„Může se to tak zdát,“ promluvil nakonec Zovee, „ale, mé dítě, my ovládáme říše, které jsou mimo dosah sil času.“ Oči mu zaplály. „Magie dokáže přenést vědomí zasvěceného do niterné krajiny velkých arkán —“
„Ano, ano,“ přikývl netrpělivě Peníz. „Ale přesto má vaše Univerzita kolem svých pozemků mohutné hradby. Proč?“
Mykadlo si olízl vyschlé rty. Bylo to neuvěřitelné. Ten chlapec vyslovoval nahlas jeho, Mykadlovy, myšlenky.
„Hašteříte se mezi sebou o moc,“ pokračoval Peníz sladkým hlasem, „ale řekněte mi, jaký rozdíl vidí městský metař, nebo třeba průměrný obchodník, mezi mágem vysoké úrovně a obyčejným iluzionistou?“
Zovce na něj zíral v naprostém a ochromeném úžasu.
„Ale dítě, to je přece jasné i tomu nejposlednějšímu občanovi,“ řekl nakonec. „Přece naše róby a odznaky a —“
„Aha,“ pokýval Peníz hlavou. „Róby a ozdoby a tak. Samozřejmě.“
Síň naplnilo krátké, těžké a zamyšlené ticho.
„Tak se mi zdá,“ začal Peníz po chvíli, „že mágové vládnou jen mágům. A kdo ve skutečnosti vládne světu tam za zdí?“
„Co se města týká, je to Patricij, lord Vetinari,“ odpověděl mu opatrně Mykadlo.
„A je to vládce dobrý a spravedlivý?“
Nad tím se Mykadlo zamyslel. Říkalo se totiž, že Patricijova informační síť je dokonalá. „Řekl bych,“ začal zeširoka, „že je zlý a nespravedlivý, ale naprosto nestranný. Je zlý a nespravedlivý ke každému bez rozdílu a nikomu nedává přednost.“
„A vy jste s tím spokojeni?“ zeptal se Peníz.
Mykadlo se snažil za každou cenu vyhnout Zovcovu pohledu.
„Tady nejde o to, s čím jsme nebo nejsme spokojeni,“ připustil. „Myslím, že jsme o tom nijak zvlášť nepřemýšleli. Pravý úkol mágů spočívá v tom —“
„Ty vážně tvrdíš, že moudří jsou ochotni strádat pod takovou vládou?“
Mykadlo zabručel. „Samozřejmě že ne! Nebuď blázen! My to prostě trpíme. V tom je právě ta moudrost, ale to zjistíš, teprve až vyrosteš, je to způsob, jak zhodnotit svůj čas —“
„A kde je ten Patricij? Rád bych ho viděl!“
„To se dá samozřejmě zařídit,“ usmál se Mykadlo. „Patricij vždycky nesmírně ochotně přijímal velké mágy, rád s nimi rozmlouvá a —“
„Teď přijmu já jeho,“ prohlásil Peníz. „Musí se naučit, že mágové už zhodnocovali svůj čas příliš dlouho. Ustupte, prosím!“
Pak napřáhl hůl.
Dočasný vládce rozbujelého města Ankh-Morporku seděl v pohodlném křesle u paty schodiště vedoucího k trůnu a pokoušel se najít alespoň stopu zajímavosti v nudných hlášeních svých stopařů a vyzvědačů. Trůn byl prázdný víc než dva tisíce let, od okamžiku, kdy zemřel poslední z dlouhé linie ankhských králů. Legendy pravily, že přijde čas, kdy město bude mít opět svého krále, a pokračovaly rozličnými popisy magických mečů, mateřských znamínek velikosti mexického dolaru a dalšího haraburdí, jak to už legendy v takových případech dělávají.
Už dlouho se považovalo v Ankh-Morporku za největší umění zůstat naživu alespoň pět minut po tom, co se u vás našel kouzelný meč nebo znamínko velikosti mexického dolaru. Bylo to tím, že posledních dvacet století vládly městu rodiny největších obchodníků Ankhu a ty byly ochotny vzdát se vlády asi tak, jako je ochotno klíště opustit psa, bez kterého by pošlo hladem.
