Z těch stěn,“ prohlásil pateticky Mykadlo, „na tebe hledí dvě stě nejlepších mágů světa.“
„Nezajímají mě,“ řekl Peníz a z vrcholu jeho tyče vyšlehla oktarínová záře. Arcikancléři zmizeli.
„A okna jsou hrozně malá —“
„A strop tak vysoký —“
„Všechno je tak staré —“
Většina mágů zalehla na místech, kde právě stáli, protože hůl syčela, prskala a dštila oktarínové blesky. Pozinkl si stáhl klobouk přes oči a zalezl pod nejbližší stůl, kde se kolem něj zmítala sama základní hmota Univerzity. Praštělo dřevo, sténal kámen.
„Něco mu poklepalo na temeno hlavy. Zoufale zaječel.
„Přestaňte!“ snažil se Mykadlo přehlušit strašlivý hluk. „Nasaďte si pořádně klobouk a chovejte se alespoň trochu důstojně!“
„A proč jste potom pod tím stolem vy?“
„Musíme se chopit příležitosti!“
„Jak? Jako jste se chopil té hole?“
„Za mnou!“
Pozinkl se vynořil v jasném, strašlivě jasném novém světě.
Pryč byly hrubé kamenné zdi. Pryč byly temné trámy vysokého stropu, kde nacházely útočiště sovy. Pryč byla dlážděná podlaha, jejíž černobílé dlaždice byly sestaveny do vzoru, nad nímž přecházel zrak.
Pryč byla i malá, vysoko posazená okna se svou patinou mnohaleté mastnoty. Poprvé, co byla Univerzita Univerzitou, proudilo do Velké síně plnými proudy slunce.
Mágové zírali s otevřenými ústy jeden na druhého a to, co viděli, vůbec nebylo to, co si vždycky mysleli, že vidí. Nemilosrdné paprsky přeměnily bohaté zlaté ozdoby v zaprášenou krajku, předvedly nádherné tkaniny jako špinavý a ošoupaný samet, změnily důstojné sněhobílé plnovousy v nečesané, zanedbané brady plné zažloutlých nikotinových skvrn a zář nádherných diamantů vybledla v matný lesk dost podřadných ankhínů. Nové světlo zkoumalo, odhalovalo a zahánělo všechny tak přívětivé stíny.
A Pozinkl musel připustit, že to, co zbývalo, přílišnou důvěru nebudilo. Najednou si začal velmi vtíravě uvědomovat, že pod svým rouchem, pod tím potrhaným, silně vybledlým rouchem — jak ho ještě ke všemu napadlo —, pod rouchem děravým v místech, kde se k němu dostaly myši, má na nohou stále ještě domácí pantofle.
Síň teď byla celá ze skla. Co nebylo ze skla, bylo z mramoru. Bylo to tak úžasné, že se Pozinkl cítil nehodným.
Obrátil se k Mykadlovi a zjistil, že starší mág zírá na Peníze rozzářenýma očima.
Většina z ostatních mágů měla na tváři úplně stejný výraz. Kdyby na mágy neudělala dojem ukázka magické síly, nebyli by to mágové, a tohle byla síla nad všechno pomyšlení. Hůl na ně udělala stejný dojem jako zaklínačova rákosová píšťalka na klubko kober.
Mykadlo se natáhl, aby chlapce poklepal po rameni, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.
„Úžasné,“ řekl místo toho.
Obrátil se ke shromážděným mágům a pozvedl ruce. „Bratři!“ zvolal. „Máme mezi sebou mága nesmírné síly!“
Pozinkl ho zatahal za róbu.
„Málem vás zabil,“ zasyčel. Mykadlo ho ignoroval.
„A já navrhuji —“ Mykadlo polkl, „—já ho navrhuji na místo arcikancléře.“
Rozhostilo se krátké ticho a pak se síní rozlehla současně bouře jásotu a nesouhlasných výkřiků. V zadních řadách se začalo několik mágů prát. Ti v předních řadách už své nesouhlasné mínění projevovali mnohem opatrněji. Ti totiž viděli úsměv na Penízově tváři. Byl jasný a chladný, jako úsměv na tváři měsíce.
Dav se náhle rozvlnil a do jeho čela si probojoval cestu jakýsi postarší mág.
Pozinkl poznal Kebaba Zovce, mága sedmé úrovně, který přednášel tradici. Obstarožní mág byl rudý zlostí, s výjimkou těch míst v obličeji, která mu zbělela vztekem. Když promluvil, jeho slova svištěla vzduchem jako nože, strohá jako ořezaný strom a tvrdá jako lodní suchary.
„Zešíleli jste?“ prohlásil. „Nikdo jiný než mág osmé úrovně se nemůže stát arcikancléřem! A musí být zvolen sborem ostatních starších mágů na výročním shromáždění (pod milostivým vedením bohů, samozřejmě). Tak praví tradice! (Už sám ten váš nápad je absurdní!)“
Zovce studoval tradice magie dlouhé roky, a protože magie má vždy snahu proudit oběma směry, zanechala stopy i na obstarožním mágovi. Vypadal křehce jako sýrová tyčinka, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mu suchopárnost jeho vědy dala schopnost vystupovat jako varovný vykřičník.
Stál, třásl se rozhořčením a najednou si uvědomil, že stojí úplně sám. Přesněji řečeno byl středem neustále se rozšiřujícího kruhu prázdné podlahy, vyklízené mágy, z nichž každý by byl přísahal, že ho dnes vidí poprvé v životě.
Peníz pozvedl hůl.
Kebab Zovce pozvedl káravý prst.
„Mě nezastrašíte, mladý muži,“ vyštěkl. „Možná že jste nadaný, ale sám magický talent nestačí. Velký mág musí mít ještě jiné kvality. Tak například musí umět základy administrativy, musí být moudrý a taky—“
Peníz sklonil hůl.
„Tradice zavazuje všechny mágy, že?“ zeptal se.
„Bez výjimky! Vznikla a čerpáme ji z —“
„Ale já nejsem mág, pane Zovce.“
Mág zaváhal. „Aha,“ zabručel a znejistěl. „Na tom něco je.“
„Dobře si však uvědomuju, že i já potřebuju moudrost, prozíravost a dobrou radu a budu poctěn, když mi právě vy ukážete jasnou cestu k těmto nedocenitelným pokladům. Tak například, řekněte mi, proč mágové nevládnou světu?“
„Prosím?“
„Je to velmi jednoduchá otázka. V téhle místnosti je —“ Penízovy rty se kratičce pohnuly „— Čtyři sta sedmdesát dva mágů, těch nejzkušenějších v magickém řemesle. A přesto jediné, čemu vládnete, je těch pár akrů pokrytých napůl rozpadlou architekturou. Proč?“
Ti nejstarší mezi mágy si vyměnili vědoucí pohledy.