Momentální Patricij, hlava výjimečně bohaté a mocné rodiny Vetinari, byl hubený, vysoký a na první pohled stejně chladnokrevný jako mrtvý tučňák. Stačil jediný pohled, abyste věděli, že je to člověk, který si chová bílou angorskou kočku a bude ji něžně hladit, zatímco odsuzuje lidi k smrti v nádrži s piraňami. Možná že byste si na základě zdravého úsudku ještě troufli odhadnout, že má pravděpodobně sbírku vzácného čajového porcelánu a často stává v zadumání nad některým zvláště cenným kusem, zatímco se z dáli, z hloubi jeho mučíren, linou strašlivé výkřiky. Je možné, že byste do jeho slovníku zařadili slovo „delikátní“ a při popisu zmínili tenké rty. Vypadal prostě jako člověk, před kterým stačí mrknout a on si to poznačí do kalendáře.
Ani jedna z těch věcí v tomto případě nebyla pravda, i když Patricij měl neuvěřitelně starého ostrosrstého teriéra jménem Hafal, který odporně páchl a sípal na lidi. Říkalo se, že je to jediný živý tvor na celém světě, na kterém Patricijovi skutečně záleží. Občas samozřejmě dal někoho strašlivě umučit, ale to se považovalo za absolutně normální jednání svrchovaného vládce a bylo všeobecně schvalováno převážnou většinou obyvatel města.[10] Občané Ankhu jsou v podstatě praktické povahy, a proto cítili, že Patricijova vyhláška, kterou zakazuje veškerá pouliční divadelní a pantomimická představení, má své opodstatnění. Neděsil je bouří hrůzovlády, jen občas na ně pustil nějaký ten deštíček.
Patricij si vzdechl a odložil poslední zprávu na hromadu vedle křesla.
Když byl malý chlapec, viděl kdysi na trhu žongléra, který dokázal udržet ve vzduchu několik roztočených talířů najednou. Kdyby to ten člověk dokázal se stovkou talířů, pomyslel si lord Vetinari, mohl by vstoupit do začátečnického kurzu pro vládce Ankh-Morporku, města, které bylo občas přirovnáváno k rozkopnutému termitišti.
Podíval se z okna na vzdálený sloup Věže umění, středu Neviditelné univerzity, a napadlo ho, kdy už konečně ti přihlouplí únavní dědulové vymyslí nějaký lepší způsob, jak třídit a zakládat písemnosti. Samozřejmě nikdy. Člověk nemohl čekat, že by mág pochopil něco tak jednoduchého, jako jsou základní potřeby tajné policie.
Znovu si povzdechl a vzal do ruky papír, na kterém byl zápis toho, co šeptal představený cechu zlodějů o půlnoci svému zástupci ve zvukotěsné místnosti ukryté za tajnou přepážkou jeho pracovny v budově vedení cechu a…
Najednou byl ve Velké sí…
Nebyl ve Velké síni Neviditelné univerzity, kde zažil několik nekonečných večeří, ale kolem stálo množství mágů a byli…
…jiní.
Stejně jako Smrť, kterého podle některých méně šťastných občanů důvěrně připomínal, se Patricij nikdy nerozzlobil, pokud si věc pořádně nepromyslel. Ale někdy myslel až neuvěřitelně rychle.
Rozhlédl se po shromážděných mázích, ale bylo na nich něco, co mu zadrhlo vzteklá slova v hrdle. Vypadali totiž jako stádo ovcí, které těsně po tom, kdy zaslechly, že „v jednotě je síla“, našly vlka lapeného do pasti.
V jejich očích bylo něco podivného.
„Co má znamenat tohle —“ nakonec zaváhal a dokončil, „— přinejmenším nečekané překvapení? A, nějaké šibalství u příležitosti Dne malých bohů, co?“
Jeho oči se najednou setkaly s pohledem malého chlapce, který v ruce držel dlouhou kovovou hůl. Chlapec měl na tváři ten nejpodivnější úsměv, jaký kdy Patricij viděl.
Mykadlo zakašlal.
„Můj pane,“ začal.
„Tak ven s tím, člověče,“ vyjel na něj lord Vetinari.
Mykadlo byl na vážkách, ale Patricijův tón byl právě o ten pověstný chlup pohrdlivější, než bylo zdrávo. Klouby ruky, kterou mág svíral svou hůl, zbělely.
„Jsem mág osmé úrovně,“ prohlásil tiše, „a vy se mnou nebudete mluvit tímhle tónem.“
„Dobře řečeno,“ přikývl Peníz.
„Odveďte ho do žaláře,“ řekl Mykadlo.
„Vždyť žádný žalář nemáme,“ upozornil ho Pozinkl. „Tohle je Univerzita.“
10
Pozn. autora: Převážnou většinu obyvatelstva je v tomto případě možno definovat jako každého, kdo momentálně nevisel hlavou dolů nad jámou plnou škorpionů.